Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O cenì a smyslu stáøí


Èetl jsem pøed nìjakým èasem úvahu o dùvodech ne zrovna utìšeného stavu èeské politiky. Nejzáva¾nìjším má být dle autorova mínìní podivná ustrnulost: podobá se politická scéna tohoto èasu a této zemì divadelnímu kusu, v nìm¾ vystupují stále tí¾ herci, leda¾e v rùzných rolích. No, také bych øekl. Provázen pískotem se odebral do zákulisí nìkdejší miláèek publika Václav Zeman, a hle, minulo nìkolik let, a tý¾ mu¾ vstupuje køepkým krokem na jevištì, ucházeje se o roli hlavního hrdiny. Zavøely se vody nad svého èasu nejoblíbenìjším politikem zemì, panem Dlouhým, a vida, vody se otevøely a pan Dlouhý rajtuje do bitvy o úøad prezidentský. S hanbou zmizel v propadlišti pan Bém, chvíli o nìm nebylo slyšet, a u¾ se zase hlásí o pozornost, kritizuje a rozdává rady, z nich¾ èouhá ukøivdìnost a veliká chu» vrátit se na scénu. Ministrù a jiných velièenstev, která selhavše zde, byla vyzdvi¾ena do prebend a honérù onde, zná historie èeského postkomunismu celé šiky; i nelze nikterak vylouèit, ¾e a¾ èas vyma¾e z pamìti nejhorší ostudu, opìt zazáøí v nové slávì pan Bém, a kdoví, tøeba i pan doktor Rath, ještì s krabicí od vína v podpa¾dí. A¾ sem bych autorovy vývody sdílel. Dál u¾ bych si dovolil jisté výhrady.


Dávám k uvá¾ení, není-li spíš pøíèinou výše zmínìných jevù stav politických stran, podobajících se uzavøeným klubùm, do nich¾ nezvaní nemají pøístup. Je-li partaj poètem èlenstva srovnatelná se Svazem králíkáøù a její vùdèí vrstva pøipomíná loupe¾nickou dru¾inu, v ní¾ platí, ¾e èím ménì loupe¾níkù, tím vìtší díl koøisti pøipadne Alibabovi… nu, nelze se divit, ¾e na èelných pozicích rotují stále tí¾ loupe¾níci. Autor zmínìné úvahy však spatøuje kámen úrazu v nìèemu jiném: ¾e od listopadových zaèátkù a¾ podnes nedošlo a nedochází na èeské politické scénì k výmìnì generací. A» staøí, okoukaní herci pøedají role mladším, a hned uvidíme, jak se všechno rozbìhne svi¾nìji!


Ach jo. U¾ zase doléhá k sluchu mému ono staro¾itnì otøepané, leè v¾dy znovu co trumf politického mariáše vynášené heslo „Mladí vpøed!“ Domnìní, ¾e mládí jest cosi jarého, plného energie, co si s lehkostí poradí tam, kde plesnivým dìdkùm vynechává rozum; a plesnivým dìdkem, vìzme, je ten, komu se pøiblí¾ila padesátka. Není zatì¾ko uhodnout, odkud se heslo vzalo, i v èem spoèívá jeho trvanlivost. Zralejší osoba, mající svou zkušenost s lepšími, spravedlivìjšími etc. zítøky, co je tak obvykle nabízejí rùzní mesiáši a tluèhubové, nebývá náchylná skoèit na tý¾ špek v novém balení; i rozhazují tluèhubové své udièky tam, kde se lze nadít snadnìjšího lovu: mezi dušièkami nevyzrálými, té zkušenosti nemajícími, zato s pøirozeným sklonem k radikálnictví. Tak tomu bylo, tak tomu jest, tak tomu… prosím vá¾eného ètenáøe o poseèkání, k pøíèinám té zákonitosti se dostaneme za chvíli.


Lovcùm mladých duší se zdaøilo a stále se daøí nìco podlejšího, ne¾ ¾e je úspìšnì svádìjí k rùzným rotykám, a» s politickým, ekologickým èi jiným nátìrem: zaseli do nich chmurné pøesvìdèení, ¾e ¾ivotní úsek, v nìm¾ vùbec stojí za to ¾ít, je kratièký. ®e trvá pár rokù, tak mezi šestnácti a – nanejvýš! – tøiceti lety; co následuje poté, je u¾ jen nuda, šeï, rutina, pozvolné odumírání. „®ij naplno, zemøi mlád,“ poradil mladým lidem – u¾ nevím který – módní tajtrlík, a nebyla snad za posledních sto let vyslovena hrùznìjší vìta. Chtìl bych mladé generaci vzkázat nìco radostnìjšího: v ka¾dém vìku má ¾ivot své kouzlo a svùj úèel, mládenci a dívky, v ka¾dém stojí za to ¾ít!


