Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jindra, moje sestra

Vybráno z knihy: Co televizní divák nevidìl

 

Maminka øíkávala, ¾e èlovìk je jako pára nad hrncem, která se jen malièko ukazuje a zakrátko mizí. A tak se rodíme, ¾ijeme, umíráme. Brázdu po sobì zanecháváme nezasypanou, jindy ji nestaèíme ani vyorat a ztrácíme se v nenávratnu, po nìkterých z nás nezùstane ani jméno. Nav¾dy splyne se jménem rodiny nebo náš popel pøijme s ostatními bezejmennými rozptylová louèka. Èas plyne, i my všichni jsme urèeni k vzpomínkovému rozplývání, které èas rozpustí docela. A nezbude nic, ani to jméno na náhrobním kameni.


Naši tì¾ce pracující rodièe byli romantiètí a ka¾dý jejich den konèil knihou. Nebylo divu, ¾e i nìkterým dìtem dali jména vyètená. Jarmila byla v roce 1925 první tohoto jména zapsaná v trojanovské matrice a Jindøišce dal jméno pøímo název knihy Jindra, hrabìnka Ostrovínová.


Jak mohli rodièe tušit, ¾e to dìvèátko narozené ve venkovské posteli bude svému jménu po hrabìnce Ostrovínové tak èasto poplatné! Co¾pak tenkrát vìdìli, ¾e oèi bude mít veliké a zelené – Jindøiška má oèi jako studánky, øíkávala maminka – úsmìv lemovaný øadou pravidelných perlièek a copy? Spletené z vlasù tmavých, tì¾kých a tak kudrnatých, ¾e nepotøebovaly ani tkanièku k upevnìní. A hrdá byla Jindøiška. Hlavu s tou pøetì¾kou korunou vlasù nosila tak vztyèenou, ¾e si ji Antonín Strnadel vybral jako model pro veliké sgrafito v jídelnì hotelu Vlèina na Horeèkách ve Frenštátì pod Radhoštìm. A k jiným dalším kresbám. Jednu mi poslala po jejím odchodu výtvarníkova man¾elka a teï mi visí pøed oèima: zcela dívèí, ale u¾ pøísný oblièej s tlustým copem po jedné stranì a s kadeøí na vysokém èele.


Chtìlo by se vìøit, ¾e rodièe si pro Jindru vybrali i zvláštní povolání, jiné ne¾ tenkrát bylo na dìdinì zvykem. Po škole, myslím obecné osmileté, chvíli pomáhat v hospodáøství, pak dobrého ¾enicha, dìti a stejný zabìhaný kolobìh.


Pøesto¾e byla válka, šla Jindøiška nejdøív do mìsta na mìš»anku a potom na obchodní školu. Ukonèila ji ještì za války, a tak ji tatínek pøed nasazením v Nìmecku ukryl v továrnì na ohýbaný nábytek, kde sám byl dobøe zapsán, u Bernkopfa ve Frenštátì pod Radhoštìm.


Po válce se ¾ivotní osudy naší hrabìnky zaèaly splétat zcela proti rodièovským plánùm. Nejdøíve povinná brigáda roèníku 1927 do pohranièí. Poprvé z domova, vyzbrojená aspoò nìjakými znalostmi, pøišla na statek do Dívèích Hradù, kde krávy buèely bolestí nad nevydojeným mlékem. Nìmci odešli a o dobytek se staralo pár nezletilcù. Krávám rozumìla jedinì Jindra. Bylo po válce, nebylo jídlo, ani poøádná hygiena. Onemocnìla. Záškrt, a ještì v pohranièí, které bylo v plenkách osidlování. Na infekèním oddìlení tamìjší nemocnice strávila šest týdnù – sama. Jen jednou ji tam navštívil tatínek.


Pohranièní anabáze ji pøivedla do Ostravy, zamìstnání nabídla tehdejší Èeskobratrská pojiš»ovna, volný èas vyplnil ochotnický soubor F. S. Tùmy.


V roce 1952 zakotvila v rozhlase. Šéfoval jí Josef Przebinda, byl pøísný a nekompromisní tak, ¾e po nìjaké malé chybì ve vysílacím plánu ji pøelo¾il v roce 1956 do televize. Jak u¾ ètenáø ví, byl to tenkrát spoleèný podnik, a tak kdy¾ byl s nìkým nìjaký problém, poslali ho do ètvrtého patra, proto¾e bùhví jaká ta nová instituce bude.


Jindra, u¾ dávno Slívová a matka dvou dìtí, Lumíra a Irenky, zaèala jako jedna z prvních pracovat v onom médiu, jeho¾ obrazovky se rozsvìcovaly jen v nìkolika málo domácnostech, aby mu slou¾ila i v dobì, kdy¾ u¾ byly souèástí domácnosti skoro ka¾dé. A barevné! Doslova a do písmene mu dala dvacet devìt rokù svého ¾ivota! Kdo z divákù vìdìl, ¾e vìtšina ostravských poøadù se na jejich obrazovkách objevuje jenom díky nìjaké Slívové, její¾ jméno se mezi titulky nikdy neobjeví. ®e nevynechá cesty do Prahy, aby tam s hrabìcí uvzatostí uplatòovala právo své mateøské stanice, práva menšího vùèi silnìjšímu. ®e nelituje nocí k rozepisování scénáøù, a tak mù¾e poøady „prodávat“ se znalostí. ®e neexistuje v okolí, na Slovensku i v Polsku deník, kterému by nenabídla televizní programy i èlánky, samozøejmì o televizních poøadech. ®e v pohnutých srpnových dnech, kdy ostravská televize u¾ jako jediná pøicházela s informacemi pro zmatené obyvatelstvo, neopustila svou kanceláø po nìkolik dnù a byla naší jistotou jedinou. ®e jenom díky její jasnozøivosti jsme mohli v listopadu 1989 vytáhnout na svìtlo bo¾í filmové materiály a texty zpráv, které se v roce 1968 odvysílaly. Pro televizi pracovala do posledního dechu, ještì z nemocnice posílala u¾ skoro neèitelné instrukce své kolegyni.


To¾ taková byla naše Jindra se jménem po hrabìnce Ostrovínové, øadová pracovnice ještì Èeskoslovenské televize Ostrava. Dlouho po jejím odchodu èasto zaznívalo: „Jo, kdyby tady byla Jindra!“


Obávala se, ¾e bez televize nevydr¾í. Svùj odchod do dùchodu pøehlí¾ela s hrabìcí velkorysostí. A to se jí splnilo. Ne¾ila bez televize ani den. Odešla, jak se øíká, uprostøed pilné práce. Najednou, z nièeho nic. 22. listopadu 1984.


Jméno naší hrabìnky Jindry splynulo na høbitovním kameni s rodinným, její vzpomínka mezi spolupracovníky vybledla a øada z nich u¾ ji doprovází. Jen já si poøád øíkám, ¾e jsem mìla velké štìstí, ¾e nebyla jenom moje sestra, ale ¾e jsem s ní mohla pracovat jak v rozhlase, tak v televizi. Bohu¾el, jenom tøicet dva let.


Hana Juraèáková



Komentáøe
Poslední komentáø: 06.06.2012  06:15
 Datum
Jméno
Téma
 06.06.  06:15 Bobo :-)))
 05.06.  17:39 venca
 05.06.  10:41 ferbl