Radost a nostalgie vzpomínek

Vzpomínky nemají být jen květinkami z uplynulého života, ale také i obyčejnými zelenými stvoly stovek druhů trav, které s tím kvítím tvoří louku života. Nelze do nich vkládat něco, co se nestalo a nepokoušet se stavět menší či větší pomníčky svých zásluh. Radost v nich je také v tom, když jsem se snažil, a ne vždy dokázal, přijmout vlídně, co život přinášel i nevlídně. Chtěl jsem od života často něco, co jsem nedovedl přesně formulovat. A tak mi to život nepřinesl.

O hodně později jsem přicházel k poznání, že je nutné životu také něco dávat, nejen přijímat. Být vděčný osudu. Je to jen jiný obrat, jiné rčení na často kladenou otázku, zda bych, kdyby to bylo možné, chtěl zopakovat svůj život, nebo bych chtěl žít jiný. V tom mám jasno. Prožít jej znova tak, jak šel. Se všemi trapasy, omyly, starostmi, ranami, ale i s těmi dávkami radosti, zdaru, pohody a úsměvů. Většina mých vzpomínek je vatou, jak říkají kritici literárních děl tomu nepodstatnému. Tato vata nemá až tak velkou důležitost a nestojí, jak se říká, za zmínku. Snažím se tedy, aby v zápiscích z mého života byly pokud možno pouze takové, jež pro mne něco znamenaly.

Takové, jež přicházejí z minulosti a přesto mne v prožívané přítomnosti stále ještě pohladí a přinesou radost a nostalgický povzdech, jak to bylo milé, krásné a stále ještě zůstává v mých pocitech i v paměti. Píši je v hodně pokročilém a zralém věku a seznávám, že mezi stářím a mládím existují bariéry, které brání často porozumět těm mladým mně a mně pak těm mladým. To je vlastně ta konfrontace, když hovořím s mými vnuky o událostech, dění kolem, nebo poslouchám hudbu či sleduji filmy a rozcházíme se v náhledech a pochopení a posléze i hodnocení, které často nastoluji, abych se dobral nějakého závěru a mohl přitakat na jejich soudy anebo si přiznal, že se mýlím. To mi stále častěji sděluje mé myšlení a má hlava a zcela nelaskavě mé opotřebované tělo a procesy, které se v něm odehrávají. I blaho může být neblahé a v tom asi spočívá zrádnost paměti a vzpomínek.

* * *

Glosy ve verších

aneb

V životě je kromě chleba také poezie třeba

Všechny druhy umění jsou od počátků člověčí existence a civilizace součástí lidské kultury. Mezi nimi je krásná literatura, což je souhrnným označením pro prózu a poesii. K jeho tvorbě je potřeba dovednosti, talentu, životních zkušeností, vzdělání a pracovní kázně. Tvořivost, individualita a originalita jsou součástmi uměleckých děl. Lidé „moderní“ doby, charakterizované spěchem, honbou za ziskem a komerčností, tráví málo času čtením knih. Chtějí od všeho koncentrát. Vstřebat vše rychle. Vymlouvají se na nedostatek času, který většinou později promarní v nedůležitých činnostech. A poezie je právě literární zkratkou. Je to zhuštěná až symbolická zkušenost života, hlavních znaků jeho krásy, střetů dobra a zla a nekonečného úsilí člověka o pochopení smyslu žití.

* * *

Normalizace

Svoboda není nikdy ideální. Vlastně ani nikdy nebyla.
A ideální nejsme ani sami.Možná by nás často zabila.
Vlastnosti dobré, zlé v genech dál zůstávají.
Moudří to věděli, znali a dobře znají.
Úsilí o zlepšení je trať na dlouhou míli.
Uznání všem, kdož na start nastoupili.
Minulost se vším všudy má v sobě staré bludy.
Normalizace v nás má jenom různé formy.
Jednou má rudá trička podruhé uniformy.

* * *

Sekvoje

Staleté vzácné sekvoje
žijí v přírodě ve stoje.
Lidé však žijí v sedě, v leže, v čase.
Nežijí sice stovky let,
život jejich se však nejen zdá se.
Je skutečný.
Je pravý.
Neexistuje bez boje.

* * *

Emigrace

Cena, cukru, mouky, vajec, stoupá stoupá. Kam až kam?
Bude z toho pěkný mazec, říká kohout slepičkám.
Na tom českém dvorku holky, neocení dobrou práci.
Plesnivé jsou nejen vdolky, zvolíme snad emigraci.
Bylo dobře, zle i lépe. Čas přináší proměny.
V zimě růže nevykvete, život není bez změny.
Což tak pozvat v tuto chvíli ty blanické rytíře
a ty co to zavinili, přibít hezky na kříže.

* * *

Korupce

Stará známá lepá diva. Je tu dávno. Odjakživa.
Sestřenice nejstaršího řemesla. Při jednání lidí sedí u vesla.
Předvádí se dobrotivě. Po penězích jde vždy chtivě.
A těch podob, různé formy, mění různé uniformy.
Co se o ní vede řečí. Je v ní každý. Není něčí.
Zatím je boj bez výsledků. Není katů, není svědků.
Teď však má tvář zcela novou. Změnila se v systémovou.
V Česku stojí právě na tom, že pro ni neplatí zákon.
Co s tím nyní uděláme? Vzít zas na to staré známé.
Probůh, jenom tohle ne. Nepřipusť to občane!
Škodné z říše lidských ptáků, nutno obléct do tepláků.
Odebrat jim kradené. Ne jak dosud. Občané!

***

Prostituce

Nejstarší to výdělečné řemeslo. Biliony vynáší a vyneslo.
Prodávat se všechno chtělo, proč ne tedy lidské tělo.
Když zaplatíš dé pé há, smaže se i nevěra.
Čistá láska stojí sice výše, podlehla však také lidské pýše.
Lidské tělo, to je zvláštní zboží. Na stokrát je prodáš v cizím loži.
Schopná, krásná prostitutka váží víc, než desítka lživých koalic.
Prostituce není žádná tutti. Vždycky je jen sólem mezi prostituty.

* * *

Učení a chléb

Učil jsem se, učím dosud.
Nezměnil jsem přec svůj osud.
Neplatí moc rozum, talent,
když v rozsahu nebývalém
nejvíc platí prachy, moc a sláva.
Toho se mi, ale nedostává.
Ke štěstí však nejsou potřeba.
To spíš rodina, přátelé a čest
a poctivě vydělat na chleba.

* * *

Čekání

Musela by to být náhoda, aby sestrami byly demokracie a svoboda.
Známe Řecko, Řím a Ameriku. Bývalo to k pláči, někdy k smíchu.
Bohatí vedli diskuse. Chudáky měli k obsluze.
Svobodní byli bohatí a chudí téměř nahatí.
Ve všem svoboda být nemůže. Silný slabšího vždy přemůže.
Když chce mít víc než ten druhý, vyráží pak na své druhy.
Sen, který má pouze děcko, že je za námi už všecko.
Ano, jsou to ideály, touhy, vize víra, naděje jež neumírá.
Srdce ve vesmírech duší – lásku, dobro, spravedlnost tuší.
Je to proces protikladů, bojů chudých s pány hradů.
Štěstí ale nezná hranice. Kdopak ví, kde je ho nejvíce.
V hlavách bohů nebo člověka? Kdo v něj věří, ten se načeká.

Text: Milan Dubský
Koláže: Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autora