®eny v kalhotách – aneb zaèalo to v Paøí¾i
Nìco takového ten mladý mu¾ ještì neza¾il. ®ena v kalhotách a ve vestì, s vlnìnou šálou kolem krku a s mìkkým klopeným kloboukem na hlavì a navíc zahalená v oblacích dýmu z doutníku. Frederic Chopin byl zdìšen: „Jak je ta Sandová nesympatická! Je to vùbec ¾ena? Skoro bych o tom pochyboval.“
Francouzská spisovatelka George Sandová však šestadvacetiletého muzikanta rychle pøesvìdèila, ¾e mu¾ský je na ní pouze její oblek. Frederic Chopin se stal na témìø deset let jejím milencem.
Chopinùv úlek a šok byl naprosto pochopitelný. Kdy¾ se v roce 1836 oba umìlci seznámili, panoval ještì v oblékání západního svìta naprosto jasný øád. Podle kalhot se poznal mu¾ a podle šatù nebo sukní ¾ena. ®ena, která se objevila v mu¾ském obleèení, byla pova¾ována na nenormální osobu nebo mu¾atku.
Ve Francii, v zemi, která udávala v módì tón, bdìl dokonce nad zachováním øádu v odívání jakýsi vrchní úøad. Jestli¾e chtìla nìjaká ¾ena nosit mu¾ský odìv, mìla mít v kapse kalhot policejní svolení.
Dostat takovou licenci nebylo nijak snadné. To u¾ ta ¾ena musela být známá umìlkynì jako George Sandová nebo jako malíøka Rosa Bonheurová. Anebo císaøova milenka. Tak napøíklad favoritce Napoleona III. Margueritì Bellangerové stát oficiálnì povoloval pøevlékat se za mu¾e proto, aby její návštìvy u milence nebyly tak nápadné.
U George Sandové tomu bylo jinak. Její vychovatel ji u¾ jako malé dìvèátko navlékl do chlapeckých šatù. Ve svých vzpomínkách slavná spisovatelka napsala: „Nové obleèení mi bylo pøi hrách mnohem pøíjemnìjší ne¾ vyšívané suknì, které vìtšinou zùstávaly v cárech viset na všech okolních keøích. Kalhotám zùstala George Sandová vìrná i pozdìji. „Mohla jsem tak chodit ven za ka¾dého poèasí, v kteroukoliv denní dobu. A v divadlech jsem mohla chodit do parteru.“ Bylo to lacinìjší ne¾ ló¾e, kde sedìly dámy ve veèerních gala toaletách.
K této opová¾livé promìnì odìvu se odvá¾ila i rakouská císaøovna Sisi, kdy¾ prodlévala na jednom maïarském statku daleko od pøísného vídeòského dvora. Její neteø baronka Marie Wallerseeová o tom píše: „Samozøejmì, ¾e jsem musela následovat jejího pøíkladu. A dodnes si vzpomínám na stud, který mì trýznil, kdy¾ jsem se poprvé uvidìla v kalhotách.“
Naprosto beze studu pøistupovaly však ke kalhotám bojovnice za emancipaci ¾en z dvacátých let tohoto století. Objevovaly se ve smokingovém saku, kravatì, monoklu, se špièkou na cigarety a s ostøíhanými vlasy.
Co se nepodaøilo umìlkyním a sufra¾etkám, dokázaly sportovnì zalo¾ené ¾eny v dobì, kdy se sport vymanil z okruhu spoleèenské smetánky a dostal se mezi nejširší vrstvy. Jeliko¾ se dlouhé cípy sukní zamotávaly do výpletù jízdních kol a plavky bohatì zdobené volánky a krejzlíèky byly vhodné spíš k utonutí ne¾ k plavání, zaèal se kousek po kousku uplatòovat mnohem pohodlnìjší oblek mu¾ský. Kalhoty a jezdecká saka, trikotové pøiléhavé plavky, svetry, pumpky a vìtrovky.
Módní tvùrkynì Coco Chanelová nacházela mnoho nápadù v šatnách svých milencù. Nechala si støihnou jezdecké kalhoty a „ukradla“ košile a kravaty. Jeliko¾ mìla Coco obzvláštní zalíbení v d¾entlmenech anglických, volila pro své módní kreace ¾erzej a tvíd, èím¾ se také proslavila. O dlouhých kalhotách však tvrdila, ¾e si je mù¾e dovolit elegantní dáma jenom ve volném èase.
Pak, ale pøišla bo¾ská Marlene a pomohla rovnoprávnosti v oblékání na nohy. Marlene Dietrichová opustila Berlín hned po premiéøe Modrého andìla v roce 1930 a odjela do Hollywoodu. Kdy¾ pøijela zpìt do vlasti, byla od hlavy a¾ k patì obleèena jako mu¾. Mìla na sobì na míru støi¾ený pánský oblek, košili, kravatu, na hlavì baskickou èepici a na nohou nízké šnìrovací boty.
To mìlo pochopitelnì následky. Adolf Zukor, producent Paramountu, pozdìji vzpomínal, ¾e kdy¾ se Marlene Dietrichová nechala pro reklamu vyfotografovat ve svém mu¾ském obleku se sloganem „®ena, kterou mohou zbo¾òovat dokonce i ¾eny“, vtrhly v USA tisíce ¾en do obchodních domù, aby nakoupily kalhoty. Vypukl hotový mor.
V Evropì se ale Dietrichové podaøilo svést k pánským oblekùm jen málo ¾en. Pøedsudek o mu¾atkách tu byl velmi silnì zakoøenìn. K nošení kalhot však mnohé ¾eny donutila druhá svìtová válka.
A kdy¾ pak zaèátkem padesátých let pøišla do Evropy „nedbalá“ americká móda v podobì d¾ínsù a trièek, byl evropský øád v oblékání s koneènou platností ten tam . ®ivotní styl i obleèení obou pohlaví se zaèal vyrovnávat. ®eny se dokonce zmocnily i uniforem a kovbojùm uloupily všechno – od bot a¾ po pøesky u opasku.
Do kalhot se samozøejmì pustili i módní tvùrci. Prvním byl Yves Saint-Laurent.
Navrhl pøísný pánský oblek pro ¾eny a dokonce vyèlenil smokinky z obchodních jednání a nabídl je ¾enám jako gala oblek. Jeho milánský kolega Giorgio Armani støihl pro dívky pánská saka se širokými vycpanými rameny, jak je nosila hereèka Diana Keatonová ve filmu Annie Hallová. Armani øíká:“To je opravdová móda. Je pohodlná a to se dneska cení.“
Chu» po pomstì se zatím u silného pohlaví neukazuje. Mu¾i dosud nechali ¾enské suknì netknuté. Jak v této souvislosti dotvrzuje Yves Saint-Lauent, z módních tvùrcù nemusíme mít strach: “Bílé chlupaté nohy, které by koukaly zpod sukní? To je dìsivá pøedstava.“
Lenka Látalová
