Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje vysnìná Austrálie 4/1
 
Expedice tøetí -  za moøskými krokodýly
 
Tentokrát tedy ne pouhá výprava, ale vpravdì expedice, ponìvad¾ vy¾adovala vìtší pøípravu i vybavení. Vrátili jsme se do Sydney, abychom si trochu odpoèinuli a Standa obstaral nové zásoby a vìci k takovému, prý moc riskantnímu dobrodru¾ství potøebné.
 
Tìšil jsem se, ale nebál. Nevím, proè by mìlo být zdejší moøe tak nebezpeèné. Zaplaval jsem si ve Støedozemním v Lybii, v Èerném v Turecku, Severním v Holandsku, Baltském kdysi v NDR, v Atlantickém oceánu v Nigéii a  Indickém v Jemenu a nikde jsem se neutopil. Tak se mi snad nic nestane ani v tomhle Tasmánovì.
 
Naše doèasná „základna na okraji mìsta“, jak jsem si ji pojmenoval, byl starší nízký barák s dvorkem a gará¾í v typické mìstské periférii. 
 
Po tìch horkých dnech plných potu a prachu jsem také potøeboval umýt a ostøíhat pøerostlý skalp a oholit. Naproti byl nìjaký holiè, a tak jsem pøešel ulici a vstoupil do pøíjemnì vychlazeného krámku. A ukázalo se, ¾e tu oficínu vlastní nìjaký domorodec neznámého pùvodu. Za svùj dlouhý ¾ivot jsem se nauèil poznat dost spolehlivì, odkud kdo pochází, ale u toho chlápka jsem byl v koncích. Musel být smíchaný nejmíò z Èíòana, Araba, Nigerijce a Aboriòáka. Po tìch dvou posledních mìl i úèes, nakadeøený zøejmì z reklamních dùvodù, do velikosti èerveného lampiónu nad vedlejším masérským salónem. Odhadem v prùmìru pùldruhý poctivý anglický stopy.
 
Na øadu jsem pøišel hned, dostal jsem pøednost pøed tøemi dalšími hnìdoèernými d¾entlmeny a zaèal obøad jako v hairsalónu na Piccadily v Londýnì. Pøedevším mi malý èerný uèedník oblo¾il tváøe napaøenými ¾ínkami a donesl hrnek horké, opravdu dobré kávy a èerstvý Sydney Times. Èíst jsem je ale nemohl, proto¾e jsem nechtìl, aby mi ten obklad spadl do hrnku s kafem. Šéf si toho všiml, pøestal se bavit s tìmi zákazníky, vstal a vzal mi ty noviny jemnì z ruky.
 
„Sir, would you like me to read some fresh news for you?“ („Pane, nechcete, abych vám pøeèetl nìjaké èerstvé zprávy?“)
 
To jsem teda tady a od takového podivného èlovìka vskutku neèekal a trvalo mi dvì sekundy ne¾ jsem se zmoh´ na odpovìï!
„No, thank you, I´ll read them later myself. But it´s  very nice from you anyway!“ („Ne, dìkuji, pøeètu si je pozdìji sám. Ale je to od vás  pøesto velmi milé!“)
 
Mezitím uznal, ¾e mám hubu dost napaøenou, a tak mi ji bøitvou upravil do hladkosti a barvy broskve. Ostøíhat na je¾oura mne nechtìl a nutil mi „fazónku“ podle té své, paèesù jsem na to mìl dost. Ale nepodlehl jsem, ani kdy¾ mi sliboval slevu. Pøi práci, jak to mají holièi a taxikáøi na celém svìtì ve zvyku, poøád nìco vykládal a taky se zeptal odkud jsem. Øekl jsem mu to, ale jasnì ¾e zbyteènì. Vìdìl o Novém Zélandu, tušil kde je Amerika, ale Evropa? No, není divu, u nás taky donedávna málokdo vìdìl, kde je na pøíklad Burkina Faso, ne¾ tam islamisti vyvra¾dili hotel. A to je z Prahy do Ouagadougou blí¾ ne¾ ze Sydney do Prahy.
 
