Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Smutné váleèné dìtství
Senioøi èasto vzpomínají na svá dìtská léta, a já nejsem výjimkou. Rád ètu na stránkách Seniortipu o š»astném dìtství mnohých, ale i o strastech, které je provázely. Patøím mezi ty, kteøí za¾ili více strastí ne¾ radostí, a tak prosím ètenáøe, kteøí zde hledají jen potìšení, aby dále radìji ani neèetli. I kdy¾ si myslím, ¾e šlo o léta plná významných událostí, která mohou být pouèná i pro dnešek.
Narodil jsem se v roce 1933 za svìtové hospodáøské krize, a jak to vypadá, za krize i zemøu. Rodièe se brali o dva roky døív, mamince bylo 21 let, tatínek byl o sedm let starší. Maminèino tøistatisícové vìno vlo¾il do akciové spoleènosti, která èasem zkrachovala a stal se nezamìstnaným. Maminka chodila douèovat francouzštinu dívky do internátu, kde kdysi sama pobývala. Aby jí nìco z honoráøe zbylo, docházela prý z Letné na Vinohrady a zpìt pìšky, proto¾e by ji jízdné tramvají o výdìlek pøipravilo. Ztráta zamìstnání rodièe donutila pøestìhovat se i s babièkou do menšího bytu. Maminka se s babièkou, otcovou matkou, nesnášela a èasto se hádaly. Pamatuji, jak jednou, kdy¾ mi byly asi tøi - ètyøi roky, se dokonce popraly a máma mì poslala pro policii. Ta byla dost daleko, ale cestu jsem znal. Pøibìhl jsem tam a vychrlil: Pane komisaøi, pojïte honem k nám, babièka bije maminku. Jak to dopadlo u¾ nepamatuji, ale ta cesta s tím poselstvím mi utkvìla v pamìti.
Tatínek nakonec práci našel, stal se obchodním zástupcem Státního nakladatelství. Jezdil èernou aérovkou “cililink pampam“ a navštìvoval øeditele škol v Èechách s nabídkou na hromadnou objednávku uèebnic. Mìl z toho provizi a dokázal si rychle spoèítat, kdy splnil svùj prodejní plán. Neba¾il po mamonu, ale po pøíjemném ¾ivotì, a tak u¾ byl tøeba ve ètvrtek zpátky doma a chodil na ryby, cvièit do Sokola, hrál kuleèník i ku¾elky, stavìl modely letadel atp. Na dovolenou jsme jezdili na pøehradu v Seèi, kde jsme bydleli u místního rolníka. Tatínek chodil chytat ryby a vzpomínám, ¾e tam rostla spousta hub. Kdy¾ jsme nevìdìli, která je jedlá, dávali jsme ji ochutnat koze, která prý jedovaté ne¾ere. Z té doby mám hezké vzpomínky na to, jak mì honil po dvorku houser, nebo jak jsme si na ¾idovském høbitùvku s nìjakou holèièkou ukazovali, v èem se lišíme. Tyto historky dávali naši po léta k lepšímu pøi setkání s pøáteli, tak zùstaly i v mé pamìti.
Druhá babièka, z matèiny strany, mìla se synem faktorství v Chrasti u Chrudimi. Dávala vesnickým ¾enám látku k vyšívání a¾ur na lo¾ní prádlo, ubrusy, záclony apod. Ty pak pøipravovala k prodeji a prodávala. Proto¾e takové ruènì vyšívané vìci patøily dobovému bontonu, vedlo se jí dobøe natolik, ¾e nám mohla posílat balíky s jídlem a nìjakou tu korunu na pøilepšenou.
Dìdeèky jsem nepoznal. Otcùv otec se rozvedl ještì pøed první svìtovou, matèin zemøel pár let po ní na nìjakou dnes u¾ banální nemoc, zápal plic èi slepé støevo.
