Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (10)

Tak jako většinu českých rodin i tu naši poznamenala dekáda od roku 1939 do roku 1948 několika inflacemi, takže rodinné úspory včetně tatínkova velmi slušného penzijního připojištění přišly vniveč. Nemohu si ale ztěžovat, mnozí na tom byli podstatně hůře a zaplatili v tomto nešťastném období tím nejdražším - svými životy. Únor 1948 to pak dovršil. Tatínek dle všech předválečných tradic měl „nárok“ na uvolněné místo přednosty stanice ČSD v Jičíně a ačkoliv se nešťastně umazal „rodnou stranou“, na kariérní postup to nestačilo. Podivně otočené politické kormidlo způsobilo, že na toto místo byl jmenován mnohem průbojnější člověk nového ražení. Tatínkovi bylo přesně padesát a nesl to tak těžce, že okamžitě začal uvažovat o „rezervních“ přednostenských postech v celých východních Čechách a pokud možno co nejblíže Jičínu, na který maminka nedala dopustit.

Toto město je považováno za bránu do Českého ráje a jeho okolí je nádherné. Velíš, Zebín, Brada, Přivýšina a Prachovské skály doslova za humny. Jen o pár kilometrů dále na sever se táhne od jihovýchodu k severozápadu hřeben se zříceninami hradů Kumburk a Bradlec, dále pak Tábor s rozhlednou a hřeben končí nejvyšším vrcholem Kozákovem se známými nalezišti ametystů. Dodnes si zásluhou mých prvních učitelů pamatuji některé nadmořské výšky těchto kopců a nesmím zapomenout na dominantu kraje – Trosky s čedičovými vyvřelinami Pannou a Babou. Nikdo se nemůže divit, že se nám z Jičína nechtělo.

Celou nádhernou jičínskou kotlinu je možno shlédnout ze známé jičínské dominanty - z Valdické věže, jejíž bránou se vchází na jedno z nejhezčích náměstí v naší zemi. Mimochodem, na tom náměstí jsem jednou dojel na druhém místě v závodě koloběžek a jako cenu jsem dostal tiskárničku! Před druhou světovou válkou a těsně po ní žil v Jičíně pozoruhodný podivín – pan Panocha. Bydlel na Valdické věži nahoře a vybíral mírné vstupné od přečetných návštěvníků, kteří se tak mohli z ochozu kochat pohledem na zmíněné panorama. Pan Panocha měl plnovous, chodil většinou v bílých šatech, nosil slaměný klobouk a ve volných chvílích sedával na malé lavičce pod věží a občas vedl mystické řeči s návštěvníky. Byl jsem tehdy velmi malý a moc jsem tomu nerozuměl, ale pamatuji si, že jsme se mu my děti smály, neboť o něm kolovaly nejrůznější historky. Třeba ta, jak chtěl dokázat, že Kristus opravdu mohl chodit po vodní hladině! A tak to zkoušel na blízkém Ostruženském rybníku a samozřejmě se málem utopil. A to, že byl v Jičíně velmi populární dokazuje fakt, že když byl upravován park před tehdejší místní obchodní akademií, byla tam postavena téměř dvoumetrová květinová Valdická věž a na jejím úpatí seděla na malé lavičce figurka pana Panochy se slamákem!

Nyní si dovolím zavzpomínat na pár skautských a sokolských prázdninových táborů. Na tom prvním skautském jsme byli ještě coby vlčata v blízkých Prachovským skalách, spali jsem dílem v připravených stanech a dílem na půdě přilehlé hájovny. Stýskalo se nám po maminkách, ale nádherné byly chvíle u našich prvních táboráků. O tom jsem ale už psal. Na druhém táboře blízko soutoku Kamenice s Jizerou jsem byl už jako junák. Tam to bylo „krutější“. Nosil jsem podobný junácký kroj, i když těch skautských vyznamenání bylo po málu a hned na sebe prásknu, proč!
Tábor jsme budovali na zelené louce, vše jsme tahali z nádraží téměř kilometr podél řeky, sami jsme sbíjeli z krajinek podsady pro stany, stavěli polní, tedy spíše luční kuchyni a pro nás nejmladší benjamínky to byl nápor. Ale zkrátím to. Když pak nám několik dní pršelo a jednou v neděli se na nás přijeli podívat rodiče, vzdal jsem to a odjel s nimi domů. Stydím se za to ještě dnes a tehdy jsem dokonce litoval, když pak přišly krásné letní dny!

O prázdninách v letech 1947 a 1948 jsem pak byl i na sokolských táborech v Jizerkách v Bedřichově. Dorostenci měli stanový tábor na louce a vařili si sami, ale my žáci jsme spali ve staré velké budově, tedy vždy pěkně v suchu, vařily nám kuchařky a to bylo pro nás jistě přijatelnější. Myli jsme se ale ve studeném potoce a jen o víkendu jsme podstoupili teplou koupel v několika velkých neckách. Ten barák měl dokonce velké „mlýnské“ kolo, na který sice voda netekla, zato jsme ho používali jako velkou houpačku a ty uvozovky jsou zde nutné, neboť se jednalo o opuštěnou stavbu malé výrobny skleněných korálků. A že jsme se jich v potoce, jehož voda to kolo kdysi poháněla, nasbírali! Jedinou nevýhodou všech těchto letních táborů byla naprostá absence holek a dívek, neboť světlušky, skautky i sokolské žákyně a dorostenky měly své tábory na míle daleko a vlastně jsme ani nevěděli kde. V těch našich deseti či jedenácti letech to ještě nevadilo, ale o rok později už mnohým z nás asi ano. Ale přežili jsme to, aniž by nás to poznamenalo!

Nejsilnějšími zážitky z těchto sokolských táborů byly dobrodružné hry v okolních lesích kolem Královky. Tehdy jsme byli rozděleni na indiány a vojáky a bojovali o svá území. Ta byla v lese označena páskami na stromech, které jedna strana hlídala a druhá dobývala tím, že jsme ty pásky ztrhávali. Úplně fascinující pak byla honba za liškou a liščaty. Dospělá liška s asi pěti liščaty šla napřed do lesů a zanechávala na cestě různé stopy. Všichni další pak měli tuto malou smečku vystopovat. Je to až k nevíře, ale na jedné vyvýšené pasece jsme našli několik skupin velkých kamenů a pod jednou z nich byl velmi zasutý malý prostor. Dospělá liška se tam nevešla, ale malá liščata ano. A tak liška byla dopadena, ale nás nenašli, ačkoliv pronásledovatelé chodili snad půl hodiny kolem nás a nad námi, ale tu naši skrýš neobjevili. Přitom bychom si na jejich nohy mohli jednou škvírou doslova sáhnout! No – a dnes se v těch místech běhá Jizerská padesátka.

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora