Zastavení s vzácným hostem
Hlavnice je malá obyèejná obec s pìtistyšedesáti obyvateli, usazená na mírném kopeèku kousek od silnice 
spojující Opavu s Olomoucí. Opravdu docela obyèejná vesnice. Jen se mù¾e chlubit tím, ¾e se tam narodil hudební skladatel a pedagog Josef Schreiber, který má kromì pamìtní desky na rodném domì i bustu v domì kulturním. Pøibyla tam busta další, spisovatele A. C. Nora, který se sice narodil v Kylešovicích, ale dìtství a mládí pro¾il v Hlavnici a právì tato malá vesnice byla místem dìje v románu Bürkental, který autora u¾ v jeho mladém vìku dvacetidvou let proslavil. Bylo to v roce 1925 a kdy¾ se tehdejší obyvatelé v románu poznali, rozbíjeli tatínkovi Kavanovi okna tak dlouho, a¾ je pøestal zasklívat.
Co minulost napáchala, dávno odnesl èas, zato souèasnost je jiná a nynìjší obèané Hlavnice jsou na to, ¾e je jejich vesnièka spojená se jménem A. C. Nora (vl. jménem Josef Kavan) tolik hrdí, ¾e v roce 1994 vyhlásili a u¾ od roku 1995 poøádají celostátní soutì¾ pro zaèínající autory pod názvem „Hlavnice A. C. Nora“. Vyhodnocení a vyhlášení nového roèníku se koná v¾dy u pøíle¾itosti narozenin spisovatelových.
„Hlavnice A. C. Nora“ , kterou jsem navštívila, byla opravdu slavnostní a s láskou pøipravena nezdolnými 
organizátory soutì¾e. Ve Slezskému muzeu v Opavì se èetly ukázky ze soutì¾ních prací autorù a køtila se monografie Jiøího Urbance - Ètení o A. C. Norovi. Slavnost ve vesnici provázel prùvod s ma¾oretkami a dechovkou, který šel celou vesnicí na Hùrku a¾ k domu, kde ¾il A. C. Nor. Po polo¾ení kytic za doprovodu pìveckého sboru, byly proneseny projevy a potom v Kulturním domì odhalena busta a pokøtìna kniha Bürkental.
No a v sobotu se v kulturním domì opìt sešli „ba»ù¾káøi“, mladí autoøi, kteøí dorazili do vesnice, do ní¾ jezdí autobus sporadicky, nìkteøí z nich se ubytovali na zahradách ve stanu, aby èekali, kdo z nich se octne mezi tìmi, jejich¾ jména se ocitnou v Almanachu, který Hlavnice A. C. Nora ka¾dý rok vydává. A samozøejmì také na to, kdo z nich literární soutì¾ vyhraje. Jednou vítìzkou byla Vendula Hubáèková, její vítìzná próza se jmenovala „Karkulka nemluvila pravdu.“
Ka¾dý rok se sjí¾dìjí do Hlavnice nejen ti, kteøí soutì¾í a vyhrávají, ale také ti, kteøí soutì¾ vymysleli, a ti, kterým byl A. C. Nor nejbli¾ší – Norova rodina. Na roèník, kde jsem byla pøítomna Norùv syn Jiøí pøivezl z Toronta - Oakwille celou rodinu, dceru Danielu, dceru Evu i s man¾elem, a syna s pravnukem Adamem, tím, který podìdil krásné èerné oèi po své prababièce Elišce Norové. I ta, pøes svùj vysoký vìk navštívila „Hlavnici A. C. Nora“ mnohokrát.
Elišku Norovou jsem oslovila v místnosti, v ní¾ byla výstava. U stolu, na nìm¾ byly fotografie rodièù spisovatelových, drobnosti z jeho psacího stolu, kamery a rùzné vìci, které byly blízké jemu i jeho ¾enì. Moje první otázka byla zcela obligátní.
Paní Norová, proè jste pøijela právì do Hlavnice?
Tady se u¾ øadu let poøádá soutì¾ pro mladé adepty literatury „Hlavnice A. C. Nora a já jsem š»astná, ¾e jsem ve svém vysokém vìku mohla do Hlavnice pøijet.“
Nejen váš man¾el, ale i Vy sem patøíte, proto¾e jste se narodila v Opavì, navštìvovala jste tamní gymnazium. A. C. Nor, pro¾il dìtství a mládí také v Opavì, jak jste se seznámili?
„No, pøece v Opavì! Já jsem tam chodila do školy a Jednou byly velké oslavy – odhalení pamìtní desky prvnímu øediteli gymnázia Vincenci Praskovi a tam jsme se vidìli po prvé. A. C. Nor u¾ byl tenkrát slavný spisovatel a na oslavách byl jako host. Na druhý den jsme šly se spolu¾aèkou ze školy domù. V¾dycky jsme chodívaly parkem, ale ten den jsme šly, u¾ nevím proè, po hlavní ulici a støetly jsme se s A. C. Norem. On nás rovnou oslovil: „Která ze sleèen pùjde se mnou odpoledne na rande?“ Já jsem se odvá¾nì pøihlásila, pøesto¾e jsem mìla mít hodinu klavíru. Doma jsem vzala noty a místo k paní profesorce, šla jsem na svou první schùzku. A se spisovatelem! Tak to zaèalo a potom, potom jsme si dlouho psali, a¾ jsme se v roce 1937 vzali. A ¾ili jsme spolu pøes všechny radosti a hlavnì strasti skoro 50 let. Zlaté svatby se man¾el nedo¾il, zemøel rok pøed ní, a vychovali jsme dvì dìti – Jirku, který je úspìšným podnikatelem v Kanadì a Danielu, která se mnou a se svojí rodinou ¾ije v domì na Spoøilovì. Mimochodem, ten dùm man¾el koupil a nechal ho pøestavìt.“
Vrátíme se k vašemu seznámení – jaké bylo? A bylo zdvoøilé?
„Opravdu bylo velmi zdvoøilé, tenkrát ani jiné nemohlo být. Málo jsme se vidìli, on nìkdy za mnou pøijel do Opavy na nìjaký den, ale abych já mohla jet za ním do Prahy, to bylo vylouèeno. To by mì rodièe vùbec nepustili.“
Jednou jste mi povídala, ¾e jste si s man¾elem celé spolu¾ití vykali! K tomu jste se rozhodli hned na zaèátku známosti??
„Já vlastnì ani nevím. Vykal mi, já jsem mu vykala také a snad jsme si ani nikdy neuvìdomili, proè bychom si mìli tykat! Myslím, ¾e jsem jednou man¾elovi øíkala, proè my dva si vykáme? A on mi odpovìdìl – víš, to je proto, abych nìkdy nepou¾il špatnou nadávku proti tobì – ono se špatnì øíká tøeba „vy vole!“
Nor k vám byl zdvoøilý po celý ¾ivot?
Paní Norová odpovìdìla trochu rozpaèitì, mo¾ná s pomyšlením na úsloví „není kostelíèka bez kázáníèka“.
„No, dá se to tak øíct.“
Tak jenom potvrdila, ¾e ¾ivot s umìlcem, a» je to malíø, hudebník, èi spisovatel není procházka rù¾ovým sadem, to není snadné ¾ití.
„Rozhodnì to není tak jednoduché, jak by si to nìkdo pøedstavoval. Bylo to slo¾itìjší o to, ¾e man¾el se sna¾il v prvé øadì velmi peèlivì zajistit rodinu. Pøece jenom jsme mìli dvì dìti, já jsem se o nì starala, mìli jsme domek na Spoøilovì, (chtìli nás z nìj i vystìhovat!) z poèátku chalupu v Albeøicích – ne¾ nás o ni zèásti pøipravili. Mìl v ¾ivotì mnoho pøeká¾ek. A tvrdých. Od roku 1948 to bylo velmi zlé. Byl i zavøený, pracoval jako dìlník a to byly zlé doby“
Jak jste se s dìtmi ¾ivila, kdy¾ se o vás starat nemohl?
„Man¾el vydal nìkolik knih a za nì byly v¾dycky vìtší peníze a ty se dávaly na úèet a byly jenom na ¾ivobytí.“
Vy¾adoval klid k práci?
