Mám ve své sbírce pøes sto let starou fotografii chlapce, opírajícího se o svùj bicykl. Jeho velmi zajímavý ¾ivot – po studiích byl nejdøíve poslancem Rakousko-Uherského mocnáøství, po vzniku Èeskoslovenské republiky se stal starostou Mladé Boleslavi – není však pøedmìtem dnešního povídání. Ráda bych toti¾ mluvila o módì. Kdybych chtìla psát o tom, jak se po staletí mìnila a vyvíjela, byl by to námìt na další samostatný seriál. Ale proto¾e není mo¾né otevírat další specifickou sérii èlánkù, pokusím se alespoò obèas zaøadit nìco ze šatníku našich pøedkù do Povídání z Podbezdìzí. Konec koncù, v¾dy» móda je to první, èeho si povìtšinou na starých fotografiích všímáme nejdøíve.
Víte, co je to pokrok? Myslíte si, ¾e tøeba náš virtuální poèítaèový svìt, digitální fotografie, rychlovlaky nebo lety do vesmíru? Kdepak! Pokrok je to, èeho dosáhly ¾eny za posledních sto let v odívání.
Vidíte toho kluka na fotce? Kdyby vystoupil ze své doby, sedl na kolo a objel náves, nikdo si toho ani nevšimne. Ne tak dívèiny z té doby. Ještì na zaèátku 20.století sportovnì zalo¾ené dívky a ¾eny jezdily na kole v dlouhých sukních, bruslily ve vycházkovém kostýmu a tenis hrály v šatech vyztu¾ených šnìrovaèkou a spodnièkami. Ale zpátky k cyklistýnkám. Podle stanov Èeské ústøední jednoty velocipedistù z roku 1885 byl sport velocipedistický pouze a jedinì pøístupný mu¾ùm, jeliko¾ byl nesrovnávající se s ¾enským temperamentem. ®enám bylo dovoleno, aby tvoøily dámské klubovní výbory, obstarávaly ceny pro vítìze a poøádaly taneèní veèírky. ®eny však pøesto usedly na kolo. Kdy¾ si pozornì prohlédnete tehdejší velocipéd i oblek, musíte uznat, ¾e to byl opravdu odvá¾ný èin. A hned se také dostavily rady, pochopitelnì, ¾e od mu¾ù: „Dámy mají jen turistiku pìstovati, nebo» dáma pracující na kole plnou silou v potu tváøe své, jest zjevem odpuzujícím. U dámy nesmí býti práce viditelnou. U ní se zdáti musí, ¾e kolo puzeno neviditelnou silou, vpøed s ní samo ují¾dí."
Jakmile vzaly do rukou kolo ¾eny a staly se z nich cyklistýnky, zaèíná se ménì mluvit o škodlivosti sportu na ¾enský organismus, zato více o módì. Ovšem i nyní se do této ¾enské zále¾itosti pletou páni: „Není estetické, kdy¾ je èást dámské no¾ky pøi pohybu na bicyklu viditelnou. Tomu však zabrání pøimìøený šat. Nejlepší se zdá býti šat dle vzoru loveckého, modré barvy. Za pokrývku hlavy hodí se nejlépe lovecký klobouk tyrolský. Šnìrovaèku má dáma voliti elastickou, nikoli kosticemi nebo ocelovými pruhy opatøenou. Spodnièek vùbec nedoporuèujeme. Pod sukní staèí pøiléhající spodky, které se u dolejšího okraje opatøí nabíranými volanty. Velmi pìknì se vyjímá širší ko¾ený pás. Jsou ovšem výstøelky módy, v Paøí¾i jezdí dámy také v mu¾ských šatech. To však zasluhuje politování, nebo» podobné neslušnosti odradí mnohé dámy od jízdy na kole."
Ale dámy se odradit nedaly. Nastoupily dokonce i na závodní dráhu. Však je také stihlo za tuto troufalost rozhoøèení veøejnosti. O závodech v Badenu v roce 1893 èteme: „Neznáme pohledu trapnìjšího a pro mo¾nost pohlaví ¾enského škodlivìjšího, ne¾li na paní a dívky v závodní posici s hoøícími tváøemi, bez dechu pøed mno¾stvím mu¾ù po dráze závodní se ¾enoucí."
Avšak tvrzení, ¾e jízda dámy na kole je neslušná bylo pøekonáno a cyklistýnky zaèaly dìlat starost svému mu¾nému doprovodu na vyjí¾ïkách. Jak si mìl poèínat mu¾ský protìjšek takové sportovní dámy, aby zachoval nutnou spoleèenskou pøevahu a nadøazenost? I tady se našla rada, jak jinak, ne¾ opìt z pera mu¾e. Pouèení jezdcù v prùvodu dam: „Pova¾, ¾e pøi dlouhé jízdì nesmíš døív unaviti se ne¾ dáma, sic by to bylo tvému mu¾ství na úkor. Nevíš-li si však pomoci, vytáhni peroøízek a proøízni obruè jejího kola. "
Dámy zatím stále sedaly na kolo v sukních. Kdy¾ se v Anglii objevily první dámské kalhoty, dost nepodobné našim, zpùsobily poøádný poprask. Ale o tom snad nìkdy jindy a u jiné staré fotografie.
V èlánku jsou pou¾ity ukázky z knihy Jany Skarlantové: Od krinolíny k d¾ínsùm.
Uherského mocnáøství, po vzniku Èeskoslovenské republiky se stal starostou Mladé Boleslavi – není však pøedmìtem dnešního povídání. Ráda bych toti¾ mluvila o módì. Kdybych chtìla psát o tom, jak se po staletí mìnila a vyvíjela, byl by to námìt na další samostatný seriál. Ale proto¾e není mo¾né otevírat další specifickou sérii èlánkù, pokusím se alespoò obèas zaøadit nìco ze šatníku našich pøedkù do Povídání z Podbezdìzí. Konec koncù, v¾dy» móda je to první, èeho si povìtšinou na starých fotografiích všímáme nejdøíve.
Vidíte toho kluka na fotce? Kdyby vystoupil ze své doby, sedl na kolo a objel náves, nikdo si toho ani nevšimne. Ne tak dívèiny z té doby. Ještì na zaèátku 20.století sportovnì zalo¾ené dívky a ¾eny jezdily na kole v dlouhých sukních, bruslily ve vycházkovém kostýmu a tenis hrály v šatech vyztu¾ených šnìrovaèkou a spodnièkami. Ale zpátky k cyklistýnkám. Podle stanov Èeské ústøední jednoty velocipedistù z roku 1885 byl sport velocipedistický pouze a jedinì pøístupný mu¾ùm, jeliko¾ byl nesrovnávající se s ¾enským temperamentem. ®enám bylo dovoleno, aby tvoøily dámské klubovní výbory, obstarávaly ceny pro vítìze a poøádaly taneèní veèírky. ®eny však pøesto usedly na kolo. Kdy¾ si pozornì prohlédnete tehdejší velocipéd i oblek, musíte uznat, ¾e to byl opravdu odvá¾ný èin. A hned se také 
dostavily rady, pochopitelnì, ¾e od mu¾ù: „Dámy mají jen turistiku pìstovati, nebo» dáma pracující na kole plnou silou v potu tváøe své, jest zjevem odpuzujícím. U dámy nesmí býti práce viditelnou. U ní se zdáti musí, ¾e kolo puzeno neviditelnou silou, vpøed s ní samo ují¾dí."