Věřte - nevěřte! (4)

Všichni si jistě vzpomenete na tenhle televizní seriál, kde byly divákovi předkládány k víře nebo nevíře různé nevysvětlitelné příběhy. Já vám teď posloužím také jedním takovým, jenže nikoliv z televize, ale ze života. Vyprávěl mi ho jeden známý, Vláďa Stárek, bývalý spolužák mého dnes již zesnulého kamaráda Ríši Seiferta, s nímž čtyři roky studoval na lesnické škole v Trutnově.

Potkali jsme se tehdy po létech zcela náhodou v pražské prodejně zbraní na Národní třídě. Já bych si ho byl snad ani nevšiml, ale když mi na rameni přistála jeho mohutná dlaň a ozvalo se hlasité: „Tě Bůh, kamaráde, jak se vede? Co děláš? A co Richard, kde ten teď je?“ poznal jsem ho podle jeho plnovousu a sonorního hlasu hned.

Podali jsme si ruce, nakoupili každý, co jsme potřebovali, a zaskočili k Flekům na černou třináctku. Tady se Matěj dověděl, že Ríša už pár let slouží v tom věčném nebeském revíru, já že jsem už pět let v penzi a užívám si čerstvého vzduchu na chalupě v krásných hvozdech Českého lesa a jsem dvojnásobným dědkem. Na oplátku jsem vyslechl jeho životní pouť a přijal pozvání k němu domů. Žije teď se svou ženou v Olešovicích u Prahy..

Seděli jsme, popíjeli ten tmavý mok a řeč se točila, jak jinak, hlavně kolem lesa a myslivosti. Já jsem se mu, mimo jiné, zmínil i o naší partě v hospodě „U tetřeva“ a besedách s příhodami a zážitky, které tam často vyslechnu a zaznamenám. Matěj se napil, utřel bradu a povídá: „Kamaráde, to já bych vám tam moh´ vyprávět celý tejdny. Ale protože to není možný, povím ti aspoň jednu neuvěřitelnou věc a ty to tam u vás pak můžeš dát k lepšímu, chceš?“ No a protože jsem chtěl, spustil.

„Když jsem v sedmapadesátym roce ze svý první služby na Prachaticku odešel, vzal jsem místo správce u vojenskejch lesů u Krumlova. Tam co byl, a dodnes je, ten boletickej vojenskej výcvikovej prostor. Teda ne přímo v něm, ale vokolo. Měl jsem tam hezký bydlení ve starej ale pěkně upravenej fořtovně za Chvalšinami a spravoval přes dva tisíce hektarů převážně smrkovýho lesoví po pěstební, ale hlavně těžební stránce. Samozřejmě i s péčí vo zvěř, poněvadž tam ještě nebyla žádná myslivecká jednota a vojenští páni měli zájem spíše vo lov, než vo tuhle činnost. Tak jsem si vobčas, když mi to dovolil čas - nemáš ponětí, co tam bylo tehdá práce, když chtěl člověk bejt svědomitým hospodářem - vyšel do revíru. Ani tak střílet, jako spíš pozorovat a těšit se z toho všeho, co tam běhalo, skákalo, lezlo a lítalo.
Jednoho hezkýho srpnovýho rána jsem vzal flintu a svýho dakla Bena, zamknul barák, poněvadž žena byla už tejden na návštěvě u svýho bráchy v Klatovech, a pustil se ouvozem na Mlejnskej vrch. Došel jsem tam pomalu asi za čtyřicet minut a vylezl, s Benem pod paží, na nedávno postavenou kazatelnu. Ben mi ulehl k nohám, tak jsme tam čučeli do toho krásnýho rána, tedy já, protože pes hnedka usnul, a dejchali voňavej vzduch.“
Tady Matěj výklad přerušil, protože vrchní donesl objednané topinky a další pivo. Schroustali jsme mlčky tu česnekovou pochoutku, zapili a povzdechli, jak ten čas letí. Seděli jsme tam už přes dvě hodiny a Matěj měl ve čtrnáct třicet odjet z Hlavního nádraží do Říčan navštívit své rodiče

Podíval se na hodinky a pokračoval: „Víš, já bych to moh´ sice trochu zkrátit, ale to by nebylo vono! Musíš to vyslechnout celý, aby sis vo tom udělal správnej vobraz. Tak teda, jak tam sedím a všude takový kostelní ticho, začnou se mi zavírat voči a přišla na mne dřímota, „jako když jsem ty koně pásal“. Položím si teda hlavu do dlaní, jako že si dáchnu, ale než jsem mohl usnout, najednou vidím, jak na loučku, tak třicet kroků vode mne, přicházejí dvě srny a s nimi dva letošní srnečkové. Pomalu berou paši a nejeví žádnej neklid, přestože sedím na špatný větrný straně.

Ani se nehýbám, když se tam vlevo pohne vysoká ostřice a z ní se vykolíbá jezevec, pořádný pantáta a za ním dva mladí. Chvíli se batolí v trávě a pak ulehají, pěkně v řadě vedle sebe a jen větrníčky se jim pohybují sem tam, jak jistí. Z protějšího houští vystrčí mordu liška a se třemi liščaty pomalu přichází k jezevčí rodince, aniž jí věnuje jakoukoliv pozornost. Všichni tři usedají na zadek, voháňky pěkně srovnaný a tiše čekají. Neuběhne ani minuta a na loučku současně přihopká šest králíků a párek zajíců lesňáků a všichni zaujmou místo, světe div se, vedle lišek a jezevců.

To už se mi zdá opravdu divný, ale nehejbám se a čekám, co bude dál, když za sebou uslyším dupot a funění a pode mnou proběhne statná bachyně a dva lončáci. Ukázněně si najdou místo podle srnčí skupinky a svalí se do trávy. Valím oči a v hubě mám sucho, když na scénu vkráčí, pomalu a důstojně, obrovskej šestnácterák, zaručeně ten, kterýho jsem párkrát potkal na jaře Na Volanci, a postaví se na kraji mýtinky. Za ním, v uctivej vzdálenosti, stojí jako socha jeho laň.

Najednou přiletí s hlasitým „kř-kř“ tři sojky a usednou na zaschlý smrček vedle jelena. Ten se jako na znamení pohne, třikrát skloní a zvedne hlavu tu se svou nádhernou korunou a začne vydávat tichý zvuky, jaké jsem nikdy u vysoký neslyšel. Svírák se mu přitom pohybuje, jakoby mluvil a střídavě pohlíží ze strany na stranu na to malý shromáždění. Trvá to už nevím jak dlouho, sedím bez hnutí a jsem už celej dřevěnej.

Když už si myslím, že to nevydržím a snad z toho posedu spadnu, skloní jelen hlavu, máchne parožím dvakrát sem a tam až urazí z toho smrčku celý vršek, pak ji zvedne k nebi a zatroubí jako v nejhlubší říji. Lek´ jsem se tak, že jsem vopravdu z toho posedu sletěl a octl se pod žebříkem s natlučenejma žebrama a mžitkama před vočima. Ještě slyším dupot a hlasy rozbíhajících se zvěře a cítím, jak mi Ben volizuje tvář. Jak ten se dostal dolů, nevím. Neřek mi to a na rozdíl vode mě pomlácenej nebyl.

Hrome, co to bylo? Čeho jsem to byl svědkem? Mámení smyslů, nebo lesního mítinku zvířecích odborů? Přece nejsem blázen! Viděl jsem to vůbec? Nebyl to sen? Moment, vždyť je to prosté, musely by tam přece po tom všem zůstat nějaký stopy. S námahou jsem se zvedl nejdřív na všechny čtyři a pak s oporou žebříku na obě nohy a dobelhal se těch třicet kroků na palouk. A co myslíš, že jsem uviděl? Zválenou trávu, jezevčí trus, králičí bobky, smrček bez špičky a na opačném kraji velký a hluboký jelení zápory.

Celej z toho zpitomělej, vylezl jsem s bolestí zase nahoru pro flintu a s Benem na vodítku se šoural domů. Trvalo mi to skoro dvě hodiny, protože jsem po cestě třikrát vodpočíval a u studánky Na Vrabčinách půl hodiny pil a chladil si namočeným kapesníkem rozpálený a poškrábaný čelo. Tenhle neuvěřitelnej zážitek mi ještě skoro půl roku připomínaly moje tři nalomený žebra a jak vidíš, nezapomněl jsem na něj dodnes. Jsi první a jedinej, komu jsem se s tím svěřil a to jen proto, že nejsi vod nás a nemůžeš to vykecat, jinak bych tam byl za pitomce. Tak se měj a jak říkám, přijeď někdy i se svou paní pobejt, adresu znáš!“

Co dál? Nic, zaplatili jsme a rozešli každý svým směrem, on na nádraží, já na dvaadvacítku tramvaj a to jsem ho viděl naposled. Jaksi se mi nikdy nepodařilo jeho pozvání využít. Jenom mi tady zanechal ten problém a otázku. Co to Matěj zažil? Jak to, že na paloučku zůstalo tolik stop, odpovídajících všem těm zvířatům? Proč Ben vedle něho ani neštěkl, když kolem běžela ta prasata? Co vy na to? Je to pravda, nebo si to ten vousáč všechno vymyslel? Už se to nikdy nedovím, ale opravdu by mne zajímal váš názor.
(Je to příběh z říše myslivecké latiny. Matěj na posedu prostě usnul a probral se až na zemi. Zůstávají tu ale přece jen tři otazníky – ten přeražený smrček, zválená tráva, a všechny ty stopy!)

Luděk Ťopka

* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora