Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Expozice in vivo
 
Prý kdy¾ se chcete zbavit nìjaké fóbie, jedna z metod, jak se jí zbavit, je úmyslnì se vystavovat právì té situaci, které se tak obáváte. Expozice in vivo, øíkají tomu odborníci. Tak jsem si to tedy na vlastní kù¾i vyzkoušela. Jela jsem se svým mu¾em na dovolenou na hory. Ne jen tak nalehko turisticky, ale pìknì s horolezeckou výbavou. Na tìch lanech a karabinách budu viset na skále – já, která se ani na rozhlednì neopøe o zábradlí, kdyby náhodou zrovna v tu chvíli chtìlo upadnout. Jestli pøe¾iju, mùj strach z výšek by mìl vyšumìt do prázdna – tak na to jsem teda zvìdavá!
 
Pøedem jsme ferratové lezení nacvièovali u¾ tady v Èechách, vìtšinou ve výšce nìkolik desítek metrù. V pøípadì nouze jsem vyu¾ívala k pøitahování své pevné gelové nehty, kvùli kterým se mi ostatní lezci sice posmívali, ale já myslím, ¾e mi moc pomáhaly. Šlo mi to docela dobøe. Jen dvakrát za celou sezónu se mi stalo, ¾e mì ze skály musel sundat záchranáøský vrtulník. Nic extra dramatického, ani v novinách o tom nepsali.

 
 
Zkušeností jsem tedy mìla dost. Jenom¾e ouha, v úplnì jiných výškách! V Itálii jsme poøád šli a šli a domeèky pod námi se zdály èím dál menší. Byla to šílená trasa. Kdy¾ byly nìkde schody, byly vysoký jak pøeká¾ky pro konì. Kdy¾ byla nìkde cesta, vedla nad tím nejpøíkøejším svahem a zábradlí asi pou¾ívali mìdìný, proto¾e bylo u¾ dávno rozkradený. Auta nejdøív z té výšky vypadaly jako anglièáky, pak jako razítko na nehty, nakonec u¾ byly vidìt jen silnice široké jak šòùrky na záclony. A já pøitom poøád ještì nevyšplhala ani do míst, kde zaèíná zajištìná ferratová cesta, kde jsme mìli lézt! Celou výbavu jsem si nesla na zádech, kdykoliv pøipravenou se nevhodnì naklonit ke stranì a strhnout mì s sebou dolù do propasti.
 
Bála jsem se. Moc. ®e mi uklouzne noha…. ®e se mi zamotá hlava…. ®e se všechno to kamení pod mýma nohama najednou utrhne jako lavina… Po pravdì mì trochu uklidòovalo jediné: nebyli jsme tu sami. Naopak, byl tu provoz jak u kasy v marketu ve ètyøi odpoledne. Narváno. Pøed námi  Nìmci, za námi Nìmci – proè bych mìla padat dolù zrovna já?
 
Koneènì jsme došli do místa, kde jsme se navazovali na lano. Ne na dlouho. Italové blázniví umístili ferratová lana jen tam, kde se jim zrovna chtìlo. Nejménì polovina cesty tak byla i v této dìsivé výšce nezajištìná. Pøed vrcholem jsme navíc narazili na køí¾ u cesty. Chudák Riccardo, chudák já. Škoda, ¾e se neumím modlit, v tuhle chvíli by se mi to fakt moc hodilo. Zatímco mùj mu¾ se š»astnì usmíval, já se nemohla doèkat, a¾ budu zase dole v bezpeèí.
 
Vyškrábali jsme se na vrchol velký asi jako naše koupelna. Nikdy bych nevìøila, ¾e se do naší koupelny vmìstná patnáct lidí, èasto si tam pøeká¾íme dva. Stála jsem uprostøed mezi nimi všemi a jen tiše doufala, ¾e nás to všechny nesfoukne. Tìm cvokùm to bylo jedno: svaèili! Pøipomínalo mi to poslední veèeøi pøed popravou. Ne, díky, já nechci, najím se, a¾ zase budu tak nízko, ¾e shora rozpoznám na ulicích lidi. Momentálnì si pøipadám jak nezvanec, nepatøím sem.
 
Kdy¾ jsme koneènì sestupovali dolù, cítila se ka¾dým krokem lépe a lépe: mo¾ná to vá¾nì pøe¾iju! „Tak co, zítra si to dáme znovu?“ usmíval se na mì mùj mu¾. Ta pøedstava opakování ve mnì navodila spíš pocit zaèínající úplavice ne¾ touhu po dobrodru¾ství. Tak je to jasný: expozice in vivo je pìkná kravina. Nefunguje to. Mám strach poøád. Jenom¾e na druhou stranu… kdy¾ budu všem svým strachùm vìøit, co budu vlastnì dìlat? Bojím se všeho: pavoukù, vody, výšek, tmy, silnièního provozu, násilí… kdy¾ se tomu všemu budu intenzivnì vyhýbat, budu do konce ¾ivota trèet doma, zamèená na tøi západy, a budu si tam zoufat nad tím, na co nakonec umøu. To ale taky nechci. Tak jinak. To èíslo na záchranáøský vrtulník si prostì nechám vytetovat na zápìstí, abych ho mìla poøád k dispozici. A zítra? No, jdu do toho zase, døíve èi pozdìji si pøece musím na ten pohled shora dolù zvyknout!
 
PS: Ty fotky jsem fakt fotila já osobnì.
 
Renata Šindeláøová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 06.06.2017  08:16
 Datum
Jméno
Téma
 06.06.  08:16 Von
 05.06.  10:08 Marta U.
 05.06.  08:30 ferbl