Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (21)

Nyní se opět vrátím od pasivního sportu k aktivnímu a ve svých vzpomínkách se poperu se svou „sportovní kariérou“. Lyžování i bruslení jsem měl sice docela rád, ale bylo by mi mnohem milejší, kdyby se to provozovalo při 20°C. nad nulou. Měl jsem vždy prostě raději teplo a koupání, jistě i proto, že pro něj byly v Jičíně přímo bezvadné podmínky. Koupaliště se skokanskou věží na rybníku Kníže, poblíž nádherné teplé rybníky u Jinolic, hezké a teplé koupaliště v Němyčevsi a naopak mnohem chladnější v Prachovských skalách se známým dřevěným Pelíškem. V rodinném albu jsem objevil jeho fotku z doby, když jsem předváděl okolí svého rodiště dětem.

Ve Vrchlabí pak to bylo už o něčem jiném, neboť v té době tam vlastně žádné koupaliště nebylo! A tak jsme se koupali buď ve studeném Labi pod dvěma splavy anebo jezdili na kolech na poměrně vzdálená koupaliště v okolí. Do Valteřic, Herlíkovic a někdy až do Jilemnice, kde byla voda nejteplejší. Má exhibiční stojka je právě z Valteřic.

A když už jsme u té vody, tak musím vyvážit své vytahování a také se trochu pohanět. Jestliže jsem dělal lepší stojky než většina mých nových kamarádů, oni zase excelovali na potoce ve Vejsplachách. Tam chytali pod kameny a pod podemletými břehy krásné pstruhy do ruky, že jsem žasl. Zkusil jsem to jednou jedinkát, a když se mi něco otřelo o ruku, lekl jsem se tak, že jsem spadl do vody a kluci se mohli potrhat smíchy. Ale zpět ke sportu.

O tom, že mnozí z mých kamarádů mnohem lépe lyžovali a někteří už skákali na menších můstcích, jsem snad už psal. A tak si tady ještě dovolím připomenout pár mých tehdejších zimních lyžařských „úspěchů“. Různé závody Sportovních her mládeže byly více méně povinné a bylo to asi to jediné, co nám většinou nevadilo. Říkám většinou, protože na příklad běhat tři až pět kilometrů na lyžích s vázáním typu kandahar mě naopak docela vadilo, asi dvakrát jsem skončil přehluboko v poli poražených a navíc s pěknými puchýři na patě. A že severská kombinace – tedy běh a skok - nebyla můj šálek čaje, dokumentuje fakt, že jsem jednou na sněhovém můstku za Střelnicí sice skočil asi 15 metrů, ale dole na rovině jsem málem přerazil malý ovocný stromek a narazil si pořádně žebra.

Co se týče bruslení, z hokejových „matchů“ obrázky poskytnout nemohu a jen se divím, že jsme hráli téměř bez chráničů. Na holeně jsme si většinou pouze dávali pod podkolenky sešity s tvrdými deskami nebo fotbalové chrániče a zpočátku jsme raději hráli s tenisákem. A když mi byly malé džeksny, hrál jsem několikrát v bratrových velkých kanadách, ve kterých jsem měl své kedsky! Velikánské problémy byly i s hokejkami. Ty se lámaly a na nové nebylo! Že jsem „uměl“ i krasobruslit, to pak dokazuje další „vydařený“ obrázek. Musíte mi ovšem věřit, že jsem to já. No – nakonec s výjimkou Pelíška byly ty fotky pořízeny cizí rukou a cizím foťákem, takže za kvalitu vlastně nemohu.

To už ale pomalu začínala léta padesátá a my dorůstali do dorosteneckého věku. A tak se ve Vrchlabí mé sportování rozšiřovalo na celou řadu sportů. Pro zajímavost - třeba florbal, nebo možná spíše hokejbal - jsme hráli tenisákem v tělocvičně už v roce 1949. Dokonce jako vrchol svého „pamatováka“ mohu uvést, že krásné dřevěné branky nám vyrobil tatínek spolužáka, který o rok později tak hořekoval nad marnotratným plýtváním s minerální vodou v Piešťanech! A protože život není jen samá zábava a legrace – tak musím opět jednou zařadit renonc jako hrom. Někdy v šedesátých letech jsem se dozvěděl, že můj spolužák a jeho šikovný a spořivý tatínek uhořeli při autohavárii. A jako paradox mohu uvést, že to bylo na silnici poblíž mého milovaného rodného Jičína, kterou jsme tak často jezdívali při cestě k rodičům ve Vrchlabí...

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora