Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Šaty, šaty, šatičky

Na vnučku Zuzanku mám daleko více času a zcela jinak vnímám její holčičení. A to, co je příznačné skoro pro každou ženskou, parádivost. Bůh ví, kde se to v nás bere, když Eva měla jenom fíkový list. Zuzanka si vyzkouší všechny moje šaty, ze sukní stvoří pláštěnky a zatočí se v kousku gázoviny. Po pravdě řečeno, má z čeho vybírat a před zrcadlem se může producírovat i v garderobě vlastní.

Jak to vlastně bylo s mým dětským ošacením, když mi ta parádivost nebyla odepřena?
Kolik musela maminka prodat másla a mléka, aby mohla pořídit šatičky malé parádnici? Moje paměť snad čtyř či pětiletá je zaznamenala do všech podrobností. Autorkou byla Mařena Červenková, co si pak vzala Hlaváče a ta na děti, panečku, uměla šít. Šatičky byly z ostře žlutého žoržetu, beztak to byl nějaký zbytek. Suknička byla zřasena do kulatého sedélka s límečkem a pod ním mašle z černé sametky. No, musela to být paráda, když mě do nich oblečenou chtěl za vlastní frenštátský žid Hájek.Tak mi to maminka vyprávěla a zdůrazňovala, že mě nedala, i když jsem byla už čtvrtá v pořadí.

Ty druhé šaty, samozřejmě, že také sváteční, už dokumentuje fotografie z prvního přijímání.Šily se ve Frenštátě u paní Štuskové. A to už byla elegance.
Materiál - bílý satén, lesklým vespod, suknička do sedla nažabkovaná, na ní srolovaný pásek, u dolního kraje sukně dva záhyby, aby se šaty daly popouštět, límeček obentlován tylovým proužkem a baňaté rukávky.Ty šaty jsem milovala a staly se nejen svědkem mého prvního zbavení se hříchu, ale absolvovaly na mém těle několik Božích těl a pohřbů dětí a mladých lidí. Tak jsem je měla ráda, že když jsem jednoho krásného dne zjistila, že posloužila jako materiál na halenku mé starší sestry, oplakala jsem to. Nedávno jsme právě tuto příhodu probíraly s mou starší sestrou. Náhle někam zmizela a ejhle: přinesla onu halenku. Moc na ní zapracoval čas, je sepraná, sem tam dírka. Není divu, je už jí přes šedesát let.

Z dalšího ošacení se mi vybavuje černá listrová zástěrka – povinné a nenáviděné školní oblečení.Potom nějaké šaty jako by ze dřeva – nevím z čeho se na konci války šily. A první půlkolona.

Bylo to tak brzy po válce, že Fialův obchod s látkami zel prázdnotou a když se tam objevil jeden štůček hnědého sametu, byl to zázrak a fronta na jeho zakoupení nevídaná. Moc jsem se modlila, aby na mně kousek sametu zbylo. Splnilo se a já jsem kupovala poslední metry. Sestra Jarmila z nich ušila parádní šaty s malým čtvercovým výstřihem – byla jsem už skoro slečna – lemovaným světlehnědou kraječkou, pás byl prodloužený a široká sukně byla poskládaná do hochfaldů. Poslední stehy z nich Jarmilka vybírala, když jsem pádila na autobus.
Jej, v těch se tancovalo! Ani nevadilo, že jsou ze sametu a je v nich moc teplo.

I poslední šaty mého mládí mají svou historii. Maturitní. Byly kupodivu konfekční, ale koupené na volném trhu –je třeba připomenout, že ještě platily přídělové lístky i na ošacení. Na volném trhu bylo vše dražší, ale také kvalitnější. Stály dva tisíce čtyři sta korun staré měny a byly skutečně překrásné. Tmavěmodrý vlněný jemný žoržet, módní kimono - tříčtvrťové rukávy, širokánská sukně skládaná do protizáhybů, u krku malý kulatý límeček. No, prostě paráda i kvalita. Měly jednu chybu. Při své kvalitě různě přešívané jsem je nosila donedávna já a ještě i moje dcera. Jen tu maturitu jsem v nich neabsolvovala. Museli jsme ke zkouškám dospělosti ve svazáckém. Tak nám přikazovala doba. Psal se rok 1951.

Hana Juračáková

* * *