Nemìl bych asi pøenášet vlastní zkušenost na jiné, ale mo¾ná je tomu právì naopak; to v mládí bývá èlovìk nejzmatenìjší, nejèastìji zklamaný, nejèastìji mívá pocit selhání, nenaplnìní, osamìní, zoufalství, to tehdy se mu nejèastìji zdá, ¾e nikam nepatøí, nikdo o nìj nestojí. A¾ kolem tøicítky zaèíná shledávat, ¾e ¾ivot není labyrint, kde jedna polovina dveøí je zamèená a druhá nevede nikam; ¾e má svou logiku a øád, v nìm¾ i on má své místo, jen doposud nevìdìl dobøe které. Ve ètyøiceti je hledání smyslu ¾ivota vesmìs dokonèeno, s výjimkou vìèných dìtinù, kteøí jej nenajdou nikdy. Tou dobou u¾ mívá èlovìk své omyly a nezdary z nejvìtší èásti za sebou, loïka ¾ivota vplouvá do klidnìjších, co¾ nikterak neznamená ¾e nudných vod. Naopak; jsou to vody plné tajemných ostrovù k prozkoumání, dobrodru¾stvími zvoucích ú¾in a zátok, zakopaných truhel s drahokamy, jejich¾ jméno jest zkušenost; a nic není cennìjšího vnímavému poutníku ¾ivotem. Leda by o drahokamy nestál; leda by se spokojil s baèkorami a televizí; je to ale jeho volba, jeho ochablost, pro ni¾ mu bohatství ¾ivota ubíhá kolem nosu a on po nìm nevztáhl ruku.


Pominu teï další kulaté jubileum a povím, kde se aspoò dle mého soudu a zkušenosti nalézá vrchol ¾ivota: mezi šedesátkou a… ne, sedmdesátkou ne, to u¾ je znát zaèátek odlivu, ale dejme tomu sedmašedesátkou. Tehdy je mu¾ský – dámou jsem byl leda v nìkterém z minulých ¾ivotù, tak¾e si neodva¾uji soudu – ještì v dostateèné síle tìla i ducha, tøeba¾e jako skokan o tyèi by se nejspíš neosvìdèil. Odchodem na – váhám napsat odpoèinek – se mu otvírá nikdy nepoznaná šíøe volného èasu; a opìt zále¾í na ka¾dém, vyu¾ije-li jej lépe, hùø, nebo vùbec nijak. Je zde ovšem háèek v podobì vyšší moci; starce mù¾e klepnout pepka nebo potrefit rakovina, bujarý mládenec se mù¾e pøerazit na motorce, ¾ivot vìru není pojiš»ovna. Kdo však propluje tìmito úskalími, mù¾e zjistit, ¾e i vysoký vìk má své radosti a svá dobrodru¾ství, ba dokonce ¾e teprve jím se mu seèetlo a završilo vše, oè se v ¾ivotì pokoušel. Ovšem¾e se ka¾dým dnem blí¾í nevyhnutelný konec, ale i ten pozbývá postupnì své dìsivosti. On asi vìdìl Sokrates, o èem mluví, kdy¾ vyslovil vìtu: Nikdo neví, co je smrt; a nikdo neví, není-li nejvyšším štìstím èlovìka. Mo¾ná, moudrý filosofe, mo¾ná. Mo¾ná je nejvyšším štìstím èlovìka, mù¾e-li v poslední hodince svého vìdomí øíci – vykonal jsem, Pane, co jsi mi ulo¾il, a vykonal jsem to dobøe. Ale na to si budu muset ještì poèkat.


