Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Babka a vosy
V kanceláøi polesí Vickovice se rozkøièel naplno telefon. Právì jsem pøipravoval plán probírek na pøíští rok. Do telefonu se ozval hajný øeèený Otec Rychtáøù.“ Pøijedou sem, bába Dlouhejch se sekla srpem. Sme nad Rakouskem.“ Telefon zacvaknul a šmytec.
Popadl jsem brašnu, sedl na motorku a vyrazil. Byl pìkný, podzimní den a ¾enské vy¾ínaly kultury. Nešlo to jednoduše. Tøtina narostla do výšky oèí, ostru¾iní se zamotalo kolem sazenièek a tak to byla fuška. V téhle d¾ungli našly domov hnízda vos a jiné ¾ou¾ele.
Pøed odboèkou na Hlohov sedìly na škarpì ¾enský. Mezi nima babka Dlouhejch. Normální èlovìk by èekal, ¾e ¾enská pøi vy¾ínání se poseká na noze, výjimeènì na ruce. Jen¾e babka mìla obalenou hlavu rukávem z blùzky.
„Kde ste se posekala?“
„No nevidíte tajhle!“
A prst smìøoval doprostøed zamotané hlavy dost zezadu. Tam mívají lidé takové to koleèko. „Sem a špièkou srpu, eštì ¾e to ta makovice vydr¾ela.“
U¾ jsem vidìl ledacos, ale tohle eštì ne. Jak se vám to babi povedlo?
„Na to sou eštì mladej. Zkusili nìkdy v sukni seknout do hnízda vos? Nikam jinam neletìly jak nahoru. To by se sekli do zad jako prd!“
Vysvìtlení dostateèné. Dovedu si to ¾ivì pøedstavit.
„Tak se zastavím aspoò za mladým, aby pro vás pøijel.“ To byla hozená nabídka po vymytí ranky která krvácela a¾ hrùza.
„S doktorem daj pokoj, to se zahojí. A fáè nechci. To bych vypadala jak z války. A za mladym nejezdìji, vono to trochu splaskne a pak u¾ to vobkroèim. A dem na to, holky. Zejtra se sem pøeci nepotáhnem znova.“
Takové byly naše babky v lese na pasekách. Hodnì jsem od nich okoukal a moc se nauèil. I to, jak se bere ¾ivot. Proto jsem s nima rád hodil øeè. Bylo mi tam daleko líp jak v nìjaké kanceláøi.
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora