Nejnovìjší blog Jana ®i¾ky z Trocnova.
Šel jsem tudle podle vody na Smíchovì. U¾ mì unavilo sedìní na koni, ruka brní od mávání zbraní, vidím jenom na pùl svìta, fouká na mì ze všech stran na tom kopci. Sešel jsem dolù mezi lid, spousta lidí se rojilo, snad nebude válka? Tak to ne, do toho se motat nebudu, svý jsem si u¾il. Zahnul jsem do jedný ulièky u smíchovskýho pivováru, jo pivo, to bych si nìkde v koutku dal.
A tu de proti mnì ¾enská, je mi òák povìdomá, snad to, dobrej bo¾e, není „zbìsilá Olena“, ta mì tak nenávidìla za to moje drancování a boøení, ale dy» já jsem to dìlal ve jménu bo¾ím! A ji¾ mì uvidìla a pøidala do kroku. Kdepak, ¾ádný pivo nebude, honem zpátky na ¾i¾kaperk, tam na mì nedosáhne. S toudle babou ani ¾ádnej slavnej lapka nechce nic mít.
Teprvá na koni, nahoøe nade všema stráznìma lidskejma, se mi ulevilo. Dejte mi svátek s vašima vášnìma, já mám svý za sebou a chci u¾ jen klid.
Deník opuštìné mlynáøky Den nultý
Mlynáøka padá na kluzkém obecním námìstí. Levé zápìstí podezøele bolí.
Den první
Zmatená mlynáøka s rukou v šátku se neumyje ani neuèesá, neví, jak na to.
V nemocnici ji pochválí, ¾e upadla šikovnì. Kosti má prasklé, ani¾ by se hnuly. Dostane sádru. Pøítel jí prozradí, ¾e v¾dy obdivoval padlé ¾eny.
Den druhý
Sníh se odhrabuje jednou rukou tak, ¾e násada vsune se pod rameno a páèením ukrajuje se závìj pøi pomalém, leè systematickém posunu závìjí vpøed.
Láhve se šroubovacím víkem se nejlépe otevírají vsedì tak, ¾e láhev se pevnì sevøe nohama a zdravá ruka šroubuje. Vstoje se láhev vsune pod nehybné rameno, mírnì nakloní a zdravá ruka šroubuje. Zde však hrozí nebezpeèí polití. Podobnì se otevøe i pivní láhev. Tuba se zubní pastou se vezme do zubù (neprokousnout!) a zdravá ruka šroubuje.
Boty s tkanièkami se do pøíští sezony ulo¾í, pou¾itelné jsou jen boty se zipem.
Brambory se loupou tak, ¾e se neloupou a to se jmenuje americké brambory.
Den tøetí
Zdravá ruka sama sebe jak¾ tak¾ umyje, ale v ¾ádném pøípadì neutøe. Ruka zranìná ruce zdravé ani nehty neostøíhá. Vezme se tedy velká kosmetická špachtle, polo¾í na plocho na pøíklad na praèku a pøidr¾í se loktem zranìné ruky. Ruka zdravá si na té špachtli nehty jednoduše obrousí.
Otevøít penì¾enku jednou rukou se všemi zavírátky a zipy nelze. Tedy pøi placení se penì¾enka vlo¾í do rukou pokladníka, øidièe autobusu a podobnì, s prosbou o samoobsluhu. Funguje to.
Den dvanáctý
Po nìkolikadenních zkušenostech zùstává hlavním a trvalým problémem oblékání a èesání. Vaøení také, ale vaøit není tøeba, kde¾to obléknout se je tøeba.
K pøípravì jídla staèí najednou jeden kastrolek, trvale bytující na sporáku, jeden hrnek a jeden talíø.
Nìkteré PET lahve nelze vùbec otevøít. Vezmou se tedy nù¾ky s ostrou špièkou, láhev pod závìrem se propíchne a poté se vystøihne okýnko. Trochu se pøi tom nabryndá voda mimo sklenièku, ale èlovìk se pøece jen napije.
Byt se pomalu mìní v doupì.
Den tøináctý
Pøi zlomené ruce je také dùle¾ité, aby mìl èlovìk v poøádku své zuby! Na pøíklad mandarinku oloupáš jen s pomocí zubù, uvázat pásek ¾upanu je mo¾no také s pomocí zubù. A jiné drobnosti. Ale zuby by to mìly být druhé, nikoli tøetí.
Den osmnáctý
Jak pøevlíknout sama peøiny? Svlékání je skoro nemo¾né. Navlékání je zázrak po jistém smìšném zápolení.
Den dvacátý osmý
Uèesat se bez levé ruky nejde a nejde. A¾ v tìchto posledních dnech, jakoby se ruka zasádrovaná hlásila o své slovo, chce se jí pomáhat. A tak pøi zápasu s høebeny sádra alespoò pøidr¾ela vlasy a tak pomohla pøece jen alespoò náznaku úèesu. Snad bude i lépe?
Den ètyøicátý druhý
V nemocnici sejmuli sádru. Ruka pøedstírá, ¾e sádra ještì tu je, zùstává v ní ta tíha.
Den ètyøicátý tøetí
Ruka je šupinatá jako krokodýl, tuhá, oteklá a bolí. Nebude hned tak lépe!
Milý Georgu !
Georg je samorost, ¾ijící na kanadském severu. Kdysi jsme si dennì mailovali.
Milý hochu! Poopravím trochu Tvé pøedstavy o mnì; já klobouky miluji, ale všude je nenosím.
Do mých šesti let mì brával s sebou mùj o sedm let starší bratr Karel na klukovské výpravy. To u¾ jsem musela nìco vydr¾et a nepamatuji se, ¾e bych byla nìkdy breèela.
Od svých šesti let jsem s rodinou kempovala u øeky Ohøe v chatì, kterou mùj tatínek vlastnoruènì postavil. I tam byla veselá parta a tak jsem se nauèila okam¾itì plavat, sedìt u táborákù, chodit na ryby a mít smysl pro humor, proto¾e jinak bych byla v té spoleènosti neobstála.
Tatínek byl v té osadì jménem LIKAWAÈENE šerifem a spolu s maminkou mìli pøirozenou autoritu u všech osadníkù. Nìkolik odrostlých svobodných mládencù mì nauèilo tancovat na vesnických tancovaèkách v okolí. To bylo krásné mládí do mých 18 let, pro¾ité pøevá¾nì v plavkách, v zimì na bì¾kách v bílé stopì.
I dnes je v mém šatníku dostatek sportovních odìvù, bot a èepic, pøirozenì omšelých, tak¾e do Tvé spoleènosti bych nejspíš zapadla.
Pivo piju odjak¾iva, a pokud se týká alkoholu, tak dobré víno èi slivovici jsem se nauèila pít v moravských sklípcích. Psi mì milujou a bojím se jen pavoukù. Nordic walking provozuji nejradìji v horském terénu.
Tak toto je moje kvalifikace pro eventuelní cestu na kanadský sever.
Bùh Tì opatruj.
