O korupci dříve a nyní

Dost se dnes všude píše a mluví o hrozně bující korupci, „kmotrech“, a jiných nemravech. Když jdeme v Praze po Staroměstském náměstí kolem paláce Kinských, ani netušíme, že i tento velký dům byl kdysi postaven vlastně též díky korupci. Když uvažoval Jan Arnošt hrabě Goltz o tom, že, na místě několika starších domů postaví palác, chtěl na sebe tou stavbou, správněji přestavbou tří starších objektů na této parcele, především nějak upoutat pozornost měšťanů a šlechty. A to nejen skvostnou architekturou podle starších plánů Kiliána Ignáce Dienzenhofera, který ale ještě před započetím stavby zemřel.

Stavba pak pokračovala pod vedením Anselma Lurago. Palác Golz - Kinský, postavený v letech 1755-1765, kdysi prý nekrásnější pražský barokní palác s klasicistickými prvky, je dnes známý jen pod jménem palác Kinských. Tehdejší předpisy říkaly, že všechny domy na Staroměstském náměstí mají mít průčelí ve stejné linii. To se hraběti příliš nelíbilo. Spolu s architektem a stavitelem Anselmem Luragem se rozhodl, že svévolně o kus posunou průčelí paláce do prostoru náměstí. Aby později nenastaly nějaké nepříjemnosti, podplatil hrabě tři úředníky, kteří měli na starosti povolováni staveb a dohled na jejich běh. Když byla stavba téměř hotova, byla zbourána vysoká ohrada, která až do té doby bránila pohledům zvědavců na stavbu. Tehdy upozornil nějaký pilný Novoměstský občan na to, že ta novostavba svojí polohou porušuje stavební předpisy. Nastalo vyšetřování. Hrabě Goltz před soudem prohlásil, že úředníkům na jejich žádost zaplatil požadovanou částku a tím považoval vše za vyřízené. Jenže milí úředníci popírali nejen to, že by přijali úplatek, ale především to, že by si o něj byli bývali sami řekli. A tak nezbylo nic jiného, než se celou záležitost podrobněji zabývat, přísně vše vyšetřit a dát dále k soudu. Nakonec se úplatní úředníci přiznali a skončili velice bídně. Byli totiž pro výstrahu dalším možným následovníkům odsouzeni k trestu smrti.

Představte si těch mrtvolek, kdyby tomu tak bylo i dnes. Přímo před palácem byla tehdy postavena šibenice, na které byli korupčníci oběšeni. Ale přísný úřednický šiml se tím nespokojil a pracoval dál: celý ten nový palác měl být zbourán. Jenže: protože už vlastně existovalo stavební povolení, dovolující výjimečné porušení předpisů, bylo od tohoto krajního řešení upuštěno.

Později, v roce 1768, po smrti hraběte Goltze, koupili palác od jeho vdovy za 35.000 zlatých hrabata Kinští, konkrétně František Oldřich Kinský. Starobylý a rozvětvený, snad už ze 13. století pocházející rod Kinských zde dlel při svých pobytech v Praze.

V tomto domě se také narodila a část dětství prožila známá členka této rodiny, hraběnka Berta Kinská z Vchynic a Tetova ( 9. 6. 1843 - 21. 6. 1914), později provdaná Berta von Suttner. Tato dáma byla po celý život radikální pacifistkou a společně se svým manželem neúnavnou bojovnicí proti válce a za celosvětový mír. Napsala též knihu „Odzbrojte“, která byla tehdy velmi populární. Mezinárodní soudní dvůr v Den Haagu byl vlastně založen tak trochu na její popud. Za toto své vytrvalé úsilí byla v roce 1905 jako první žena vyznamenána Nobelovou cenou míru. Zajímavé je, že byla nějakou dobu též sekretářkou vynálezce dynamitu Alfreda Nobela, který se do ní zamiloval a chtěl se s ní oženit. Ale ona tehdy už byla tajně zasnoubena s von Suttnerem, za kterého se přes odpor celé rodiny provdala. Nobel na ní po celý život nezapomněl a zůstali přáteli až do jeho smrti. Byla to také ona, kdo Alfreda Nobela pohnula k založení ceny míru.

