Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak si psi ochoèili lidi


Psi nejsou "témìø lidé"
a neznám vìtší urá¾ku psího plemene, ne¾ ho takto popsat.


(John Holmes)


Bylo i nebylo. A pokud bylo, tak bylo to velmi dávno. Sedìli spolu dva psi a mudrovali. Jeden se jmenoval Haf a druhý Vuf, tenkráte ještì nemìli psi legraèní jména jako Alík, Lumpíèek nebo Tesák. Byly to jiné doby. Byli to psi, tedy bytosti inteligentní, tak¾e spolu nerozmlouvali o poèasí, kopané èi pivu. Bavili se o smyslu ¾ivota a svìta bìhu. Byli toho názoru, ¾e svìt je krásný a ¾ít psím ¾ivotem je velká radost. Kdyby se jich nìkdo zeptal, svornì by potvrdili, ¾e v pøíštím ¾ivotì by nechtìli být nièím jiným ne¾ opìt psy. Veèer byl pøíjemný, k obìdu mìl ka¾dý z nich zajíèka, a tak mohli v klidu pøemítat o svìtì. Kdy¾ probrali záhady vesmíru, kdy¾ si vymìnili názory na to, v jakých tóninách je nejlépe výti na mìsíc, ztichli a zadumali se. Potom ten mladší, Vuf, se zeptal staršího: "Slyšel jsi o tìch divných opicích, co se rozhodly bìhat po zadních nohách?"


"Nic takového jsem neslyšel," odpovìdìl Haf, "a nìjak se mi to nezdá. To je pøece hloupý nápad, chodit jen po zadních. Znáš pøece pøípad toho èerného pudlíèka, který se v¾dycky rád pøedvádìl. Teï z toho má znièená záda a vìènì naøíká."


"Inu, psi jsou jiní ne¾ opice, které snad vìdí, proè to dìlají. S pøedními prackami se prý nauèily dìlat obdivuhodné kousky. Házejí všelijakými klacky a lépe se jim loví."


"To¾ to by se nám také mohlo hodit. Já u¾ nejsem nejmladší a od toho bìhání za potravou mì èasto bolí nohy. Mnohokrát jsem pøemýšlel, jak si to ¾ivobytí ulehèit," povzdechl si starší pes Haf. "A kdepak se ty podivné opice vlastnì vyskytují? Ještì jsem ¾ádnou ani nezahlédl."
"Prý se sem stìhují od jihu, cpou se do našich loviš»," prozradil Vuf.


Haf zapochyboval: "To se mi nìjak nezdá. Ty øíkáš, ¾e se jím lépe loví, tak proè se cpou do cizích krajin?"


"Co já vím?" štìkl Vuf. "Vyprávìl mi o tom starý Vlkila, a ten má nejposlednìjší zprávy. U¾ jsem se ho na to také ptal. On mi to vysvìtloval tak, ¾e kdy¾ ty opice lépe loví, tak se jim také lépe ¾ije a lépe a více se mno¾í. Proto potøebují nová lovištì. Myslí si o sobì, ¾e jsou nìco lepšího, dokonce si u¾ neøíkají opice, nýbr¾ homo sapiens. Ani nevím, co to znamená."


Haf byl pes vzdìlaný a mladšího pøítele pouèil: "Jsou to slova z latiny. To je krásný jazyk, hádám, ¾e si ho ti lidé také jednou vymyslí. Homo znamená èlovìk, ale to sapiens mi s nimi nìjak nejde dohromady. Canis sapiens, to jsme pøece my. Tedy moudøí psi. Bude asi nejlépe, kdy¾ si poèkáme, a¾ dorazí do našeho kraje a pak je budeme bedlivì sledovat. Homo sapiens, z toho by nám mohly vzniknout náramné nepøíjemnosti."

Vuf ještì dodal: "Vlkila také øíkal, ¾e tyhle opice vymyslely blahobyt, to jako ¾e si ¾ijou velmi dobøe. Tìmi pøedními prackami vyrábìjí všelijaké nepotøebné vìci, které hromadí a potom se bojí, aby jim je jiná chytrá opice neukradla. To je právì ten jejich systém. Chytré opice cosi ve dne v noci vyrábìjí a ty chytøejší jim to berou. A tak mezi sebou vedou neustálé boje."


