…a namalovala jsem ráno
áno rychlé a lehce pøidušené postelovým a snídaòovým shonem, který se nám dávno stal jménem pro výpravu za našimi denními studii a zamìstnáními. Doba, kdy se slunko sice teprve probouzí, ale je naprosto pøi všech silách, je všemocné – však i na mne nìkolik jeho paprskù vykouklo pøes tmavé závìsy, kterými si ka¾dou noc pøibarvuji tmu. A ti roš»áci mì hned nato vytahali za paty zpod duchen. Naštvanì jsem na nì m¾ourala ještì drahnou chvíli, nespìchala jsem toho dne nijak zvláštì - mùj princ se za mnou na parooøi vydá a¾ za dlouhý èas, který mohu vyu¾ít ke svým vstávacím rituálùm, a tedy se za ním mohu vydat a¾ za docela dlouho. Èasu spousta. Doširoka jsem otevøela okno pro èisté ranní nadýchnutí – ulice se opìt koupala ve své šerošedi a sem tam po sobì nechala projít nìjakého loudajícího se školáka èi naopak spìchatele za prací.
Toho dne mi snídanì tak chutná, za jakou ji mívám skoro dennì, však nìkdy se na ni pøíliš necítím. Ještì poøád, jako celou zimu, drobenkové peèivo, vydatné neznamená zábavné – i jídlo mù¾e nìkdy docela dobøe nudit. Jídám ho u¾ od doby, co se do loòského roku pøikradl pošmourný podzim, nesnìdla jsem jich urèitì ani pùl pekárny a hele – ono bude léto. Spoøádala jsem koláèky, jak jinak, co nejrychleji, abych se pro dnešek bezpo¾itkovým rituálem dlouho nezdr¾ovala a mìla èas svoje další, rozhodnì o akci bohatší. Vklouzla jsem za nimi do koupelny, vydala jsem se za ranní hygienou.
Naše koupelna se výjimeèní obrovským oknem, samozøejmì nesituovaným do té šedivé ulice, jako to vedle mého gauèe. Okno s výhledem do zahrady, je¾ není ani tak plna kvìtin a keøù, jako jabloní. Rodina, do které jsem se narodila, patøí k odvìkým milovníkùm onìch plodù, které by pro nì patrnì znamenaly stejné pokušení jako pro matièku Evu, jen¾e to naštìstí nehrozí – jablek budeme letos mít zase habadìj a nemusíme se ostýchat èi nechat pøemlouvat k tomu, abychom se do nich s chutí zakousli.
U¾ ve chvíli, co jsem do koupelny jenom vstoupila, jako kouzlem mne pøešly veškeré myšlenky na to, kam jsem asi vèera polo¾ila zubní pastu s kartáèkem, èi jaký tvar dám dneska svým vlasùm. Toti¾, oproti svìtlu, svìtlu sluneènímu, svìtlu posvátnému, jaké se vedralo oknem dále a celou místnost v sobì jako Noe Zemi utopilo, se najednou i myšlenky na studia, rodinu, vùbec všechny starosti zdály jako smíteèko prachu. Malièký, náhle snadno smazatelný stínek na našich sice zcivilizovaných (a nìkdy a¾ moc) dušinkách, které ještì nezapomnìly dýchat vùni rozkvetlých vlèích mákù u silnièních cest – by» to má být z aut. A kdyby opravdu chtìly, a to není pranic slo¾itého a neèekaného – jistì by je vymalovaly do té nejryzejší rudé a svì¾í zelené, jaká nám zkrátka v¾dycky vyèaruje pohodu a klid. Pak také zacinkal jakýsi zvoneèek – nebo jsem si to tak pøedstavila – a shon se zastavil. Aby také ne, kdy¾ to zrovna šalinka pøivezla na brnìnské vlakové nádra¾í mého nejmilejšího, který za mnou odteï ji¾ bude dál spìchat po kolejích… A za to pøece ¾ádné snahy o zrychlení èasu, které se nám stejnì nikdy nepovede, nestojí – láska o èas škemrá.
Vyskoèila jsem na okraj vany a rukou se opøela o okenní parapet a dr¾ela jsem se, co mohla, abych byla neuklouzla. Lesklé závìsy jsem odhrnovala, jako bych byla psem, co vyhrabává kosti z hlíny – a zùstala ohromena, jako bych pøišla na svìt podruhé. Ta nádhera! Ten obraz snad od všech mých milovaných krajináøù dohromady, kteøí se jeden po druhém nì¾nì piplali a hýèkali ka¾dé to letní jablíèko, barvami karmínu, odstíny zelené a mnoha, mnoha ¾lutìmi. Pak mu pøidali arabskou gumou lákavý lesk a mat, a to jen pro mì a pro moje dnešní ránko, abych si coby druhou snídani dala místo peèiva š»avnaté a zdravé, tìlo probouzející ovoce. Jak je to krásné – mùj dùm snad prošel nìjakou podivuhodnou èerví dírou, nachází se na rozhraní dvou zcela odlišných dimenzí – polovièka jeho je bledou ulicí a k tomu, abych se støetla s tìmi nejsytìjšími barvami brzkého léta, mi staèí jenom pøejít chodbu od toalety ke koupelnì!
A co¾ teprve stromy, nositelé, jakýsi roditelé zprvu voòavých, roztomilých kvítkù a posléze, po dlouhém a tì¾kém procesu pak kula»ouèkých – tak nìjak rozmile nesymetrických, nepravidelných malvic – v¾dy» mohou být dokonalé i bez pravidelných a pøesných mìr, i kdy¾ to ty kvíteèky vlastnì skoro mají. Tak se to tudí¾ tedy vyrovnává, aha. Jsou sytì zelené, lesknou se jim lístky, jako by zrovna pršelo, a kdy¾ se jich stovky – tolik jich na zahradì urèitì napoèítám – dají dohromady s vìtøíkem, poklidné šumìní, tiché a nìkdy naopak pøíjemnì pøehlušivé ten ostatní rachot, byste nikdy nemohli nièím zaplatit. Také já jsem se rozhodla této dostupné slu¾by a zadarmo vyu¾ít, nejdøíve ještì dlouho, dlouho u okna koupelny, v tichu a pøíhodné samotì a brzy nato jsem se pod nì i s šálkem své ranní kávièky spokojenì posadila. Tak jsem vlastnì zmìnila svoje obvyklé ráno, obohatila je pøíjemným zá¾itkem pod stromy, v neobvykle chvályhodné ranní teplotì a dlouho, dlouho jsem si tu zmìnu k lepšímu ještì pìknì vychutnávala. Tak mì napadá, nemusí být ka¾dý malíøem, umìlcem vùbec nijakým – chvíle ¾ivota se dají povznést na skuteènì vysoký, témìø èi zcela úplnì dokonalý level i pøi úplnì normálních vìcech, které si ani odmyslet neumíme. Já jsem si takhle vymalovala svoje šedivé ráno do opravdové pestrosti a skuteènì si sebe dovolím za malíøku pova¾ovat – i kdyby to mìlo být jen pro ten jediný den. Pocity se ve vzpomínkách vracejí, a to i ty spokojené, je¾ èasto pøebijí ty opaèné a také jinak nepøíjemné. Kdy¾ je v tu chvíli pro¾ijeme skuteènì silnì a uvìdomíme si, tak, tohle je pøesnì ta situace, do ní¾ bychom se myšlenkami chtìli ještì milionkrát vracet.
Káva v mém hrnku co nevidìt vymizela, snad jsem dala okusit i tìm stromùm, co dávají svìtu tak dùle¾itou krásu a zastaví nás ve spìchu. Vím, je to jenom normální espreso – ale co mù¾eme nabídnout paní Pøírodì, kdy¾ je proti ní a jejím dílùm cokoli jen jako prázdná dlaò? Ale, mo¾ná jsem si tu kávièku díky té nádherné a zatím stále jarní zahrádce úplnì zapomnìla vychutnávat a vìdomí ke mì promlouvalo slovy, ¾e den pøíjemnì zaèal a rozhodnì bude mít i takové pokraèování. V¾dy» u¾ za pár pouhých chvil si ho budu moci u¾ívat s tím, do koho jsem se kdysi dávno zamilovala a trvá to, a¾ do onoho krásného dneška. A pøijede, u¾ brzo, brzo. Ale do té doby, hm… Tak co ještì jedna káva?
Hana Køivánková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky