Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to pohled na jednu zajímavou schůzi...

Senioři a kriminalita

Tento příspěvek jsem vůbec neměla v úmyslu napsat. Taky si - na rozdíl od jiných mých článků, při kterých aspoň slabě doufám - nedělá nárok na Nobelovu cenu za literaturu. Je to jenom pravdivá, deprimující a skrz naskrz poučná zpráva o schůzi, které jsem se minulý týden zúčastnila. Odhaduji, že jsem za život odseděla asi půldruha tisíce schůzí. Tato poslední mi jediná připadala užitečná, proto vám posílám zápis o jejím průběhu. Jestli jsem vám nic nového nenapsala, příspěvek přeskočte, jestli ano, řekněte to jiným.

Oznámení, že ve čtvrtek ve dvě odpoledne přijde do našeho penzionu pro seniory policie, mne potěšilo. Trochu jsem zadoufala, že zatknou moji sousedku zleva, která si pouští každý večer strašně nahlas televizi, a tak jsem už ve tři čtvrtě na dvě seděla v klubovně v první řadě. Židli vedle sebe jsem rezervovala pro tu sousedku, abych si případný policejní zákrok vychutnala zblízka. Policie přišla v celkovém počtu jednoho muže, který řekl, že je poručík z obvodní policejní stanice (my jsme mu to věřili i bez průkazky a odznaku - to jsme ještě nebyli vyškolení, po přednášce už by mu to neprošlo!) a že nás přišel varovat, jaké kriminální činy se na seniorech nejčastěji páchají a jak se proti nim máme bránit. Naděje, že moje hlučná sousedka bude potrestaná, zmizela, ale stejně jsem ji mezitím pozvala, aby se mnou nazítří šla na vycházku za město. Mínila jsem ji přivést domů tak unavenou,uchozenou a celkově zničenou, aby zalehla bez zírání na svůj oblíbený mentálně retardovaný seriál, který si pouští o síle 80 decibelů. Ubohá paní nerozeznala můj podlý záměr a s nadšením souhlasila, že se mnou půjde. Promiňte, odbočila jsem od tématu a jak se znám, ne naposled.

Sešlo se nás v klubovně asi osmdesát dam a přesně devět pánů, takže pan poručík začal ženským "výstrojem". Varoval nás před brilianty, rubíny a vůbec drahými kameny na křehkých řetízcích kolem krku a my, seniorky, jsme se nedůvěřivě usmívaly - my a drahé kamení? Potom jsme si všimly, že jedna paní ze šestého poschodí pláče. Vzlykavě nám popsala, jak se jí jeden milý, slušný mládenec na ulici zeptal, kolik je hodin a hned potom jí strhnul z krku řetízek s malým briliantkem po prababičce. Jiná paní neplakala, nýbrž zuřila a ukazovala všem kolem jizvičku na krku. Pachatel ji prý málem uškrtil, když jí rval řetízek z krku..Úsměvy zmizely. A přednášející už byl při loupežích dámských kabelek. Kupodivu nefandil příliš taškám, noseným na řemínku křížem přes tělo. Říkal, že když je lupič strhává, dochází k těžším úrazům obětí a máme prý mít na paměti, že ukradnutá kabelka je pořád menší malér, než zlomenina krčku stehenní kosti... Apeloval na nás, abychom v kabelce nenosily nejcennější věci svého života: jedinou "papírovou" fotografii vnoučete, milostný dopis od nebožtíka manžela (který ovšem psal, když byl ještě naživu), celoživotní úspory, rodný list a především PIN kódy bankomatových karet, psané velkými písmeny a připnuté na ty karty... To a mnoho jiných neuvěřitelných věcí dámy v kabelkách prý nosívají.

Některé rady nám připadaly samozřejmé: Prý nechoďte v noci sami parkem, opuštěnými ulicemi, podchody, tmavými zákoutími... Kdo by udělal takovou nerozvážnost? Dozvěděli jsme se, že se to děje častěji, než je policii milé, a senior prý nemá chodit sám na odlehlá místa nejen v noci, ale ani ve dne. Například na hřbitov - i když je poměrně naživu a míní se vrátit - protože se tam krade velmi rafinovaně, zloději se za náhrobky umějí udělat naprosto neviditelnými. Na druhé straně zase některé přítomné trochu povzbudilo, že k přepadení seniorů může přijít i na místech frekventovaných a za bílého dne, takže ta osamělá cesta parkem v noci není zase tak úplně mimo.
"A na ulicích a náměstích netaste peněženku, i kdybyste ji měli proklatě nízko zavěšenou!", říkal šerif - totiž pan poručík. "Nesnažte se nikomu pomoct s "rozměňováním" peněz" , trh, škub a úprk - a vám zůstanou do nejbližšího důchodu jenom oči pro pláč..."

A reprezentant policie přešel na podvody.
Podvodníci ovládají psychologii někdy dokonaleji, než leckterý magister přes tuto vědu. Proto jsou úspěšní u všech kategorií lidstva a představa, že jim podléhají jenom lidé nad osmdesát s počínajícím Alzheimerem, je nebezpečně nesprávná.

O nákupních výletech promluvil policista stručně. Slíbili jsme, že shlédneme film "Šmejdi" a že si o něm popovídáme. Ale nástrah je víc, ba plno.

Pokud vám zatelefonuje vnuk, že právě kupuje auto a potřebuje půjčit sto padesát tisíc, pro které posílá kamaráda, snažte si vzpomenout, jestli nějakého vnuka máte. To neříkala policie, to říkám já, protože když mi jeden takový zatelefonoval a vřele se ke mně hlásil:"Babi, jak se máš? Co pořád děláš?Nepotřebuješ nic nakoupit?", uvědomila jsem si až při třetí větě, že žádného vnuka nemám.Oznámila jsem mu to a přišlo mi to trochu líto, tak pěkně jsme si povídali! Asi se mu právě vybil mobil, okamžitě skončil řeč v půli slova "půjč...".

Smutným faktem zůstává, že babičky, které se radí s dcerou i o tom, kolik majoránu dát do čočkové polívky, v případě volajícího "vnuka" dceři netelefonují. Nýbrž odkráčí do banky, vyberou z celoživotních úspor sto padesát tisíc a dají je úplně neznámému mládenci, který se představí jako vnukův nejlepší kamarád, který přišel, zatím co vnuk v prodejně musí "držet" výhodně kupované auto.
Až na této seanci "senioři a policie" jsem zjistila, že jedna sousedka na našem poschodí darovala neznámému "vnukovi" dvě stě tisíc a jeden pán jinému dokonce dvěstěpadesát a navíc mobil, který slíbil kamarád "vnuka" za půl hodinky vrátit. Už tři roky mešká.

Potom si poručík trošičku jakoby vzdychl a začal apelovat na naše emoce v tom smyslu, abychom je drželi na uzdě. Aby nám hned neplavaly oči v sentimentálních slzách, když slyšíme slova "nemocné děťátko", "malý pejsek","osamělá babička", protože profesionální podvodníci to rafinovaně využívají. Když vás na ulici někdo zastaví a pláče, že mu ukradli všechny peníze, nemůže se dostat domů a zůstal tam pejsek bez vody... dobře si ho prohlédněte. Neplakal už někdy přesně takto před vámi? Mne jeden mladý muž, který "zůstal bez peněz na vlak a doma na něho čekala nemocná babička", oslovil v různých částech města třikrát za měsíc úplně stejně!

Častý je i scénář naléhavé operace, na kterou neznámý pár potřebuje půjčit nutně třicet tisíc, jinak je jejich blonďatá malá dceruška v ohrožení života, má zápal mozku. Neštěstí podvodníků je téměř dokonalé a vypadají seriózně: nabízejí pár rodinných šperků jako záruku vrácení peněz. Ještě se nikdo těchto zoufalců nezeptal, nač konkrétně těch třicet tisíc potřebují, ale desítky, možná stovky dobrosrdečných naivů peníze ze svých účtů vybralo a půjčilo... ne, darovalo. Zálohované šperky měly hodnotu dvanácti korun osmdesáti halířů. Mimochodem, zápal mozku se v žádném případě neléčí operací, ani u blondýnek.

Potom nám ještě pan poručík doporučil obezřetnost v kontaktu s cizími lidmi a to mi připomenulo pohádky „O Smolíčkovi-Pacholíčkovi“ a „O neposlušných kůzlátkách“, které jsem kdysi dávno vyprávěla vnučkám i s příslušným ponaučením... Neotvírat nikomu, koho neznáme! Nepouštět si do bytu cizí osoby, ani kdyby nám nesly třicet tisíc přeplatku za plyn! Podomní prodejce prý k sobě nemáme pouštět blíž než na deset metrů, i kdyby nám nabízeli zlato, myrhu a kadidlo za akciovou cenu. To už by bylo snad bezpečnější otevřít dveře dokořán vlkovi nebo Jezinkám-Bezinkám... Že se to netýká "seniorů-začátečníků", tj. třeba šedesátníků? Už byli doma okradeni i mladší...

V další části přednášky nám poručík vysvětloval, jak se máme chovat v dopravních prostředcích, v obchodech a v tlačenicích různého typu, od výročního jarmarku po demonstraci proti vládě. (Samozřejmě, že to každý ví. Já taky. Přesto mi nedávno hladce ukradli v tramvaji peněženku.)
Dá se to shrnout do rady "mít u sebe málo peněz, bezpečně uložených!" Tehdy vstala jedna paní a rozhořčeně řekla, že to aby se člověk bál vyjít z domu! Dívala se na policistu vyčítavě, jako by ty krádeže osobně organizoval, ale on se plácnul po čele a pravil, že by nám málem zapomněl říct ještě něco o domácí prevenci proti kriminalitě. A začal o úsporách, bezpečně uložených ve skříni pod ručníky (bezpečně proto, že každý, koho necháte jenom chviličku v místnosti samotného, peníze bezpečně najde!) a taky pravil, že většina běžných, hlavně starších zámků je pro lupiče-profesionála taková překážka, jako byste nechali dveře dokořán, jen nad nimi pronesli "zamyky-zamyky", jak to dělávají děti při hře. Nehlídaná otevřená - nebo i jenom pootevřená - okna v přízemí přísně odsoudil a zakázal je ve dne, v noci, za ranního úsvitu i za večerního klekání, leda bychom měli mříže. Spoléhat se na to, že se "u nás v domě ještě žádná krádež nestala" je neúčinné, všechno na světě musí být jednou poprvé a v tomto případě není co o prvenství stát. Taky nám policie připomínala, že pokud máme doma něco cenného (obraz, šperky, starožitnost a pod.), máme to mít pojištěné, vyfotografované a zabezpečené a já jsem nabyla dojmu, že vůbec nejlepší je nemít nic kromě balíčku papírových kapesníčků a když už si člověk nemůže pomoct a musí vlastnit starožitnou intarzovanou komodu po prababičce, měl by ji mít uloženou v bankovním trezoru.

Museli jsme vypadat opravdu zdeptaní, deprimovaní a celkově zdrchaní, protože nás závěrem začal pan poručík utěšovat, že většina lidstva jsou milí, slušní a poctiví lidé, jenom na těch pár darebáků, kteří by nám bez mihnutí oka ukradli naše peníze, nebo i zlomili pár kostí, si máme dát pozor. Potom odešel, provázen našimi díky a smutkem z lidské špatnosti.

Jenom pro úplnost zprávy uvádím, že sousedka zleva se mnou příští den na vycházku za město opravdu šla a můj ďábelský plán se téměř zdařil. Přivedla mne domů tak unavenou, uchozenou a celkově zničenou, že jsem okamžitě usnula a neslyšela, jak sleduje svůj oblíbený seriál se zvukem o síle 90 decibelů.

Blanka Burjanová

***

Zobrazit všechny články autorky