Haf rozvá¾nì pøipomnìl: "Inu trochu bojovat se musí, kdy¾ chce mít pes pìknou fenku, musí si ji zaslou¾it. Pocuchat sokovi mírnì ko¾ich, není na škodu. Ony ty feny si na statné junáky potrpí, jsou to holt èubky. Bojovat pro lásku, to tedy ano, ale bojovat kvùli nìjakým nepotøebným vìcem, to nedává smysl. V¾dy» jsem øíkal, ¾e se mi to s tou jejich moudrostí nìjak nezdá."


"Vlkila ještì øíkal, ¾e tyhle sapienské opice spolu nejen bojují, ale nìkdy se i zabíjejí. Tomu jsem u¾ ale vìøit nechtìl. Lovit jiná zvíøata, to pøece ano, ale zabíjet se mezi sebou? Nìco takového pøece ¾ádné rozumné zvíøe nemù¾e ani napadnout," pová¾livì kroutil hlavou Vuf.


"Jo, jo, svìt se mìní. Kdo ví kam to povede?" vzdychl starý Haf. "Ony se nìjaké nápady tìch divných opic u¾ musely dostat do okolí. Vzpomínáš, jak pøed èasem Raf zaèal pou¾ívat takové divné slovo, pokrok, pavlk ví, co to je! Tvrdil, ¾e v zájmu toho pokroku se bude páøit jen s nejsilnìjšíma èubama, tím prý vyvine novou psí rasu a bude jí øíkat mastif. Budou prý nejsilnìjší ze všech a potom budou vládnout nám všem psùm. Znìlo to moc nepìknì, to jeho pokrokáøství. Pudlíèek Hafi Hafi u¾ ty jeho øeèi nemohl poslouchat, tak ho kousl do èumáku, ¾e z toho byl milý mastif nìkolik nocí nemocný. Potom ho ty silácké øeèi pøešly a je od nìj pokoj. My se na ty opice tedy poøádnì podíváme, a¾ se tu objeví. Teï si tím hlavu lámat nebudeme, noc je vlahá, obloha je plná hvìzd, dopøejme si obla¾ujícího spánku." Stoèili se do klubíèka a nechali si zdát pøíjemné sny.

 


Nachýlilo se k podzimu a pøátelé Haf a Vuf pøi toulce savanou zahlédli tlupu zvíøat, která se pohybovala vzpøímenì, toliko po zadních bìzích. Nebylo pochyb, byly to ty podivné opice, o kterých byla øeè. Rozhodli se, ¾e je budou sledovat, jen tak z dálky.


"Jsou to lidi," øekl Haf. "Uvidíme, co a jak jsou zaè."


K veèeru se lidé usadili pod velkým stromem a rozdìlali si oheò, který vesele plápolal. Oheò psi znali a nemìli s ním nejlepší zkušenosti. Objevil se obèas pøi bouøce a museli pøed ním utíkat, byl to nebezpeèný ¾ivel. Jak se však zdálo, lidé z ohnì strach nemìli, asi si ho ochoèili. Na oheò kladli kusy masa a bezstarostnì hodovali. To se psùm zamlouvalo, ale neodvá¾ili se pøiblí¾it. Teprve druhý den ráno, kdy¾ lidé odešli, Haf a Vuf šli jejich táboøištì prozkoumat. Oheò u¾ toliko doutnal, ale i tak bylo u ohništì pøíjemné teplo. Byl sychravý den a zahøát si ko¾íšek bylo pøíjemné. Kolem ohništì našli poházené kosti a na nich zbytky masa. Chutnalo to bájeènì.


"Ještì nikdy jsem nepøišel ke snídani takhle snadno," øekl Haf. "Mo¾ná ti lidé opravdu nemají špatné nápady."


"Kdy¾ je budeme následovat, tøeba se v¾dycky dobøe najíme," poznamenal Vuf.


Haf trochu zapochyboval: "Jen abychom tím nezlenivìli a nezapomnìli lovit. Zkusit to však mù¾eme, beztak mne k lovení u¾ nohy dobøe neslou¾í."


A tak po nìjaký èas sledovali tlupu chytrých opic, ale dr¾eli se od nich v bezpeèné vzdálenosti. Ka¾dé ráno si pochutnávali na zbytcích jídla, které nacházeli u opuštìných ohniš». Bylo to pohodlné i pøíjemné. Zkušený Haf v¾dy nabádal mladšího Vufa: "Na lidi si musíme dávat pozor, jak tak studuji ty kosti, co po sobì nechávají, shledávám, ¾e se¾erou ledaco. Mohli by dostat chu» i na nás." Mladšímu psovi se však zalíbila myšlenka, ¾e by jim ti úspìšní lovci mohli obstarávat potravu a navrhl: "Co kdybychom si je ochoèili? Jsou to sice divoši, ale snad by bylo mo¾né je nìjakým zpùsobem osvítit a popsít. Zdá se, ¾e jsou to šelmy vypoèítavé a tak jim asi budeme muset nìco nabídnout. Jen¾e co my jim mù¾eme nabídnout?"


"Všiml jsem si, ¾e jsou ustrašeni, bojí se nejen vlkù, ale i lidí z jiných tlup. Vidìl jsem, jak v noci v¾dycky nìkdo z nich bdí, a sotva¾e se nìkdo pøiblí¾í, spustí bojovný pokøik," øekl Haf. “Mohli bychom je hlídat a oni by nás za to krmili tìmi svými zbytky. To by pøece bylo výhodné pro obì strany. Jak jim to jen vysvìtlit?“


A tak psi nadále provázeli lidskou tlupu a pøemýšleli, jak se k tìm zruèným lovcùm pøiblí¾it. Jednou se pøihodilo, ¾e mládì tìch lidských opic se ztratilo v køovinách a zabloudilo. Padla chladná noc a dítì se tøáslo zimou. Psi se k nìmu opatrnì pøiblí¾ili. Dítì bylo malé a nezkušené, nic neznalo o svìta bìhu a tak neprojevilo ¾ádný strach, byla mu zima a smutno. S mláïaty dovedou mít psi velkou trpìlivost a ani tohle lidské mládì nebylo pro nì výjimkou. Pøimáèkli se k nìmu ka¾dý z jedné strany a zahøívali je svými ko¾íšky, tak¾e dítì za chvilku spokojenì usnulo. Probudili se ráno, kdy¾ slunce zaèalo vycházet. Dì»átko se dalo do breku, mìlo hlad. To psi pochopili, v¾dy» z vlastní zkušenosti znali, ¾e hlad po ránu je k pláèi.


"Já to mláïátko pohlídám a ty se bì¾ podívat, kde je jeho tlupa," po¾ádal Haf mladšího pøítele. "Nevíme, co takové mládì ¾ere, beztak tu nemáme nic na zub. V nejhorším mu chytím myš."


Vuf se vydal na cestu a jeho jemný èich ho brzy nasmìroval k malé planince, kde ještì dýmal oheò. Lidé bìhali pátravì po okolí. "Však já vím, co hledáte," pomyslil si Vuf a hlasitì zaštìkal: "Vím, kde to vaše mláïátko je, pojïte za mnou, uká¾u vám cestu.“ Jen¾e lidé vydávali jen jakési skøeky a øádné psí øeèi nerozumìli. Jeden z nich dokonce po Vufovi hodil takovým dlouhým klackem, ¾e jen tak tak uskoèil. Vuf se schoval do køoví a slabì zasténal, napodobuje vzlykot lidského mláïátka. Ten zvuk zbystøil pozornost jedné z lidských bytostí, která se hned rozbìhla jeho smìrem. „To bude urèitì maminka," napadlo Vufa, proto¾e psi se v rodinných zále¾itostech dobøe vyznají. Znovu napodobil náøek lidského mládìte a tak pomalu dovedl ¾enu k místu, kde starý Haf utìšoval lidské mládì tím, ¾e mu olizoval tváøe. Kdy¾ to matka spatøila, nejdøív vykøikla zdìšením, nakonec však mateøský pud pøevládl a tak se smìle vrhla k dítìti a vzala je do náruèí. Teprve potom si všimla i druhého psa a udivilo ji, ¾e jejímu mládìti neublí¾ili. Právì naopak, v¾dy» o nì peèovali a nejspíše je zachránili pøed uhynutím zimou. Psi se vesele smáli, tak jako se psi v¾dy smìjí, kdy¾ vidí maminku mazlit se s mláïátkem.


"Zaslou¾í si odmìnu," pomyslela si matka, usmála se a naznaèila, aby ji psi následovali.


"Pùjdeme," øekl Haf, "ale budeme se dr¾et v uctivé vzdálenosti, s lidmi jeden nikdy neví, co je mù¾e napadnout."


Blízko u táboøištì zùstali psi stát. Z nalezeného mláïátka se lidé velice radovali, v tu chvíli u¾ nikoho ani nenapadlo házet po psech klackem èi kamením. ®ena se vrátila ke psùm a hodila jim kost, bylo na ní spousta š»avnatého masa.


"Je to skvìlá snídanì," øekl Vuf, kdy¾ si pochutnával.


"Takhle nìjak by to mìlo být," dodal Haf. "Jeví se mi, ¾e by se ti lidé pøece jen ochoèit dali. Budeme jim prokazovat dobré slu¾by, snad to ocení."


Lidská tlupa se sesedla kolem ohnì a radost z nalezeného mládìte nebrala konce. Náhle si velký fousatý mu¾ všiml, ¾e psi poøád ještì le¾í opodál a zamíøil na nì klackem. V tomhle mu však ¾ena zabránila a nedovolila, aby psy uhodil.


"To je zajímavé," øekl Vuf. "I ti lidé mají samce jako vùdce smeèky, ale zdá se, ¾e rozhodnìjší slovo u nich mají samièky. Na nì se soustøedíme, u nich zaèneme s ochoèováním."


V následujících dnech setrvávali psi v blízkosti lidské smeèky, na dosah se zatím nepøibli¾ovali. Jenom to malé lidské mládì k nim obèas pøibìhlo, aby si s nimi hrálo. Za pár dnù pøicházela i další mláïata, kterým psí spoleènost dìlala neskrývanou radost.


V noci spali psi poblí¾ lidského táboøištì a dávali pozor na vše, co se kolem dìlo. Kdy¾ se blí¾il vlk anebo neznámý èlovìk, krátce a varovnì zaštìkli. Vùdci lidské tlupy brzy pochopili, ¾e je psi hlídají a ochraòují, pravidelnì je proto odmìòovali zbytky ze svých veèeøí. Lidská mláïata dorùstala a ke psùm se chovala pøívìtivì. Starý Haf u¾ se jen belhal a bez lidské pomoci by se ztì¾í u¾ivil. Mladý Vuf také povyrostl a jednoho dne si pøivedl dru¾ku. Po pláních se široko daleko roznesla zvìst o tìch divných opicích, které si øíkají lidé. A také, ¾e se dobøe starají, aby se jejich psí spoleèníci vydatnì najedli. Proto si i mnozí další psi poèali lidi ochoèovat. Netrvalo dlouho a mezi psem a èlovìkem vzniklo silné pøátelské pouto. Psi lidi nejen hlídali, ale pomáhali jim také stopovat a lovit zvìø. Sdíleli s nimi chvíle veselé i smutné, v dobách tì¾kých je utìšovali svojí láskou a oddaností. Pochopili lidskou náturu i mnohé slabiny, proto se na èlovìka nedovedli ani poøádnì hnìvat, dokonce i kdy¾ jim ublí¾il.


Bylo to velmi dávno, dva psi sedìli veèer u vyhasínajícího ohništì, vzpomínali a mudrovali. Èasy se mìní a není u¾ jak bývalo. Ten, který se jmenoval Vuf se obrátil na starého pøítele s poznámkou: "Potkal jsem se onehda s jedním šakalem a ten mi prozradil, ¾e od té doby, co se pøátelíme s lidmi, si nás šakalové vùbec nevá¾í. Prý ani vlci ne."


Staøešina Haf ani nezvedl hlavu a zeptal se: "Jaképak k tomu mají dùvody? Závidí nám náš pohodlný psí ¾ivot?"


"I mne to napadlo a zeptal jsem se. To však není ten dùvod. Oni prý se smutkem pozorují, jak jsme ztratili svoji hrdost. Ze svobodných zvíøat se z nás stali slouhové lidí, kterým dìláme co jim na oèích vidíme. V prachu se pøed èlovìkem poní¾enì plazíme, i kdy¾ nás obèas nìkterý z nich nakopne. Takhle smutnì jsme to dopracovali, øíkal ten šakal, a to jen pro kus ohlodané kosti. Ty jsi starý pes, u¾ jsi toho hodnì pro¾il, co o takové kritice soudíš?"


Haf teprve nyní zvedl hlavu, zadíval se do hluboké noèní oblohy a po chvilce zamyšlení odpovìdìl: "Co ví takový šakal? Ví toho málo a nechápe nic. Pravda, zprvu nás pøilákaly vidiny snadné ob¾ivy, jen¾e ¾ivot s èlovìkem není snadný a za ty obrané kosti by nestál. My jsme k èlovìkovi pøilnuli proto, ¾e nás potøebuje. Šakal neví, co je láska a co je vìrnost. A neví to ani èlovìk, jen si to namlouvá. Podívej na ty jejich velké lásky! Jak tragicky mnohdy dopadnou. O velké vìrnosti se dá mezi lidmi mluvit jen do té doby, ne¾ se naskytne výhodná pøíle¾itost zradit. Lidé nás krmí i jinak o nás peèují, šlechtí nás, ba i ta jejich hloupá jména nám dávají v domnìní, ¾e nám se to líbí a my je za to hlídáme, pomáháme jim v práci, bavíme je a sdílíme s nimi jejich samotu. Hlavnì nás lidé milují právì proto, ¾e my nikdy nezradíme. Oddaní jsme jim a¾ za hrob. A proè to dìláme? Ponìvad¾ zpíváním mìsíci a pozorováním noèní oblohy jsme získali moudrost, poznali jsme, ¾e vesmíru vládne láska. Nenávist a sobeckost nièí, zraòují a zabíjejí. Naše sou¾ití s èlovìkem není vypoèítavé, ale hluboce šlechetné. Díky nám mù¾e se èlovìk pøesvìdèovat, ¾e pravá láska není prchavá a vrtošivá, nýbr¾ oddaná, všepromíjející a pokorná. My víme, jak bo¾skou vlastností je pokora, co ale o tom ví takový šakal nebo èlovìk? Od té doby co jsme si èlovìka ochoèili, jsou lidé slušnìjší a citlivìjší, alespoò nìkteøí. A proè jsme se spolèili právì s nimi? Mají v sobì utajeny nesmírné mo¾nosti rozvoje, jednou by mohli vytvoøit pøíjemný svìt, proto stojí za to se jim vìnovat."


Haf se na chvíli odmlèel, byla klidná noc, jen pták obèas nìkde ze snu zapípal a z tábora bylo slyšet hlasité oddechování spáèù. Mìsíc s outì¾kem úplòku se tiše na obloze usmíval, noc byla nadevše mírumilovná, pøesnì taková, jakou psi mají rádi. Starý pes lehounce zavyl k mìsíci, ale jen slabounce, aby nikoho neprobudil. Kdy¾ vidìl, ¾e jeho spoleèník Vuf stále pozornì naslouchá, pravil: "Jednou jsme si lidi ochoèili, tak teï jsme za nì i do jisté míry zodpovìdní. Bez nás psù chovali by se k sobì jako vlk k vlku, zuby by na sebe cenili a uznávali jen siláky a diktátory. A všimni si tìch lidí, kteøí ¾ijí bez nás, kteøí milovníky psù nejsou; s tìmi je to ještì horší, ti se k sobì chovají jako lidi."


Haf i Vuf ještì chvíli mlèky pozorovali oblohu pøesycenou hvìzdami, a kdy¾ se stoèili do klubíèka, aby ulehli, vìdìli, ¾e je èeká noc spokojeného spánku a skvìlých snù. „Bude se jim zdát, ¾e svùj ¾ivot nepro¾ívají marnì. To se o ka¾dé bytosti na této planetì øíci nedá!“ pomyslil si mìsíc, který umí èíst sny.


Jaroslav Kovaøíèek

 

* * *

Jaroslav Kovaøíèek (1944) vystudoval muzikologii na Filosofické fakultì Karlovy univerzity, kde se specializoval na oblast hudby a sdìlovacích prostøedkù. Od roku 1968 ¾ije v Austrálii, kde mnoho let pracoval v rozhlasové spoleènosti ABC jako re¾isér a hlasatel. Komponuje meditativní hudbu a také píše èesky – poesii, povídky a èlánky. Nyní pracuje na kní¾ce o psech.


"Èím jsem starší a èím více toho vím o lidech, tím radìji mám psy. Jsou to skvìlé bytosti, jsou nesrovnatelnì loajální, mají smysl pro humor a milují dobrou hudbu. Proto o psech nejen rád píšu, ale také pro nì komponuji hudbu. Moje poslední album relaxaèní hudby pro psy se jmenuje BARKarole. Psùm se moje hudba líbí, èeho si mohu pøáti více?"


* * *

Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové "Kolja… to neznáte mého psa!" vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
Ilustrace © Radka Jahnová



Komentáøe
Poslední komentáø: 23.12.2013  06:07
 Datum
Jméno
Téma
 23.12.  06:07 Bobo :-)))
 22.12.  17:49 Vesuvanka díky
 22.12.  09:31 Blanka B.
 22.12.  08:52 Vlastav