Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Óda na pøírodu
 
Èím jsme starší, tím víc ji potøebujeme. Je snad nìco svùdnìjšího, ne¾ být pøi tom, kdy¾ stromy po zimì v tichém oèekávání vztahují obna¾ené vìtve vzhùru a kdy¾ pak nebesa vyslyší jejich prosby? Tehdy jarní déš» na jeden ráz vdechne novou energii rozpukané zemi a všemu ¾ivotu kolem. Jsme jeho souèástí, cítím, jak ka¾dá ta kapka osvì¾uje a osvobozuje tìlo i duši, jak odplavuje starost i bolest. A kdy¾ potom vyleze slunce a zhlí¾í se v zrcátkách rozvìšených po vìtvích a po stéblech... kdy¾ vzduch opalizuje barvami a tì¾ce zavoní zemí, zbudou ze všech bolestí a mrzutostí u¾ jen drobné škrábance, drobné vady na kráse bo¾ího dne. 
 
Jaro je pøesnì takové a plné nové aktivity. Od dubna napjatì èekám, zda a kdy se objeví „moje“ kavky. Od chvíle, co jsem pøed pár lety uzavøela s jedním z tìchto moudrých ptákù jakési pøátelství, mi pøipadá, ¾e se usadili v našem pøímém spoleèenství pod starou støechou protìjšího domu tak nìjak úmyslnì, jaksi ze sympatie. To bylo tak: Jednou na poèátku jara, u¾ se smrákalo, kdy¾ jsem si všimla, ¾e si naši zahrádku nìjak podezøele oèihuje pták  v lesklém, šedoèerném fráèku, asi tak dvakrát vìtší ne¾ kos. Zdálo se, ¾e mu uèarovaly zbytky lesklé hliníkové fólie, které jsem minulého léta rozvìsila na naše keøíky a záhonky jako ochranu pøed ptactvem.
Kjak, kjak... volal hlubokým hlasem, jako by se podivoval a bez známky strachu opìtoval mùj pohled.
„Ty jsi vrána? Nebo nìjaký havran? Jestli¾e pøerostlý kos, tak proè nemáš ¾lutý zobák?“
„Errrr,“ zavøeštìl ura¾enì. Nejspíš nìjaký malý vyhládlý krkavec, napadlo mì. Z encyklopedie jsem doma vyèetla pouze obecné údaje, jako ¾e k vyhynutí je u¾ odsouzeno na 1500 ptaèích druhù poèínaje obyèejným vrabcem a ke zhoršování dochází trvale a neustále. Viníkem je èlovìk, stálo tam. Neusínalo se mi lehce a bajky o krkavcích, kteøí se objevili, aby èlovìku vyvìštili osud, se mi pletly i do snu.
 
Druhý den naveèer se v zahradì objevil ten záhadný šedoèerný pták zas.
„Kjak, kjak...“ pozdravil mì, jak se staré známé sluší a zvìdavì pøelétal støíbøitì bílýma oèima ze mne na èarovnou fólii. Charakteristická byla pøedevším jeho majestátní chùze - po zemi neposkakoval, ale hbitì si vykraèoval vztyèený jako na chùdách. Ten vzpøímený krok byl nezamìnitelný, v duchu se mi objevila fotografie z encyklopedie: Opeøenec s šedou hrudí a krátkým masivním zobákem. Vysoce inteligentní, velice spoleèenský, silnì ohro¾ený a zvláštì chránìný druh, stálo tam. Kavka, no jasnì! Jméno bylo na svìtì!
„Co tu dìláte, pane Franz? Kradlo by se, ¾e? V tom nejste sám, dneska krade kdekdo!“ Dùle¾itì natoèil hlavu vpravo vlevo, jako by o tom uva¾oval, a klovl do lesklého alobalu. Tak to chodilo asi týden, a¾ jednou si takhle zveèera vykraèovali v naší zahrádce dva. S trochou fantazie to skoro vypadalo, ¾e náš pan Franz se sna¾í na naše pozlátka nachytat dru¾ku. Ne, ¾e bych je od sebe rozeznala, ale rituální namlouvací tanec nenechával na pochybách, ¾e je to párek!
 
První pampelišky na vysokých stoncích u¾ odkvetly, zbylo jen chmýøí, které dìvèata na vsi kdysi sfoukávala a poèítala, za kolik let se provdají. Za tìmito posly jara vyrazily pampelišky nové, dr¾ely se pøi zemi a louky a trávníky jich byly pár týdnù plné, jako by slunce marnotratnì rozhodilo desítky a stovky miniaturních podobizen. Nikdy døív jsem si tohoto zázraku nepovšimla. Stejnì tak jsem se a¾ z encyklopedie dovìdìla, ¾e neexistuje jen známá pampeliška smetánka lékaøská, ale desítky a stovky dokonce ohro¾ených druhù.
Moje kavky byly v té dobì obzvláš» pilné, vypadalo to, ¾e témìø celý den neúnavnì shánìjí a sbírají v trávì všelijaký hmyz a ¾í¾aly a nepohrdly ani zbytky brambor a ovoce z kompostu. Brzy jsem objevila, co tuhle èinorodost zpùsobuje – náš pan Franz se stal otcem! Jeho aktivita trvala asi mìsíc, starostlivì jsem dávala pozor, aby se v blízkosti neobjevil nìjaký sokol nebo snad straka a oddychla jsem si a¾ tehdy, kdy¾ mláïata vylétla z hnízda. Jedno se zdálo slabší, nedoletìlo dál ne¾ k našemu kompostu, kde se o nì rodièe dál starali. Tehdy jsem mìla pøíle¾itost obdivovat jeho svìtlé modré oèi, které by leckterá blondýnka mohla závidìt.  
 
