Jak jsem nasazoval ¾ivot za kamaráda
Poprvé v ¾ivotì v lázních. Tváøím se vyjukanì, bìhám od jednìch dveøí ke druhým, potkávám desítky neznámých lidí. Nutno poznamenat, ¾e všichni jsou milí a sna¾í se nováèka navigovat a pomoci mu.
Najednou mne èísi ruka plácne pøátelsky po zádech. „Nazdar, ty vole! Kde se tady bereš?“ Vedle mne se objevuje oblièej s placatým nosem a drzýma oèima. Ty oèi mìl Petr takové u¾ na základce, pozdìji, v uèilišti, na nì lovil holky. Loví i dnes, jak se ukázalo pøi jeho dalších slovech.
„Je to tu senzaèní! Hned druhej den jsem si tady nabrnk super krásnou babu! Uèinìnej bombarïák! Kdy¾ jdu od ní, sotva pletu nohama. Urèitì tì s ní seznámím, ale teï u¾ musím letìt, nebo pøijdu pozdì na bahýnko. Tak se mìj!“
U¾ za dvì hodiny jsem rovnì¾ zaèal pospíchat, abych obìhal naordinované procedury, druhý, tøetí, ètvrtý den taky... a tak se stalo, ¾e jsme se s Petrem míjeli. Teprve v pátek mi v kavárnì pøedstavil tu svoji Jarušku. Jeho štìstí: doma má taky jednu, alespoò se nesplete v oslovení, a¾ se pøíští týden vrátí. Trochu jsem zaèal pochybovat o jeho úsudku, krásná moc nebyla. Pravda, bombardování jsem naštìstí neokusil. V tom mìl asi pravdu, proto¾e kdy¾ Pánbu nadìloval vnady, ona musela jít nejménì tøikrát do fronty.
O víkendu jsem oba zahlédl pøi procházce v Ba¾antnici, pak v kavárnì, pøi obìdì, po veèeøi, kdy¾ jsem stoupal do schodù, letmo v chodbì, jak mizí ve dveøích pokoje v prvním poschodí.
V pondìlí jsem pøivítal mo¾nost strávit volný veèer v pøíjemné spoleènosti bìlohradských literátù a jejich fanouškù v mìstské knihovnì nad knihou U¾ tì vidím, Bìlohrade!
Na hotel jsem se vracel po jednadvacáté hodinì. Padla mlha jako mlíko a teplota klesla nìkam k pìti stupòùm. Najednou vidím pøed Grandem onou poulièními lucernami prosvícenou mlhou rozostøenou postavu v trièku s krátkými rukávy, jak se schovává za fontánou s andìlíèkem. I pøes špatnou viditelnost poznávám Petra.
„Co tady blbneš?“ podivím se. „Kamaráde, ty bys mì mohl zachránit!“ zadrkotal zubama. „Tak pojï dovnitø!“ navrhuju. „To já právì nemù¾u, v hale na mì èíhá Jaruš!“ „To hrajete nìjakou hru?“ civím nechápavì. „Houby hru. Dy» vona si mì úplnì zaháèkovala. Øekla, ¾e za mnou pøijede domù, chce, abych se rozvedl! Chápeš to?!“
Chápal jsem to a¾ velmi dobøe. „Tak jsi zdrhnul a potøebuješ se jí zbavit, co?“ „No jo... jenom¾e nevím jak, a kdy¾ tam srèím fròák, tak po mnì zase skoèí!“
Šel jsem tedy za kamaráda z dìtství nasadit ¾ivot. Vejdu do haly a ne¾ se staèím rozhlédnout, popadne mì Jaruška v hodnì pøeplnìném svetøíku za ruku a vyhrkne: „Nevidìl jste Petra?“ „Jo, pøed chvílí šel po zadním schodišti s nìjakou paní do tøetího patra.“
Pro tuto chvíli bylo vyhráno. Zatváøila se jako tejden starej guláš, sykla cosi o bídácích a odkráèela k barovému pultu. Z povzdálí jsem staèil zaregistrovat, ¾e si cosi nalila do hlavy. Nejménì tøikrát po sobì.
Petr v úterý brzo ráno ukonèil lázeòský pobyt. Jestli se konaly nebo budou konat nìjaké dozvuky, u¾ radìji nechci vìdìt.