Místo, na kterém byl palác postaven, má také zajímavou historii. Například tam 23. srpna 1436 „sedě na stolci královském“ přijímal slavnostní přísahu věrnosti českých stavů český král Zikmund Lucemburský, který tehdy přijel do Prahy. Kolem roku 1500 vlastnil na stejném místě dům staroměstský konšel a lékař Vít, zvaný Salius.

Zdá se ale, že Kinští sami ke svému krásnému paláci nikdy příliš nepřilnuli. Byl to poněkud nešťastný dům a nepomohlo mu ani to, že (prý) bylo podle tehdejších drsných zvyků pro štěstí do základů tajně zazděno nemluvně… Aby byl palác nějak využit, byly některé jeho prostory později pronajímány. V prvním patře bydlela například rodina Hermanna Kafky, který měl v přízemí obchod se střižním zbožím a galanterií. Jeho syn František, dnes světoznámý spisovatel Franz Kafka, navštěvoval v témže domě umístěné Staroměstské německé gymnasium, a tam také v roce 1901 maturoval. Na tomto gymnáziu studovali také Franz Werfel, Max Brod a Karl Kraus.

Čas plynul a nastala zcela nová doba. Po revoluci roku 1945 byl palác sídlem nechvalně známých Revolučních grad, přezdívaných též Gardy rabovací. Byl zde tehdy též dočasně umístěn Národní výbor hlavního města Prahy.

Palácový balkon by mohl vyprávět mnoho zajímavých historek. Jedna je všem známá dodnes: 21. února 1948 byla na Staroměstském náměstí manifestace pražského lidu a při ní byla z tohoto balkonu na dlouhou dobu projevem Klementa Gottwalda ukončena demokracie v Československu. Začalo smutné období procesů a komunistické diktatury. Snad nikdo tehdy nečekal, že bude trvat až do roku 1989. Později se na balkoně dokonce záhadně ztráceli různí komunističtí politici. Jen se podívejte. Na snímku z toho neslavného únorového dne roku 1948 můžeme vidět Klementa Gottwalda, jak s beranicí na hlavě (zapůjčenou Vlado Clementisem, prý proto, aby vypadal lidověji) oznamuje vítězství pracujícího lidu a Komunistické strany. Clementis, kterého vidíme po jeho pravé ruce, má na hlavě Gottwaldův klobouk. Zajímavé je, že když byl zrádce Vlado Clementis ve známých poúnorových procesech spolu s celou skupinou dalších uměle vyrobených „zrádců“ odsouzen k smrti a hbitě popraven, zmizel z fotografie jako kouzlem, v nenávratnu. Vedle něj stojící fotograf Karel Hájek, později známý fotograf zvířat a přírody vůbec, sice do ničeho zamotaný nebyl, ale ze snímku zmizel též. Asi proto, aby ten historický okamžik lépe vypadal. Viz druhý snímek. Přestože byl Clementis později rehabilitován, byla ta retušovaná fotografie dále používána jako historická. Originální fotografie se prý ztratila. Ostatně o tom, jak se za komunismu z fotografií retuší odstraňovaly nepohodlné, v nemilost upadlé, či zavražděné osoby, byly v roce 1968 napsány a publikovány různé články. Jistá studentka se chystala napsat na toto téma doktorskou práci, ale zabránil jí v tom chod dějin a nedostatek informací. Až po roce 1989 vyšla kniha fotografií “Zakázané dějiny ve fotografiích ČTK“, ve které je mnoho takových dalších příkladů falšování dějin, a to až do normalizace. Tehdy byl například z mnoha fotografií „zmizen“ Alexander Dubček. V knihách věnovaných dějinám komunismu je většina fotografií takto upravená, čili padělaná. Což téměř nikomu nevadí. Podle známého výroku: „Přišli jsme o víc.“

Karel A. Pokorný