Naše doba si vytvoøila sbírku fetišù, které se pøi bli¾ším pohledu rozsypou. Není automatickou kvalifikací být mladý, stejnì jako jí není být starý. Není kvalifikací být ¾ena, není jí být osoba jinak (jen ne bíle, probùh) zbarvené poko¾ky, èi kdo tak ještì bývá umìle postrkován do popøedí. Jedinou kvalifikací èlovìka jsou jeho schopn
osti, z nich¾ vyplyne – nebo také nevyplyne – mo¾nost. Na zaèátku ¾ivotní dráhy se mu jich rozvírá široký vìjíø, i mù¾e si vybrat dobøe, ale také se zmýlit. Není to taková pohroma, jak se mù¾e zdát; chlapeèkové, kteøí se dobøe uèili, bez obtí¾í vystudovali a opatøeni vysvìdèeními na první pokus vpluli do zajištìné kariéry, bývají nudní patroni. Kdo se hned napoprvé nezorientoval v kolejišti ¾ivota, ještì má èas nastoupit do správného vláèku, navíc se mu nìkdejší omyl promìní v cennou zkušenost, jí¾ se do¾ivotnì bude lišit od hodných chlapeèkù. Nicménì je ta mo¾nost limitovaná; kdo se ještì po ètyøicítce veze falešným smìrem, u¾ se jím veze, u¾ je èím dál obtí¾nìjší z vláèku vyskoèit, a¾ to jednoho krásného dne nejde vùbec. Co¾ by si mo¾ná mìli zapsat za uši ti vìènì mladí, mající dost èasu na všechno, na studium, na výbìr povolání, na volbu partnera, zalo¾ení rodiny. Ne, je èas hledání, a je èas uplatnìní nalezeného. Èeho však není konec a¾ do chvíle poslední, je sbírání kamínkù zkušenosti. Jsou-li splnìny ostatní pøedpoklady – nále¾itá míra inteligence a rozumu (obé bývá zamìòováno, ale jsou to dvì velmi rozdílné kvality), aktivita, šíøe zájmù, zvídavost, vùle uèit se a nechat se pouèit, mù¾e – mù¾e, øíkám – být koneèným produktem ¾ivotní moudrost. Ten metál si však nikdo nemù¾e pøivìsit na hruï sám, tím ho musí vyznamenat ostatní. A abych nìjak ukonèil tento díl úvahy, to také je nejpodstatnìjší, proè stojí za to stárnout. Mù¾e-li se èlovìk v závìru ¾ivota rozhlédnout, vida, lidé mì potøebují, lidé si ¾ádají mých zkušeností… to je nejvyšší ocenìní, jím je stvrzeno, ¾e na tomto svìtì k nìèemu byl. Mládí je mo¾nost, stáøí výsledek; a jedno bez druhého nemá smysl.


Leda¾e jako je všechno zlé k nìèemu dobré, a – neopomeòme – všechno dobré k nìèemu zlé, obrátila moderní doba na hlavu vìkovou pyramidu a s ní i postuláty pøedešlého odstavce. V dobách ještì ne tak dávných se do¾íval kmetského vìku zøídkakdo, a zkušenosti stáøí byly cenìny. Dnes je nás dìdkù pomalu víc ne¾ mladých, a úcta k stáøí upadá. Jak také ne; ukazuje se, ¾e ne ka¾dý dìdek je automaticky továrnou na moudrost, stejnì jako ne ka¾dý mládeneèek neochmýøený je vyjevenec a výtr¾ník, který neví, co chce, hladiny ve spojitých nádobách spoleènosti se vyrovnávají. Je to tak v poøádku?


Neodva¾oval bych se soudit. Ka¾dá doba se domnívá, ¾e jí vrcholí dìjiny, a ono houby vrcholí, poka¾dé dìjiny skotaèí dál, k jiným a neoèekávaným malérùm, kde¾to oèekávané se nedostavují, tak tomu bude i tentokrát, amen. Nicménì platí t
oté¾ amen i v obráceném smyslu. Náš zpùsob myšlení, naše nejzákladnìjší instinkty a reakce se nevylíhly z nièeho; mají pùvod v dobách tak dávných, ¾e starší paleolit je proti tomu hotová avantgarda. Cokoliv se dìje dnes, sahá svými koøeny do nedohledné minulosti a svými výhonky do stejnì nedohledné budoucnosti; nelze hrábnout nešetrnou rukou doprostøed vývoje, aby se nezvrtnul k nìèemu, co nikdo nechtìl, ani lidstva zachránci sami. Co¾, jak vše naznaèuje, se také dìje. Mýlili se dìdouškové osvícenci, kdy¾, sesadivše z trùnu Pánaboha, se domnívali, ¾e vládci svìta a vesmíru jsou teï oni. Mýlí se jejich následovníci, tvùrcové spásných ideologií, ve svém domnìní, ¾e mohou obrátit špatnì stvoøený svìt himlhergot koneènì u¾ jednou na cestu dobra a spravedlnosti. Mýlí se hned ve své pøedstavì dobra: dobro jest to, co by se nám líbilo, co by z ¾ivota vymýtilo všechno strádání, bolest, zklamání, nezdar, neštìstí… Milí hoši! Dìkujeme vám za dobøe mínìnou snahu, ale kdyby Pánbùh býval stvoøil svìt podle vašich plánù, ani ti trilobiti by ještì z prvohorního moøe nevylezli. Svìt je postaven jinak: na neustálém støetání, v nìm¾ se jedno osvìdèuje a postoupí do další etapy vývoje, druhé se neosvìdèilo, zakrní a posléze zaniká. Mýlí se zatøetí, majíce zato, ¾e struktura lidské spoleènosti je cosi, s èím si lze dle libosti hrát a všelijak pøeorganizovávat. Kdepak. Také ona je vìc prastará, v desítiletích a snad staletích prehistorie zakotvená; je jako dávnovìký chrám, z nìj¾ vytrhneš-li kámen, zhroutí se celý. Jak¾ se i stalo: opravcùm svìta se zalíbilo v kameni jménem Mládí, i vytrhli jej ze souvislosti; a chrám se hroutí. Co¾ mù¾e pøehlédnout jen nenapravitelný optimista, blázen èi ideolog.


