Stvoøení svìta (2)
S laskavým svolením tolerantních ètenáøù si dovolím pokraèovat v „napínavém“ a snad i poutavém líèení toho, co se odehrávalo v „dalších dnech“ pøi tvoøení svìta a nejprve vstoupíme na chvíli na parketu geologù. Na konci toho „prvního dne“ stvoøení Zemì zárodeèný plynný a plazmový „kokon“ pøi stále neuvìøitelnì vysoké teplotì i tlaku neustále chladl a tvoøily se další chemické prvky. Nìkteré z nich u¾ pøecházely do stavu kapalného a asi pøed 4,6 miliardy let do stavu tuhého.
V pøed geologické dobì, kdy byla naše Zemì ještì velkým ¾havým plynným „kokonem“, vyzaøovala do okolního prostoru ohromné mno¾ství energie. Tím se ochlazovala a pøi tom se formovala do tvaru nepatrnì zploštìlé koule. Dále se také se usadila na obì¾né dráze kolem Slunce a stabilizovala svou rotaci. A právì pøed u¾ zmínìnými asi 4,6 miliardy let se na jejím povrchu zaèaly vytváøet první pevné kry zemské kùry. Ty ovšem zásluhou sopeèné èinnosti a také neustálým bombardováním dopadajících meteoritù praskaly a opìt se spojovaly, co¾ tehdy byla zpoèátku práce doslova sisyfovská. Z mezihvìzdné smìsi plynù pak vznikl první atmosférický obal naší planety. Ten obsahoval vodík, helium, methan a èpavek, soptící krátery pøidaly sirné páry – z dnešního pohledu tedy pìkný sajrajt! Zmrzlou vodu pøinášely na zemský povrch meteority, led se okam¾itì mìnil na vodní páru a tak se nad Zemí tvoøily první tì¾ké mraky. Tuto první atmosféru si však naše planeta neudr¾ela a máme pro to dvì vysvìtlení. Buï pøi tak vysoké teplotì Zemì svùj pomìrnì tì¾ký plynný obal svou gravitací neudr¾ela, nebo se to stalo pøi naší pravdìpodobnì nejvìtší meziplanetární srá¾ce s tìlesem, jeho¾ velikost byla údajnì srovnatelná s Marsem. K té srá¾ce došlo asi pøed 4,5 miliardami let a mimo jiné pøi ní bylo na obì¾nou dráhu Zemì vyvr¾eno takové mno¾ství hmoty, ¾e z ní o nìco pozdìji vznikl náš souputník Mìsíc! Nebude mo¾ná na škodu, kdy¾ si o tom nìco povíme.
To bylo tak - po vytvoøení Zemì jako planety, si o naši Zemi pravdìpodobnì „škrtlo“ tìleso o hmotnosti asi 1/10 hmotnosti Zemì, jakýsi „Pramìsíc“! Pøi této náhlé katastrofì se uvolnilo pro nás naprosto nepøedstavitelné mno¾ství kinetické energie, v joulech je to èíslo s 32 nulami a v kilowatthodinách s 27 nulami! To zpùsobilo roztavení a vypaøení „Pramìsíce“ i znaèné èásti zemského pláštì. Z plynného prstence kolem Zemì pak zkondenzoval Mìsíc pøibli¾nì v dnešní podobì, ale v podstatnì menší vzdálenosti od Zemì (patrnì jen 15 000 km od støedu Zemì). Ten nový Mìsíc se od Zemì postupnì vzdaloval a soubì¾nì se brzdila rotace Zemì kolem své osy z pùvodních asi osmi hodin na souèasnou hodnotu ètyøiadvacet hodin za den. Rotace Zemì se i dnes pomalouèku prodlu¾uje tak, ¾e støední délka dne vzrùstá o 1,7 milisekundy za století. Na našich hodinkách to tedy urèitì nepoznáme, ale pøesto se obèas, naštìstí po staletích – musí trochu mìnit náš kalendáø. Dùle¾ité pak také je, ¾e ten teèný náraz „Pramìsíce“ zpùsobil, ¾e se zemská rotaèní osa naklonila šikmo k obì¾né rovinì, co¾ se posléze projevilo støídáním roèních dob v mírných i vysokých zemìpisných šíøkách.
