Buďtež velebeny, punčocháče!

Ve výloze jakéhosi butiku jsem náhodou spatřil kus dámské garderoby s označením „punčochové kalhoty“. Vložil jsem tedy tento zajisté odborný název do titulku „Chvála punčochových kalhot!“ ale pak jsem raději použil slova výrazově emotivnější. Ano, „Buďtež velebeny punčocháče!“

Fejetonek byl dopsán a vhozen k ostatním do šuplíku, aby se řádně uležel a vyčkal druhého, třetího, či kolikátého čtení, než bude případně vpuštěn do světa. A zase náhoda tomu chtěla, že než k tomu došlo, dostalo se mi dalšího poučení.

Jel jsem jednou časně ráno tramvají a nade mnou stály dvě dívenky, tak osmnáctky, dvacítky, jedna blond, druhá brunetka. Ve voze bylo příjemné teplo, oči se mi začínaly zavírat a jejich tichý hovor se mi pomalu změnil v bzukot včelek na květech mateřídoušky, když mne z té hezké představy probudil téměř výkřik: „Doprdele, zase mi na těch punčocháčích pustilo voko a já s sebou jiný nemám!“ tedy něco zcela nečekaného z tak krásně vykrojených rtů drobné modrooké blondýnky.

Tak brutálně vytržen z příjemného snění, pohlédl jsem na místo, které usilovně třela nasliněným prstíkem, a hle, ono tam na mne skutečně zíralo oko z levé nohavičky punčochových kalhot, nyní tedy punčocháčů. Moje iluze o něžných blondýnkách tím sice vzaly za své, ale zato se mi dostalo názvu v řeči hovorové. Změnil jsem tedy titulek potřetí a dostal se konečně k tomu, co jsem jím chtěl říct.

Už dávno, ještě když se nosily punčochy hedvábné, jsem si všiml, že kromě toho, že je chrání proti chladu, prokazují dámským nožkám velkou službu estetickou. Potaženy touto vrstvou průsvitného tkaniva vypadaly jak vytesané Michelangelem z kararského mramoru, nebo, jak říkával můj dědeček, vydraxlované. Zmizely pod nimi všechny jejich menší i větší nedostatky a vhodně seřízený šev úspěšně upravil i jejich tvar. Měly jen jednu vadu, potřebovaly zavěšení. To zajišťoval dosti nepohodlný a škrtící postroj, zvaný podvazkový pás. Pohled na ženu, jíž vítr pozdvihl sukni a obnažil podvazky, byl krajně neestetický (i když se našli zvrhlíci, které to vzrušovalo).
Později, když choulostivé hedvábí bylo nahrazeno odolnějším a průsvitnějším nylonem, silonem, dederonem a jinými syntetickými vlákny, narodily se punčocháče. A tak volám: pochválen budiž, kdo je první stvořil, jakož i ta, která je první oblékla a ocenila.

Zmizel nepohodlný podvazkový pás a z něho visící to čtvero „struků“ a nehrozí už nebezpečí, že by je poryv větru odhalil a znechutil potenciálního nápadníka. Naopak, dnešní kratičké sukénky jsou k mužům velmi vstřícné a větřík je naopak vítán. Punčocháče všech barev, odstínů a vzorů ještě účinněji podtrhují krásu a přitažlivost ženských dolních končetin.

A protože diskrétně a sametově zahladí jakékoliv vady pleti pokožky od patiček a kotníčků až po místa s „pomerančovou kůrkou“, nosí je ženy s oblibou i v létě, a to i ty, kdož mají nožky bez poskvrnky. Dodávají jim lesk i samet, mění jejich bělost na pleť Tahiťanky, či přitahují mužské oko nebývalou barvou či vyzývavým vzorem. A to velice obdivuji a chválím.

Nakonec bych chtěl ale ještě dodat, že muži je mnohdy ocení nejen u paní a dívek, ale rádi jich užijí i sami. Cože? Že snad jen transvestité a úchylové? Ale kdež, cožpak jste si nikdy nevšimli, co mají třeba na nohou fotbalisté, zejména gólmani, při zimní a mrazivé části ligy? Jistěže punčocháče, jen poněkud tlustší a tedy méně sexy. Myslím, že by se tito, a kdoví jestli ne i jiní sportovci, k mému chvalozpěvu rádi připojili.

Luděk Ťopka

* * *
Koláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora