Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Husy

Každé jaro kupovala maminka housata. Čtyři nebo šest. Nikdy více. Asi proto, že kromě trávy potřebovala i jiné krmení a toho snad měla jen pro tento počet. Neříkalo se tedy, že máme „krdel“ husí. Housátka nosila z trhu a my jsme se jich nikdy nemohli dočkat. Malinké drobečky pokryté jemným chmýřím se choulily v bedně u kamen - tak jsme jim nahrazovali teplo husí mámy.

Chodili jsme na mladé kopřivy, které pálily ještě víc než ty staré, krájeli na drobné kousky, aby posypané moukou byly největší pochoutkou pro housátka. Sotva jarní sluníčko pořádně probudilo travičku, už jsme je dávali na zahradu. Se zvědavým štěbetáním ji okamžitě prošmejdila. Na zlatěžluté kuličky batolící se v sytě zelené mladé trávě byl pěkný pohled. Někdy se stalo, že se tatínek natáhl po obědě pod strom ke krátkému odpočinku. Housátka se okamžitě shromáždila kolem jeho hlavy a v její nejtěsnější blízkosti vykusovala trávu. Asi tam byla právě nejchutnější. Tatínkovi to nevadilo, naopak, říkával, že ho to jejich štěbetání uspává.

Starat se o husy – to byla moje povinnost. Nebylo to snadné, čím byly husy větší, tím byla péče o ně složitější. Neměli jsme žádnou pořádnou zahradu a tak se bílé stádečko muselo neustále usměrňovat tam, kam mělo dovoleno. Zakoukala jsem se někam jinam a už byly v obilí. Jen na chvilku jsem si odskočila a už šlapaly po prádle, které se bílilo kolem studny. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, proč bílá barva husy tolik přitahuje. Nepřišla jsem na nic, jen jsem si myslela, že kdyby se ně díval někdo shora, byly by v prádle skryty. Ovšem ten kravál, který se při tom strhl, to si nepřejte ani slyšet. Husy se snažily překřičet maminku. Nebylo divu, že tolik nadávala, vždyť to prádlo musela tenkrát drhnout na valše.

Za války se musely husy krmit. Kameny – žerna – na kterých jsme zrní mleli, nám zaplombovali. Ve velmi pozdním večeru tatínek plombu opatrně povolil. Mleli – říkalo se „vrtěli“ jsme načerno. K této práci museli být vždycky dva. Pro jednoho to byla příliš velká námaha. Od časného dětství – přistavovala se pro nás k žernům stolička – jsme museli při této jednotvárné práci pomáhat.

Z namletého se upekly buchty – vrťančáky – mimochodem velmi zdravé. Dnes by určitě obohatily naši stravu. Z vrťanky se hlavně vyráběly šulánky neboli šišky pro husy. Vrťanka se spařila horkou vodou a z hustého těsta se každý večer muselo vyrobit tolik šišek, aby stačily pokrýt husí spotřebu. Do rána se šišky na kamnech usušily. Celé to krmné období bylo ve znamení šišek. Kolikrát jsem je ráno sundávala z ponožek, které jsem si na kamna hodila sušit.

Z počátku jsem chodívala ke krmení husí jenom svítit lucernou. Vše se odbývalo v podsíňku. Maminka vytáhla z chlévku křičící husu, podstrčila si ji mezi nohy a lehce ji přisedla. Vedle ošatky se šiškami měla plecháček s teplou vodou. Rozevřela huse zobák, namočenou šišku do něho zastrčila a hlazením po dlouhém krku ji posunovala do volete. Sotva jsem však dorostla tolik, abych husu udržela, musela jsem maminku vystřídat. Považovala jsem to za veliké násilí páchané na ubohé husičce, ale nedalo se nic dělat. Vidina dobroty skrývající se v upečené huse byla vábivá. Skutečnost však byla zcela nepoetická, husa se krmila především na sádlo.

Po dostatečném vykrmení se blížil konec husího živobytí. Maminka vzala ostrý nůž a opět na husu poklekla. Zobák jí přitlačila ke krku a řízla. Krev tiše kapala do připraveného talířku, aby posloužila k přípravě pokrmu pro bohy – říkalo se mu paseka a nebo obcházka. Byla to vlastně jelita bez střeva.

Maminka si pak položila husu na klín, přikryla ji mokrým hadrem a já jsem nosila na kamnech zahřáté žehličky. Husa se žehlila jako vlněná látka a peří se stěhovalo na velikou řičici. – to bylo síto, sloužící k prosívání zboží. Na huse už nebylo ani peříčko – zůstaly jen stonky. A zbylá práce byla jen pro dětské ruce – „Máš takové drobné prstíčky, obírej!“ Jemných stonků neubývalo a dlouho to trvalo, než byla husa očištěná. Když se husa zabila v nevhodný čas, musely se stonky opalovat. To nebyla ještě správně podrostlá.

Konečně husa trůnila na stole v kuchyni. Na řadu přišel opět ostrý nůž. Maminka zajela prudce od prsní kosti až ke konečníku a opatrně vybrala střeva tak prorostlá sádlem,že je ani nebylo vidět. Sádlo obrala, střeva dřevíčkem rozřízla, vyčistila a namotala je na oloupané nožky. Spolu s ostatními droby se pak vařily v polévce. Potom ta krásně vykrmená husa dostala zabrat. Až na holé kosti se sádlo ořezalo, abychom ho měli dost na školní svačiny. Husa byla najednou víc než nahá a když se upekla, moc masa na ní nezbylo. To se ještě pekla nadvakrát, byla naplánována na dva nedělní obědy.

Z krku se stáhla kůže, naplnila se směsí z přetučnělých jater a vajec a po zašití se opatrně uvařila v polévce. Tuto dobrotu jsme nikdy neochutnali. Byla privilegiem našeho nejstaršího bratra – Mladého muže u Bati ve Zlíně.

Husa byla spotřebována. Kromě obsahu volete, střev žaludku, očí, drápů, zobáku a žluči se nevyhodilo vůbec nic. Posloužilo všechno. A věřte, že i střeva na nožkách byla výborná.

Hana Juračková

* * *

Zobrazit všechny články autorky