„Dokud byla dìcka malá, tak nikdy neprotestoval, kdy¾ zlobila. Jinak chtìl mít k práci klid, to je pochopitelné. Byl toti¾ neúnavný. Z poèátku psal rukou, a¾ pozdìji na psacím stroji. To si k nìmu ráno sedl a psal a¾ do veèera. Kdy¾ pracoval jako dìlník v Drupolu a pozdìji v technickém nakladatelství, zaèínal psát hned po pøíchodu domù. Ještì si vzpomínám, ¾e v Drupolu mìl nìjaké úrazy a byl pøesvìdèen, ¾e mu byly zpùsobeny schválnì. To víte, byl na indexu!“
A kdy se rozzlobil?
„Byl velice pøísný na dìti a samozøejmì, ¾e byl i od rány, ale já si myslím, ¾e pøísnost k výchovì dìtí patøí. Navíc byl svým ¾ivotem dìtem opravdu vzorem. Byl manuálnì zdatný, to všechno si nesl svým pùvodem ze zdejší vesnice, v ní¾ ¾il a¾ do odchodu na vysokou školu. Ryl zahradu, kosil trávu kosou, dokud jsme se nezmohli na nìjaký ten stroj, staral se o nás pøesto, ¾e nemìl ty nejlepší podmínky. Rodina – to byla pro nìj jistota a sna¾il se nás v¾dycky slušnì u¾ivit. Byl to velice poctivý èlovìk a nedostal od ¾ivota nic zadarmo.“
Paní Norová, my si tady povídáme bez Vašeho man¾ela, co by øíkal, kdyby se ocitl mezi námi?
„Víte, tady v té malé vesnici udìlali nìco, naè já bych ani v tìch nejtajnìjších snech nepomyslela, nikdy bych to 
neèekala a man¾el, jestli se na nás nìkde dívá, tak musí být tím nejš»astnìjším nebeš»anem. To mu nikdy v ¾ivotì nenapadlo, ¾e ho po smrti èeká tak veliká pocta v místì, kde pro¾il své mládí. Kdyby se mohl posadit tady mezi nás a vidìl by ty mladé lidi, kteøí se sem sjí¾dìjí s batù¾ky na zádech z celé republiky, èetl by ty jejich¾ první pokusy jsou otištìny v Almanachu, který vydává jeho skoro rodná vesnice, vidìl by, ¾e u¾ se zde scházejí po mnoho let, já si myslím, ¾e by byl velmi spokojen. Proto¾e to je pokraèování jeho celo¾ivotní snahy a úsilí. Samozøejmì, ¾e první se projevilo v dìtech, ve vnucích. Ale tohle, co se dìje v Hlavnici, má všeobecnou platnost a i já jsem š»astná, ¾e se to koná.
Tak, jak by to štìstím naplnilo mého mu¾e, spisovatele A. C. Nora, tak nevýslovnì a plnì je to i ve mnì. A dìkuji, dìkuji tomu, ¾e tato myšlenka zde v Hlavnici v roce 1994 u pøíle¾itosti besedy o knize pamìtí mého mu¾e „®ivot nebyl sen“ vznikla, ale hlavnì, ¾e je ka¾dý rok tak hluboce a beze zbytku naplòována. Dìkuji všem a jsem opravdu š»astná.“
S man¾elkou spisovatele A. C. Nora Eliškou Norovou, si v Hlavnici povídala Hana Juraèáková
Vyhlášení celostátní soutì¾e Hlavnice A.C.Nora 2005
Sdru¾ení Hlavnice A. C. Nora Vás srdeènì zve k úèasti na vyhlášení letošního ukonèení soutì¾ního roèníku Hlavnice A. C. Nora 2005. Program, na který Vás zveme, je pøipraven následovnì:
Literární veèer
ve spolupráci s Památníkem Petra Bezruèe.
V pásmu veèera budou èteny vybrané ukázky ze soutì¾ních prací soutì¾e.
Den konání: Pátek 16. záøí 2005
Místo konání: Opava, Památník Petra Bezruèe, Ostro¾ná ulice
Zahájení: 18 hodin
Hlavnice A. C. Nora 2005
Vyhlášení vítìzù soutì¾ního roèníku celostátní soutì¾e prózy
Den konání: Sobota 17. záøí 2005
Místo konání: Kulturní dùm Hlavnice
Zahájení ve 14 hodin