„Co mi budeš povídat,“ odepsal z osmi set kilometrù vzdálené Prahy náš kamarád Zdenìk, který stejnì jako já ka¾doroènì v dubnu netrpìlivì vyhlí¾í, zda se ze zimovištì vrátí „jeho“ høivnáèi. Od té doby, co si párek udìlal hnízdo ve vidlicích bøízky, která se haluzemi témìø dotýká jeho oken, bych o tomto ménì bì¾ném druhu holuba mohla i já napsat málem odborné pojednání. Z dopisù se skoro zdálo, ¾e Zdenìk nedìlá nic jiného ne¾ vysedává za záclonou a sleduje klouzavý let sameèka ke své vyvolené, pøi nìm¾ stavìl na odiv široký bílý pruh na svrchní stranì køídel. Jeho tleskot køídly pøi vzletu podobnì jako drsné „hrúú-hrúú“, by prý ze spánku probudilo i mrtvého.
„Ta milostná akrobacie, ta nìha!“ jásal Zdenìk a nìkolik dopisù se pak týkalo výluènì nì¾ných dotykù zobáèky a vzájemného probírání a èechrání šedého a vínovì èerveného peøí na hrudi i na výrazných bílých skvrnkách po stranách krku. Zdálo se, ¾e k námluvám patøí také pronásledování paní høivnáèové s rozta¾eným ocasem a nafouklým voletem a smím-li Zdenkovi vìøit, i o¾dibování a nabídka vegetariánského jídelnièku - toti¾ pøedkládání tìch nejš»avnatìjších bøezových pupenù a lístkù. Na stavbì hnízda ve tvaru plochého talíøe se podíleli oba. Holub pøinášel suché vìtvièky, které samièka šikovnì splétala. Šlo to rychle, a ta spolupráce a láska! Také v sezení na vejcích a v krmení dvou holátek se oba støídali s dojemnou a pøíkladnou láskou.
 
„Kjak, kjak!“ Nejvìtší rány dopadají náhle a jako z èistého nebe. Šedoèerná kavka letìla najisto, to místo mìla dávno zmapované. Pohroma se odehrála na dva hlty, staèilo pár vteøin  a pùvodkynì neštìstí byla pryè, høivnáèi hlídkující svornì opodál nemìli šanci zakroèit. 
„Ta kavka, jak se jednou namlsala, si to bude pamatovat! Opatøím si prak,“ oznámil Zdenìk stroze v pøíštím dopise. Za pár dní si ke své radosti i zdìšení všiml, ¾e se høivnáèi vrátili a zaèali si stavìt hnízdo na stejném místì, snad jen o trochu dùkladnìji.
„Tady pomù¾e jenom prak!“ zopakoval svoji výhrù¾ku.
Na koho si to hraješ? Kdo ti dal k nìèemu takovému právo? chtìlo se mi odpovìdìt popuzenì. Tvoji holoubci mají malinkatý mozeèek, to je to celé, ale ¾e byla vetøelcem kavka, ne, to nevìøím! Kdyby sokol nebo straka, ale mùj Franz by nìèeho takového nebyl schopný!
 
Chodím loukou, zem je u¾ zase vyprahlá a rozpukaná. Cítím se zmatená a trochu jako v pasti. Proè se tohle dìje? Ti holoubci pøece ještì nestaèili ¾ít! Jde všechno odbýt jednoduše tím, ¾e ¾ivot je pomíjivý?
Pùda tì¾ce prokoøenìná kvìty tou¾ícími po vláze nedává odpovìï. Bylo to nespravedlivé. Urèitì to bylo nespravedlivé, ale máme právo vnucovat pøírodì svoje pøedstavy a zákony? Nebylo by líp nechat rozøešení na nìjaké vyšší moci, dát matce pøírodì volný prùbìh a dovolit vìcem, aby se prostì staly? V mysli se mi vynoøil úryvek Nerudovy básnì:
 
„... Boj, všude boj, kam oko zøe!
I veèné slunce, chce-li ¾ít,
musí se s okolními slunci bít...“

 
Boj, boj a silnìjší vítìzí? Musí to být, tohle stálé kdo s koho? Jak ve zvíøecí øíši tak v té lidské, jak mezi bestiemi, tak mezi národy?
Bloumám kolem jak v zaèarovaném kruhu s pocitem, ¾e mi ¾ivot proklouzává prsty, ani¾ bych cokoli pochopila. ®e hledám a sháním se po odpovìdi nìkde mimo a nad sebou, a ona zatím mi je po celou dobu na oèích všude kolem, v zemi, po které šlapu a tøeba i v tom holubovi, který doplatil jen na to, ¾e tak to prostì v ¾ivotì chodí a musí být. Co s tím? Shýbnu se a sevøu v pìsti trs trávy. Mo¾ná se odpovìï u¾ brzy dovím, kdo ví?
Spustil se ¾ivotodárný déš». Èistí tìlo i duši jak voda z køtitelnice.
 
Blanka Kubešová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 10.10.2019  11:38
 Datum
Jméno
Téma
 10.10.  11:38 Blanka K. Dìkuju vám ze srdce!
 07.10.  12:10 Václav Skvìlí autoøi na "vlnách" ST
 07.10.  11:03 Jana
 06.10.  13:40 KarlaA
 06.10.  11:55 Von
 06.10.  11:22 Vesuvjana díky
 06.10.  11:04 Ivan
 06.10.  10:52 olga janíèková
 06.10.  09:33 zdenekJ
 06.10.  07:05 miluna