Skýva chleba a podpatky
V práci bylo veselo a oslavy skonèily v pozdních hodinách. Jeliko¾ mi ujel poslední autobus, musela jsem se plí¾it temnými ulicemi pìšky, asi 15 minut. Všude ticho, zlovìstné ticho pro toho, kdo má obrovskou pøedstavivost.
Dozníval ve mnì ještì filmový horor z minulého pátku, kdy¾ se na obrazovce prohánìl vrah osamìlých ¾en. Vra¾dil v noci, a právì osamìlé ¾eny. U toho filmu jsem nemohla pochopit, proè tam ty ¾enské lezou? Samotné, tma, nikdo nikde.Teï jsem já šla sama pustinou, i kdy¾ mezi domy. V bláhové pøedstavì, ¾e kdy¾ pùjdu uprostøed dvouproudové silnice budu více chránìna, jsem našlápla na novou asfaltku. Mìla jsem nový kostýmek, nové lodièky, jehlové podpatky – a ty mnì pøipomnìly film úplnì hmatatelnì! Klep klep klep, klapaly podpatky a mi naskakovala husí kù¾e.
Kdyby na mne teï nìkdo vyskoèil, nestaèila bych ani bleknout!
Najednou jsem za sebou uslyšela kroky – skoro v mém rytmu mne pronásledovaly temnou nocí. U¾ jsem na sobì nemìla husí kù¾i, ale smrtelný pot. Mimodìk jsem zrychlila, a kroky za mnou takté¾.
U¾ jsem skoro bì¾ela, nemohla jsem dýchat, vzpomínala jsem na rodinu, co ještì bych mìla vyøídit ne¾ umøu rukou zákeøného vraha. Poslední metry jsem utíkala, jako o ¾ivot, a ten neznámý vrahoun, urèitì v oèích chlípný chtíè ( to by nebylo tak hrozné), ale také touhu zabíjet, a to ještì pomalu, abych trpìla … ten neznámý vrahoun mi byl v patách. Zmatenì jsem hledala v bìhu klíèe, a doufala, ¾e se mi podaøí uniknout. Dùm byl tmavý, jako naschvál nikde nikdo nesvítil. Jak by ne, byla jedna v noci, seriály u¾ asi skonèily, man¾elé se dohádali, milenci usnuli.
Ruce se mi klepaly, ale klíèe jsem našla.
Byla jsem ale tak roztøesená, ¾e mi upadly na zem. U¾ jsem breèela nahlas! U¾ jsem cítila dech pronásledovatele, ale hrdlo se mi tak stáhlo, ze jsem nevydala ani hlásku. Zastavila jsem se, abych našla na zemi klíèe.
Kroky se zastavily také…
S obrovskou obavou a dìsem v oèích jsem se otoèila, byla pøipravena na rozšklebený oblièej nìjakého zvrhlíka.
Nikde nikdo.
Pøede mnou, za mnou, na levoboku ani pravoboku nikdo!
Jsem šílená?
Znovu jsem se rozhlédla kolem, ale byla jsem tam opravdu sama!
Klíèe jsem našla – a pomalu se dala vpøed. Jakmile jsem však udìlala dva kroky, ten násilník se najednou objevil zase, a šel za mnou! Slyšela jsem ho!
Otoèila jsem se ráznì, teï ho uvidím! Bude to mo¾ná to poslední, co uvidím!
Za mnou však nikdo.
Udìlala jsem dva kroky dopøedu, a za mnou se ozvaly také dva kroky … panenko marjá podsrpenská! Ona to byla ozvìna!
Mé kroky se rozléhaly sídlištìm, a ozvìna udìlala své…
Babièko! Babièko moje! Jak já jsem se ti tenkrát smála, kdy¾ jsi mnì vyprávìla, jak jsi šla do roboty – ka¾dý den od pìti do šesti do veèera. Jak jsi utíkala v hrùze nocí domù, kdy¾ jsi slyšela za sebou kroky… Na celý den jsi mìla bandasku èerného kafe, a chleba. Po šichtì byla káva vypitá, ale kousek chleba ti zbyl, a jeliko¾ jsi byla šetrná (to jsem po tobì nezdìdila, jen ten panický strach jsi mi pøedala v genech), schovala jsi tu skývu do bandasky. Pøi chùzi se chleba v bandasce hýbal – a znìlo to jako kroky. Také jsi bì¾ela, také jsi mìla hrùzu!
Také jsi se nakonec smála sama sobì. Jen jeden rozdílek tady byl.
Já jsem šla z oslav, jemnì ovínìná, dobøe najedená a ty? Z tì¾ké fyzické práce, unavená a vyèerpaná. Já jsem klapala podpatky støevíèkù za 2000 Kè, tobì se v bandasce krèila suchá skýva chleba.
Dagmar Jarošová