Kdy¾ pøišla válka, spory babièky s matkou se vyostøily natolik, ¾e maminku udala na Gestapu, ¾e je komunistka a anglická špiónka. Byl to samozøejmì nesmysl a otec svou matku prohlásil na Gestapu za blázna, tak¾e udání odlo¾ili. My se ovšem museli od babièky odstìhovat. Našli jsme byt o pokoji a kuchyni s pøíslušenstvím a lokálním topením ve 4. patøe bez výtahu. Okupanti zahájili boj proti ¾idùm a ka¾dý se musel prokázat køestními listy rodièù a prarodièù. To samozøejmì máma nemohla, její rodièe byli nepraktikující ¾idé. Ze mne se stal tzv. míšenec. Otec se musel rozhodnout, zda ztratí místo ve Státním nakladatelství, nebo se rozvede. Nerozvedl se, propustili ho, a byl tzv. totálnì nasazen v ÈKD jako nádvorní dìlník. ®idé zaèali být posíláni transporty do Terezína a dál pak do Osvìtimi. Pamatuji, jak se celé rodiny shroma¾ïovaly u Veletr¾ního paláce. Babièka zemøela v Terezínì, strýc, teta a bratranec šli v Osvìtimi rovnou do plynu.
Maminka se stala zamìstnankyní ®idovské nábo¾enské obce a pracovala jako vychovatelka v útulku pro ¾idovské dìti. Ty byly mimochodem dva, jeden v Havelské a druhý ve Spálené ulici a pracovali v nich pøední ¾idovští intelektuálové, napø. pøekladatel E. A. Saudek. ®idovské dìti nesmìly chodit do školy a v útulku se je tito lidé pokoušeli vyuèovat metodami, které se podobaly dnešním walsdorfským školám. Nasazovali pøi tom své ¾ivoty, proto¾e kdyby na to Gestapo pøišlo, èekal je okam¾itì transport do Osvìtimi. Za matkou do útulku jsem chodil rád, zúèastnil jsem se i nìkterých her na ¾idovských høbitovech (do parku ¾idé nesmìli) nebo sázení kytièek na Hagiboru.
Celá ta doba pøinášela ka¾dodenní napìtí pro všechny úèastníky. Zlá byla i pro mne, proto¾e jsem byl to, èemu dnes øíkáme hyperaktivní dítì. Ve škole jsem vyrušoval, neposedìl, vymýšlel všeliké lotrovinky, za nì¾ jsem byl doma trestán fyzicky i psychicky. Matka pøísnì dbala na to, abych se uèil, psal krasopisnì úkoly, zkoušela mne ze školní látky a bìda, kdy¾ jsem neumìl. Nesmìl jsem ven, musel jsem úkol znovu a znovu pøepisovat, a za ka¾dou poznámku ze školy byl výprask rákoskou. Musel jsem svléci kalhoty, ohnout se a za køiku: ne, ne, mami já u¾ budu hodný jsem dostal sekelec na holou. Hodný být jsem opravdu tou¾il, ale nešlo to, bylo to mimo mé volní mo¾nosti. Za trest mì m.j. zavírala do koupelny bez svìtla, a kdy¾ se to pøi nìjaké návštìvì provalilo, s úsmìvem vykládala, ¾e jsem si tam hrál na indiány. Jak rostlo napìtí, tresty se zostøovaly.
Jednou nás navštívil nìjaký pán a nabídl falešné pasy pro útìk do Švýcarska. Vypadalo to slibnì, naši však nemìli po¾adované fotky a pán odešel. V tramvaji ho pak zatklo Gestapo a rodièe s napìtím èekali, zda je prozradí. Nestalo se tak.
Jindy se zase podaøilo obstarat na èerném trhu kachnu a vylepšit naši stravu, ochuzenou navíc tím, ¾e matka jako ¾idovka mìla sní¾ené pøídìly na potravinové lístky. Naši se asi nìkde pochlubili a informace se tichou poštou dostala a¾ do štvavých proti¾idovských novin Arijský boj. Tam vyšel èlánek s titulkem ®id se¾ral kachnièku s uvedením nìkterých fakt, která mohla pøivést Gestapo a¾ k nám. Tátovi se podaøilo prostøednictvím známých ohlasy v redakci nìjak ututlat.
Mé zlobení pùsobilo na matku víc a víc, tak¾e pøišel na øadu strašák zvaný polepšovna, co¾ mìlo být jakési vìzení pro zlobivé dìti. Kdy¾ to strašení ztrácelo na síle, rozhodla se matka ho vylepšovat tím, ¾e odcházela údajnì mì pøihlásit do polepšovny, a celé odpoledne a¾ do tmy, se nevracela. Strachy jsem byl bez sebe.
Jednou se stalo, ¾e jsme dostali borùvky a matka i za nízkého pøídìlu mouky upekla koláè. Dala ho stydnout na stojánek pro nohy mého školního stoleèku a já do nìj nerad stoupl bosou nohou. Zaèal jsem øvát bolestí. Na to byla zvyklá, ¾e køièím, ale vzácný znièený koláè ji rozlítil natolik, ¾e mì mlátila hlava-nehlava a nakonec o mne pøerazila smeták. Bylo otevøené okno a vše bylo slyšet venku. Ozvalo se zazvonìní. Obstaro¾ní domovnice vyšlapala ta ètyøi patra, aby se pøišla jménem skupiny lidí na ulici zeptat, co tam ta ¾idovka s tím dítìtem dìlá. Odpovìï, ¾e jsem šlápl do horkých borùvek, ji uspokojila a po chvíli se lidé pod okny rozešli.
Matka umìla znamenitì vydírat. Kdy¾ Nìmci ovládli Øecko, po èase dovezli ¾elvy, které mohly slou¾it jako surovina pro polévku. Lidé je ovšem kupovali hlavnì pro dìti. Tak se stalo, ¾e mnoho mých spolu¾ákù chodilo do Stromovky pást ¾elvy a já se mohl nanejvýš dívat a závidìt. ®elvu mi nakonec máma slíbila, ale nesmìl jsem po urèitou dobu pøinést ze školy poznámku, ani špatnou známku. Kdy¾ se mi to koneènì podaøilo, má ¾elva zakrátko chcípla, proto¾e nemohla vytlaèit vajíèko. Chtìl jsem novou, ale koleèko podmínek zaèalo od zaèátku…
Na otce mám lepší vzpomínky. Nikdy mì netloukl, ale ani se se mnou nemazlil. Zato jezdil se mnou na prázdniny, bral mì na ryby, sbírali jsme spolu známky, chodili na burzy, vyrábìli pro známky alba. Tehdy vznikl názor, ¾e jsem nešika, levý na obì ruce. Ten po desetiletí pøetrvával a matka se pozdìji mnohokrát divila, kde jsem se to èi ono nauèil, kdy¾ jsem v jejím bytì po otcovì smrti provádìl drobné opravy.
Tatínek spal v kuchyni, já s maminkou v pokoji, kde se topilo jen o Štìdrém dnu. Jednou ráno jsem se chtìl napít, ale voda ve sklenici byla zmrzlá…Nìkdy po ránu pøišel do pokoje tatínek a vklouzl k mamce pod peøinu. Bylo poznat, ¾e se mazlí, a já strašnì tou¾il, aby mì vzali k sobì. To se však nikdy nestalo, naopak, po chvíli jsem byl z pokoje vykázán. Pozdìji jsem pochopil proè, ale to, ¾e se se mnou nikdy nemazlili, jsem jim nikdy nezapomnìl.
Po èase v ÈKD pøišli na to, ¾e táta nejen¾e umí hrát slušnì fotbal, ale ¾e chodil na reálku a umí rýsovat. Byl pøeøazen do konstrukèní kanceláøe, kde pøekresloval plány. ®e se s ¾idovskou man¾elkou nerozvedl mu ovšem nacisti neodpustili, a stejnì jako jemu podobní, byl odvezen do koncentráku do Slezska, do tábora Kleinstein, kde budovali pøistávací dráhu. Ze známých osobností tam byl napø. i herec Skopeèek èi malíø Sekora. Kdy¾ se pøiblí¾ila Rudá armáda, smìli se vrátit domù, kde u¾ ovšem chystali odvoz do dalšího koncentráku v mìsteèku Osterode v pohoøí Hartz.