Nakonec ho taky zajímalo, èím se u nás platí. Mìl jsem náhodou mezi drobnými centy a ètvr»áky jednu zapomenutou kovovou padesátku, a tak jsem mu ji ukázal. Moc se mu líbila, ¾e je dvoubarevná, a kdy¾ se zeptal a dovìdìl, ¾e odpovídá asi dvìma americkým dolarùm, øekl si o ni. Prý je to míò, ne¾ bych mìl zaplatit, ale ¾e je to pìkný peníz, tak to o¾elí. Dá si ho pøidìlat na øetízek, bude ho nosit na krku a s ka¾dým se vsadí o dolar, ¾e nepozná, odkaï je. Tak vydìlá za den nejmíò „tunny bucks“ (dvacet babek), ponìvad¾ ¾ádný z jeho známých nemá tušení ani „vo „Šèéssko“, nato¾  o „this cute coin!“ (tahle roztomilá mince). Tím finanèním úmyslem mne opravdu pobavil, a tak jsem mu ji rád dal a odcházel celý hladký, umytý, je¾atý a voòavý. Kdy¾ jsem to veèer vyprávìl Standovi, jen se uchecht.
 
„Páchneš sice jako stará dìvka, ale aspoò vidíš, ¾e tu mù¾eš poznat nejen podivný zvíøata, ale i podivný lidi!“

 
 
Tøetí den jsme nalo¾ili do Toyoty poslední vìci a ráno jsme to velké mìsto opustili.  Bylo dost horko a jednotvárný šum gum na asfaltu a proud vzduchu kolem okýnek mne v¾dy uspává, a to i kdy¾ sedím za volantem. Mrkl jsem obèas na Standu, ale ten je spolehlivìjší (a taky mladší), a tak jsem nechal starost o svùj ¾ivot na nìm.
 
Jak dlouho jsem spal a o co pøišel, nevím, ale procitl jsem a¾ u gas station v nìjakém vìtším mìstì (pøi výjezdu nám na ceduli dìkovalo za návštìvu a pøálo „Happy journey“ the city of  Foerster - Š»astnou  cestu, mìsto Foster). Standa natankoval a u drive in koupil pro ka¾dého plastovou mísu nìjakého masa s omáèkou a hranolky, tak¾e jsme to na lavici na nábøe¾í spoøádali. Kde na to ten kluk bere, mi bylo záhadou, ale po mnì zatím nechtìl z mý pokladny v kalikovým pytlíku na krku pod košilí, ani doláè. Pøed námi moøe a za námi to mìsto pod vysokými horami, rozta¾enými nalevo podle silnice, kam a¾ oko dohlédlo. Zeptal jsem se na jejich jméno.
 
„To jsou takový australský Krkonoše,“ odbyl mne Standa, „Pojedem pod nima a¾ kam jsem ti slíbil.“
 
Chtìl jsem øíct, ¾e ty kopeèky vypadají spíš malé jako Alpy, ale spolkl jsem to. Tøeba by mu to nebylo milý.   
 
„ A¾ k Velkýmu korálovýmu útesu?“¨
 
„Neblázni, tam je to jen vzdušnou èárou dobrejch tisíc majlí, tam se autem nejezdí, tam se lítá. U¾ teï máme dvì stì za sebou a ještì vo nìco víc pøed sebou. Tak¾e nasedni a jedem!“
 
Popojeli jsme, jak jsem si pøeèet na tachometru, o celých  stotøiadvacet mil a sjeli z dálnice tak padesát metrù mezi vysoké stromy a pichlavé  køoví.
 
„Uká¾u ti jednoho ¾ivoèicha, kterej je ve svý tøídì mimoøádnì výjimeènej a navíc ¾ije jen v tìchle horách. Sedni si, abys mne nerušil a poèkej!“
 
Sedl jsem si na jeho místo za volantem a èekal jen pár minut a u¾ mi to dr¾el pøed nosem. Mrskala se mu mezi prsty asi tak deset èísel dlouhá stono¾ka.
 
„Fajn, ale co je na ní zvláštního? Snad ¾e je trochu vìtší, ale jinak nic nevidím?“
 
„Taky nemù¾eš, proto¾e se to jen na pohled nepozná. Musel bys spoèítat její nohy. Má jich toti¾ jen devadesátdevìt, a proto nepatøí mezi chilopoda (stono¾ky) ale tvoøí tak extra tøídu centumsineunuspedia (devìtadevadesátino¾ky). Tenhle unikát vobjevil teprve pøed sedumdesáti lety jeden Moravák vod Olomouce, co slou¾il v anglický armádì a byl mezi zachránìnejma z lodi, kterou tu potopila nìmecká ponorka. Von mìl strejdu, nìjakýho Køópala, kterej pøišel kvùli silnýmu kouøení a cukrovce vo nohu, a tak z piety k tomu svýmu pøíbuznýmu prosadil, ¾e ten hmyz nenazvali po nìm jako vobjeviteli, ale po tom strejdovi. Tak¾e teï se ta potvora jmenuje Centumminusunumpes Kropali. Dobrý, co? Jsem hrdej, ¾e máme mezi svìtovejma vìdcema dalšího našince a dokonce Hanáka.“
 