Ponechme stranou èasy, kdy homo ještì nebyl sapiens (on ani dnes ledaskdo tak úplnì není), a sledujme vývoj spoleènosti od dob, kdy se lidské tlupy zaèínaly organizovat. Mladí lovci bìhali ranì ètvrtohorní krajinou, pokoušejíce se ulovit nìco k snìdku nebo aspoò najít chutnou mršinu, kde¾to ¾enské sedìly pod skalním pøevisem, opatrujíce oheò a haranty. Náš èas narušil toto schéma mnoha pokrokovými teoriemi, a podívejme se, on se nám ten svìt jaksi rozkymácel. Mladí lovci se vydávali za koøistí v tlupì, a stálo velice za to, být jejím vùdcem; nále¾el mu vìtší díl koøisti, chutnìjší kousek mršiny a pìknìjší samièky. Tak byl dán základ jak mladistvé soutì¾ivosti, tak i jistého sklonu k stádnosti a fandovské pøedvádivosti: koukejte, jakého jsme zapíchli parádního buvola, kam se na nás hrabou ti saláti z konkurenèního kmene! Jinak to nešlo; nìco muselo dr¾et loveckou partu pohromad
ì. Kdy¾ mladého lovce nese¾ral šavlozubý tygr ani nepotkala jiná nehoda, vyspìl po nìjakém èase v lovce zkušeného, samostatného, jen¾ u¾ tolik nepotøeboval prát se o postavení vùdce tlupy, jeliko¾ se nauèil skolit zajíce èi antilopu i bez ní; k tlupì se pøidru¾il jen pøíle¾itostnì, kdy¾ šlo o nìco vìtšího, napøíklad o mamuta. Tak i dnes s postupujícím vìkem ubývá chuti povykovat v demonstracích a vùbec se producírovat. Na nìjaký názor, k jeho¾ prosazení se mladiství rebelové perou s policajty a zapalují popelnice, moc nevìøme; názor je vìc individuální, ze zkušenosti vyplynuvší, k ní musí mladý lovec teprve dozrát. Ale to u¾ zase není mladý lovec. A¾ na konci všeho stojí senior kmene, nelovící u¾ a ani nemohoucí, zato radící svému lidu co vìštec a duchovní vùdce, ctìný a vyhledávaný. Toho se však do¾il jeden ze sta, a kdoví jestli jen z jednoho.


Nezmìnilo se od tìch èasù tak mnoho. Leda ¾e ji¾ není mamutù a øady velebných kmetù se rozhojnily, tak¾e se u¾ netìší takovému zájmu ani úcty, základní vzorec však zùstává. Bouølivé, roztìkané, hledající mládí, je¾ nalezne svùj smysl a¾ v budoucnu; samo o sobì jej nemá, jakkoli mu to nesvìdomití tluèhubové namlouvají. Na druhém konci zkušenostmi napojené a mo¾ná, jsou-li splnìny ostatní pøedpoklady, moudré stáøí; nedospìlo by však k té metì, kdyby bývalo neprošlo všemi ¾ivotními peripetiemi dudlíkem poèínaje, jankovitostí puberty pokraèuje a úspìchy èi neúspìchy zralého vìku ještì zdaleka nekonèe. Mládí i stáøí jsou té¾e ceny, jsou záva¾ími té¾e váhy, zatí¾ena k jedné stranì visí v prázdnu druhá; a jen ve své celistvosti má smysl ¾ivot lidský. Jen tak plní svùj úèel, nenechme si nic namluvit od tìch, kdo¾ a» z pošetilosti nebo, sledujíce kdovíco obmyslného, vyzdvihují jedno na úkor druhého.


 Ludìk Frýbort

* * *
Fotokolá¾e © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 19.05.2014  17:46
 Datum
Jméno
Téma
 19.05.  17:46 dubský milan
 19.05.  07:12 vladimir c.
 18.05.  18:17 Jarmila
 18.05.  15:13 Von
 18.05.  10:40 Blanka K. Vrchol ¾ivota
 18.05.  08:42 ferbl