Nervové napìtí doma se nadále zostøovalo a matka pou¾ívala pro mou nápravu stále drastiètìjší prostøedky. Jednoho dne si vzala v koupelnì ruèník, mýdlo, kartáèek na zuby a pastu a oznámila mi, ¾e se jde dobrovolnì pøihlásit do transportu a odešla z bytu. Samozøejmì se po chvíli vrátila, ale otøes pro mne to byl velký.
Nakonec skuteènì došlo i na ni a zaèátkem února 1945 pøíkaz k transportu do Terezína pøišel. U¾ na podzim roku 1944 rodièe zaøídili, aby se mne v takovém pøípadì ujala církevní instituce, útulek pro sirotky Schola cantorum, kde pozdìji dobøe známý prof. Venhoda uèil chlapce sborovému zpìvu. Chodili jsme zpívat a ministrovat do pra¾ských kostelù. V té dobì jsem také zmìnil školu, místo ke Studánce jsem chodil do Letohradské.
Na den, kdy jsem se ocitl zcela bez rodièù si vzpomínám dobøe. Šel jsem spát k babièce, do pokojíku pro slu¾ky, který se léta nepou¾íval. Nemohl jsem usnout, ale poci»oval jsem zadostiuèinìní, ¾e u¾ mám koneènì pokoj a ¾e jsem se té tyranky – matky koneènì zbavil. Moc jsem toho nenaspal: do rána jsem nachytal a rozmaèkal pøes 50 štìnic…
V dobì, kdy jsem byl bez rodièù, jsem byl také bez penìz. Abych získal nìjakou tu korunu na biograf, fotbal, na dìtské dobroty, napø. šumák, sbíral jsem na stanici tramvaje cigaretové nedopalky. Od nich jsem doma odpreparoval popel, nìkdy je i vymáchal a usušil. Pak jsem je nacpal do dutinek a vyrábìl nich vyrábìl cigarety, které jsem prodával známému hospodskému.
Kdy¾ sirény ohlásily nálet, odcházeli jsme ze školy do krytu na místo, kde pozdìji stála bruselská restaurace. Jak jejich poèet rostl, po ranním vyhlášení pøípravy k náletu u¾ jsme mìli zùstat rovnou doma. Pak se jednoho dne na škole objevil nìmecko-èeský nápis: Do konce války škola uzavøena…
®ivot ve Schole cantorum byl klidný, pan prof. Venhoda byl spokojen, kdy¾ jsem na vstupní otázku o rodièích odpovìdìl, ¾e zemøeli, aè dobøe vìdìl, jak se vìci mají. Vzpomínám, jak jsem šlapal mìchy starobylých varhan, na ministrování a zpívání v kostelech, na nauèené odpovìdi knìzi – et cum spiritu tuo –, na zvonìní pøi mši. Bez okolkù jsem pak ještì z vlastní vùle ministroval na májových mších u sv. Antonína po válce.
Jednou pøišly dìti do školy a vyprávìly, ¾e na nádra¾í v Bubnech je vlak s vìzni z koncentraèního tábora. Nemohl jsem se doèkat konce vyuèování a hned jsem tam bì¾el hledat mezi nimi mámu. Pohled na vychrtlé kostry polehávající v dobytèích vagonech byl drsný. Vìzòové mi nerozumìli, mluvili cizí øeèí, a tak jsem brzy pochopil, ¾e hledání je marné.
Pøišlo Pra¾ské povstání, osvobození a konec války. Oba rodièe se vcelku zdrávi vrátili, nastìhovali jsme se zpìt do starého 1+1, který domácí znovu nepronajal, a v nìm¾ dokonce zbyly i nìkteré vìci, které se nepodaøilo schovat u známých. Aby obsadili nìjaký vybavený byt po odsunutých Nìmcích, na co¾ mìli jako navrátilci z koncentrákù nárok, rodièe ani nepomyslili.
Skonèila válka, skonèilo dìtství a zaèínala puberta. Èekala mne další ¾ivotní etapa, jiná a ve svobodì, a pøesto neménì slo¾itá.
Ivo Krieshofer
Foto:
Pane strá¾ník pojïte k nám
Na lodièce s tatínkem
Notýsek
Ve Stromovce u Šlechtovy restaurace
Revoluce 1945