Bylo mi to s tìma no¾kama divný, ale øekl jsem, ¾e jsem taky pyšnej, vstal a poodešel o pár krokù dál, abych ještì pøed odjezdem vypustil pøebyteènou vodu. A ne¾ jsem se k tomu dostal, všiml jsem si mezi listím na zemi kusu pìkný hadí kù¾e. Byla u¾ nìkomu malá a tak ji svlékl a pøipravil mi milý suvenýr. Shýbl jsem se, hmátnul po ní a s výkøikem uskoèil. Ze suchého listí vyjel had, otevøel si na mnì velkou hubu a beze slova se mi zakousl do nohavice. Štìstí, ¾e jsem mìl tentokrát d¾íny, tak¾e lýtko zùstalo bez úrazu. Kdy¾ plaz poznal svùj omyl, vytáhl z toho tlustého denimu oba své ra»afáky a vyjel na pìšinu v celé své velikosti a délce. Trvalo to snad pùl minuty, ne¾ zmizel v listí na druhé stranì pìšiny. Byl velký jako kráva a dobøe ètyømetrový. Strašnì jsem se lekl a zaøval podruhé. To u¾ tu byl i Standa s otazníkem v oèích a  monterajznou v ruce.
 
„Èoveèe, Stando, málem mì uštknul pajton!“, vysvìtlil jsem mu situaci, „Vobroskej starakatej lakton (myšlen python, krajta). Mìl jsem kliku, ¾e jsem dnes mìl místo kra»asù d¾íny, jinak mi ukous´ kus lejtka, dobytek!“ 
 
„Kde by se tu vzal pajton? Máš vo australskejch hadech mylný pøedstavy. Nejdøív vidíš fialový, co sedaj na vìtvi jako ptáci a teï zase pajtony, který najdeš v Indii nebo na Ceylonu, ale ne tady. Máme tu nenejvejš jedovatý tajpany, ale podíváme se, co to bylo.“ 
 
To øekl a hrábnul tím ¾elezem do listí, kam ta pøíšera zajela. Jednou, dvakrát a potøetí u¾ nemusel. Plaz vyrazil stejnì rychle, a jak byl zpitomìlý, zase zpátky pøes cestu tam, kde se skrýval pøedtím. Byla to opravdu krajta a u¾ se mi nezdála tak velká ani dlouhá a musel jsem uznat Standùv odhad na dva a pùl metru délky a kolem dvanácti centimetrù v prùmìru. Strach má holt velké oèi a tak se z pøíšery stal obyèejný, èlovìku neškodný škrtiè a navíc krásnì barevný. Pouèilo mne ale, ¾e svleèená hadí kù¾e není nikdy barevná a ¾e se na nic nesahá, dokud se neví, zda to není ¾ivé. Jen Standa byl trochu zara¾ený a pùl hodiny neøekl ani slovo, asi se za ten svùj omyl stydìl. Dr¾el jsem hubu taky, ponìvad¾ pøi takovým zvìøinci co se tam plazí, bìhá, skáèe, lítá a plave by jeden musel mít hlavu jak libeòskej starosta, aby si je pamatoval.
 
Po tomhle extempore u¾ jsme nikde nezastavili a dojeli jedním tahem a¾ do Balliny. Je to takový støednì velký mìsto na samém bøehu moøe, za ním poøád ještì ty hory, i kdy¾ u¾ trochu dál a ne tak vysoký. Vjeli jsme v jeho ji¾ní èásti do hezkého lesíka a hned toho litovali. Bylo tam takových, co nechtìli do hotelu, víc. A tak nezbylo, ne¾ rejdit po okolí, a¾ se takový místo našlo.

