Parchanti
Moje milovaná babièka pou¾ívala slovíèka „parchant“ èasto a s oblibou. Zvláštì jím èastovala mne, ale její hlas nebyl rozhnìvaný, ale plný nìhy. „Ty parchante jeden, zase jsi mnì vyštrachal a snìdl èekuládu a pomoranèe!“ V tom nebyla ani známka hnìvu, ale hravost s tímto slovíèkem. „Já ti ale jednu lupnu pøes zadek ty parchante, kdy¾ budeš zlobit tátu,“ øekla by babièka rádoby vá¾nì, ale kdepak, babièka byla samá láska. Nìkdy zamìnila toto slovíèko za zrovna tak jí milé slovíèko „oplégr“ a mnì to bylo fuk, proto¾e jsem babièku všemo¾ná su¾oval a trápil, a tak jsem si to vykoledoval.
Zde však nemám v úmyslu psát o babièce a zrovna tak nemám v úmyslu pou¾ít slova „parchant“ láskyplnì. Naopak! Zde bude sedìt tak, jak se sluší a patøí, jako zadek na noèníku. Proto¾e to, co jsem nedávno pro¾il, nebylo zpùsobeno nikým jiným ne¾ parchanty.
Po dlouhé dobì jsem se vypravil do støedu mìsta vlakem. Obyèejnì se tomuto dopravnímu prostøedku vyhýbám jako èert køí¾i. Èlovìk toti¾ nikdy neví, kdo si k vám pøisedne a udìlá vám z hodinové cesty pravé peklo. Jeden mùj známý byl chováním opilce ve vlaku tak pohoršen, ¾e kdy¾ se mu na zánovním obleku náhle objevila páchnoucí tláèa od veèeøe, tak zoufale zatáhnul za záchranou brzdu, aby pøivolal pomoc. To ovšem nemìl dìlat, proto¾e brzdy vlaku jiskøily tak mohutnì, ¾e vzplanuly australským létem se¾ehlé louky a po¾áru padlo za obì» nìkolik obydli. Zatímco se opilec z maléru dostal bez poskvrny, mùj známý to odnesl tvrdou pokutou a ztrátou dùvìry zamìstnavatele, který zaèal pochybovat o jeho duševním zdraví. Jak øíkám, èlovìk by mìl dát pøednost jízdì autem a nìkolikahodinovému hledání parkovištì, ne¾ riskovat by» krátkou cestu vlakem.
Mnì ovšem peklo nepøipravil ani opilec, ani od hlavy k patì potetovaný hrubián, ale školní dìti. Obyèejní nevychovaní parchanti.
Mìl jsem smùlu, ¾e jsem nastoupil zrovna do vagonu plného ¾ákù asi ètvrté tøídy základní školy, kteøí bohu¾el nejeli jenom pár stanic, ale se kterými jsem musel sdílet vagon po celou hodinu jízdy do mìsta. Jeèící parchanti byli doprovázeni dvìma uèiteli.
Jeden, starší pedagog, mìl utrápenou tváø zaboøenou v mobilu a usilovnì nìco èetl. Jeho kolega, jeho¾ ple» prozrazovala uèitele indického pùvodu, sedìl jako zaøezaný, koukaje do blba, dìlaje, ¾e nic nevidí ani neslyší.
Zato já jsem vidìl a slyšel navzdory tomu, ¾e mám èoèky brejlí tlustý jako dna od sodovky a jsem hluchý jako poleno. Bylo nemo¾né nevidìt a neslyšet.
Co se dìlo ve vagonu bylo takøka neuvìøitelné. Dìti, jejich¾ školní ruksaky byly vìtší ne¾ jejich nositelé, poskakovaly po sedadlech, lítaly vagonem sem a tam, houpaly se na dr¾adlech jako opice a zrovna tak jako opice jeèely. Jedna obézní školaèka, zaèala uprostøed ulièky tancovat rap. Ostatní bez prodlení následovali. Teprve kdy¾ øev parchantù dosáhnul tolik decibelù, ¾e i uèitel byl vyrušen z Internetového blaha, øvoucí paviány napomenul. Indický pedagog nehnul ani brvou a zøejmì v hluboké meditaci èuèel do prázdna. Napomenutí se samozøejmì minulo úèinkem.
Pravý šrumec ovšem nastal, kdy¾ se nìkdo z dítek nezachoval. To si všichni zacpávali nosy, osoèovali jeden druhého a chechtali se jako pominutí. Zaèala soutì¾, kdo další se uprdne. Na chvilku pøestalo øvaní, které vystøídalo soustøedìní. A rudé tváøe plné napìtí. Kdy¾ se naštìstí nikomu jinému nic nepodaøilo, nastalo znovu bìsnìní a øev.
Najednou mezi parchanty vypukla panika a všichni se postavili na sedadla.
„Sednout!“ polohlasem vydal rozkaz uèitel.
„Nesedneme, proto¾e tady je pod náma velká lou¾e,“ prohlásilo nìkolik ¾ákù najednou.
„Frank se pochcal,“ za¾alovalo další dítko a já se jenom zdìšenì podíval na rostoucí lou¾ièku tekoucí pod mýma nohama.
Já, zrovna tak jako spolucestující jsme celou cestu sedìli zticha jako pìna. Nikdo z nás nevstal a nevychované školáky nenapomenul. Nikdo se neozval, ani kdy¾ pøistoupily dvì ¾eny a stouply si pøed sedadla obsazená dvìma dìtmi, kterým vùbec nenapadlo vstát a uvolnit jim místo. Ano, byl jsem srab. Všichni dospìlí v tom vagonu jsme byli zbabìlci, kteøí se báli otevøít pusu, aby se na naše hlavy nesnesla snùška urá¾ek ze strany parchantù postrádajících jakýkoliv respekt pøed staršími lidmi. Neceknul prakticky celou cestu ani jeden z uèitelù. Dìlali, ¾e nic nevidí.
Tìch slabých a utrápenì vypadajících uèitelù mnì bylo nakonec trochu líto. Musí to být zábìr mít na starosti tlupu nevychovaných ¾ákù. V nynìjší dobì musí být uèitelé setsakramensky opatrní, ne¾ nìco svým svìøencùm øeknou, nebo je dokonce potrestají. Tvrdá ruka vedená politickou korektností dopadne bezohlednì na hlavu toho, kdo se takového prohøešku dopustí. Tak¾e je lépe nevidìt a neslyšet. Jenom, aby se neøeklo, jeden polohlasnì utrousil napomenutí. Nakonec ale za nepøístojné chování ¾ákù uèitelé nemohou. Slušné mravy zaèínají doma. Ale i tam mù¾e trest padnout jako kosa na kámen. Kdy¾ máte smùlu, tak se s vámi vaše milované dítko mù¾e nakrásnì rozvést!!!
Vlak ke všeobecné úlevì cestujících nakonec dorazil do koneèné stanice. Parchanti se vyvalili ze dveøí a s øevem se vrhli na pojízdné schody, pøerá¾ejíce se jeden o druhého, a¾ mnì koneènì, díky Bohu, zmizeli z dohledu…
Ano, ¾ijeme v úplnì jiném, smutnìjším svìtì, ne¾ ve kterém jsme vyrùstali my.