Druhá atmosféra, kterou u¾ si naše Zemì udr¾ela, vznikla asi za dalších 600 milionù let. Na jejím vzniku se u¾ hlavnì podílela sopeèná èinnost. Tato atmosféra byla slo¾ena asi ze ¾ z vodní páry, dále z dusíku a u¾ i z postrachu dnešní doby - z oxidu uhlièitého. Pochopitelnì ještì obsahovala i oxid siøièitý a uhelnatý, opìt methan, èpavek i vodík a dokonce i kyselinu chlorovodíkovou, o samostatném kyslíku však ještì nebylo ani vidu ani slechu ani èichu!
Podívejme se nyní, jak se dále vyvíjelo naše zemské ovzduší. Zdá se, ¾e je vlastnì zcela jedno, zda obloha – tedy zemská atmosféra - vznikla oddìlením vod - tedy hydrosféry - druhého dne bo¾ího tvoøení, nebo a¾ po nìkolika miliardách let. Trvalo jistì nìjaký ten pátek, ne¾ se smìs pùvodních atmosférických plynù promìnila a naše zemské ovzduší dostalo podobu plynné smìsi, v ní¾ pøevládá nitrogen (dusík) a oxygen (kyslík), a v nìm¾ vodní pára tvoøí u¾ jen dùle¾itý jazýèek na vahách pøi tvorbì poèasí. Nejdùle¾itìjší je, ¾e to oddìlení hydrosféry od atmosféry, a» u¾ ho provedl kdokoliv a kdykoliv, se uskuteènilo nedokonale a èást vody v plynném stavu – jako vodní pára - v ovzduší zùstala. A pøi velmi pomalém chladnutí Zemì i jejího vzdušného obalu pøestala spojenému vodíku a kyslíku plynná fáze vyhovovat a oba prvky pøešly ve svém chemickém man¾elství do další fáze – fáze tekuté. Vznikla voda a dodnes je jí na naší planetì témìø 1,5 miliardy kilometrù krychlových. Z toho 94% je voda slaná, tedy v oceánech a moøích, a ve zbývajících 6 ti % vody „sladké“ je 84% vázáno v ledovcích. A ¾e více ne¾ 70% zemského povrchu je pokryto vodou, to se uèíme u¾ v základní škole. Ale vra»me se zpìt k prvopoèátku.
Bìhem dalších asi 100 milionù let ustávalo bombardování zemského povrchu, tím se rychleji atmosféra ochlazovala, v mracích kondenzovalo více vodní páry a na zemský povrch se snášely lijáky, jaké si nedovedeme pøedstavit! Voda tak postupnì zaplòovala všechny prohlubnì a krátery a vytváøely se první vodní plochy - jezera i praoceány. Kromì vzniku u¾ témìø stabilní atmosféry došlo v prahorách, pøibli¾nì pøed tøemi miliardami let, k dalším velmi dùle¾itým událostem. Vytvoøily se nejstarší horniny a dokonce se u¾ objevily i první zárodky ¾ivota - bakterie a sinice. Jak se na naši Zemi dostaly, na to existují stále pouhé teorie a hypotézy, a vìdci se dosud nedohodli. Jedna z hypotéz øíká, ¾e je mo¾ná pøinesly z dalekého Vesmíru komety. Ty jsou sice tvoøeny zejména ledem a rùznými hluboce zmrazenými plyny, ale také pøinášejí kosmický prach a ve špínì se, jak je dobøe známo, bakteriím dobøe daøí. I kdy¾ v prahorách pøevládalo klima doslova „pekelnì“ teplé, klimatické zmìny byly drastické, nebo» se dochovaly i známky prvního zalednìní! Koncem prahor se pak u¾ objevují první mnohobunìèné organizmy – øasy. Chcete-li - pro Pána Boha zaèínal tøetí den tvorby.