 
 
Bylo to trochu dál od mìsta i moøe, rovnou pod jedním z tìch kopcù, ale byli jsme tam sami. ®ádný velký camp jsme nestavìli, ponìvad¾ jsme poèítali jen s dvìma nebo tøemi dny, hlavnì abych vidìl pár tìch moøských potvor a bílého ¾raloka. Udìlali jsme si pøírodní kuchyòský kout, zase bez ohnì, jen s dvouplotýnkovým vaøièem na plynové bombì, stejným, jako máme i na Tomášovì chatì na Bøezové. Standa uvaøil polévku, ogriloval kusy chobotnice (oboje z konzerv) a otevøel krabici d¾emem plnìných francouzských croissantù.
 
Bylo mi sympatické ¾e na víku té krabice byla nálepka „Pekárny Odkolek, Praha Vysoèany“. „Vyvá¾íme u¾ i rohlíky“, zaradoval se ve mnì ekonom. „Zato ale míò oceli z Ostravy“, kontroval mu technik. Mám ty svoje ega dost hádavá a nìkdy se do toho musím vlo¾it sám a urovnat to sklenicí Tokajského, nebo v t쾚ích pøípadech dvìma z Jägermeistra!
 
Prokecali jsme se u toho peèiva a kávy, okoøenìné tentokrát èerným „Jeníkem Chodcem“, jak ho kdysi pøekøtil nesmrtelný Werich, skoro do pùlnoci. Pak Standa vytáhl a povìsil zas ty strašné visuté pelechy. Jen¾e pro nedostatek vzájemnì blízkých stromù, dost daleko od sebe. Umyli jsme se ve studeném potoku, který stékal z hor, a vylezli do tìch houpaèek s nadìjí, ¾e se dobøe vyspíme.
 
Jen¾e historie nás uèí, ¾e nadìje a skuteènost se od sebe èasto rozcházejí a to nìkdy i poøádnì. A dokázala nám to i tady, na zdánlivì klidném, výjimeènì placatém kousku polobuše nedaleko South Balliny.
 
Nevím, kolik bylo hodin, ale u¾ svítalo, kdy¾ nás probudil cinkot nádobí a psí štìkot a kvièení. Posadil jsem se v tom svém visutém lo¾i královny Semiramidy stejnì jako Standa a oba jsme rozespale zírali na malou skupinu ¾lutých dingù, jak se rvou o ty rohlíky s jinými psy. Chtìl jsem je zahnat, ale neznal jsem pro to ¾ádný australský výraz. Standa byl pohotovìjší a tak na nì zaøval hezky èesky: „Táhnìtedohajzluparchantizrzavý!“
 
Podivil jsem se, ¾e tomu rozumìli, snad to bylo tím naléhavým tónem. Celá ta smeèka se rozdìlila a rozutekla. Dingové nalevo dál do lesa, ostatní ètyøi do vrchu mezi trnité køoví a pøeslièky. Tìch jsem si všiml víc, proto¾e bì¾eli v øadì za sebou jako husy z pastvy. Byli štíhlejší ne¾ dingové, šedo¾lutí s èernými pruhy na bocích.
 
„Kruciál, Stando, to jsou pøece vakovlci!, øvu, „Právì jsme vidìli dávno vymøelý vakovlky! Víš, èoveèe, co jsme vobjevili? To nám nikdo neuvìøí. Zejtra se vykašlem na ¾raloky, poèkáme si zase na nì, vyfotíme a voznámíme ten zázrak do sydnejský zoo. To bude poprask! A co z toho mù¾em vytì¾it! Tìch novináøù, co se na nás sesype, honoráøù co z toho bude! Stando, koupíš si novýho d¾ípa a já tu mù¾u bejt celej rok! Kruci, taková trefa, to snad ani není mo¾ný!“
 
Jen¾e kámoš nejeví ¾ádný nadšení. Asi nechápe, co mu øíkám, jen sedí a šklebí se na mnì. Naštve mne to, copak neví, o co tu jde?
 
„Slez z toho hnízda na stromì, buddy (kámo), nemù¾em ztrácet èas“!, opakuji. „Vohlásíme vobjev do Syney napøed mailem ze zdejší pošty, aby nás nikdo nepøedbìh´. Uvaøím zatím kafe a vyrazíme!“, pøidal jsem na naléhavosti a seskoèil na holou zem.
 
Pokraèování zítra…
 
Moje vysnìná Austrálie – 1
Moje vysnìná Austrálie - 2
Moje vysnìná Austrálie - 3
 
Ludìk «opka

* * *
Kolá¾ © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 13.04.2016  13:19
 Datum
Jméno
Téma
 13.04.  13:19 zdenekJ
 13.04.  13:08 ferbl