Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Tráva

Měli jsme jednu krávu a několik měřic pole. To bylo na její obživu málo. Něco jsme vždycky přikupovali a sušili na t. zv. městském, protože pozemky patřily Frenštátu.

Hlavním zdrojem krmení naší krávy však byla od května do podzimu byla tráva z lesa a maminčina každodenní ranní cesta do hory, kde bylo dovoleno vyžínat trávu mezi smrčky. Než jsme se ráno vybatolili z postelí, už byla maminka s „dřemenem“ trávy doma. Nejdříve dostala nažrat kráva, maminka ji při tom podojila a mléko nám uvařila k snídani. Dobře si pamatuji tato slunečná rána – v dětství snad ani nikdy nepršelo!

Maminka byla po návratu z lesa vždycky taková rozzářená, vyprávěla nám, co v lese viděla, která ze sousedek ji doprovázela. Mohla to být Neša „zpod hráze“, Verunka „z bařiny“, Mařena „z jedličí“, tětka „z chalupky“ a někdy teta Hana, která bydlela hned vedle nás. Maminčino ranní vyprávění nám vytvářelo u snídaně milou pohodu a dobře nás vybavilo na pětikilometrovou cestu do školy. Ani nám nepřipadlo, jak brzy maminka musela vstávat, aby kromě povinnosti v hospodářství i nás vypravila do školy.

O prázdninách mě maminka brávala do lesa sebou. Pod paží nesla „loktušu“, kterou si v lese uvázala takovým zvláštním způsobem, že jí tvořila na zádech vak. Říkalo se mu „nadřitek“ a do něho ukládala velmi rychle trávu, kterou vysekávala mezi smrčky. Jakmile měla nadřitek plný, vysypala ho na hromadu a posadila mě na ni. V okamžiku už zase zmizela mezi stromy. Pokud jsem slyšela šustění sekané trávy, bylo dobře. Jakmile se maminka vzdálila, už jsem ji volala, protože jsem se strašně bála hadů. Jednou se totiž maminčině na hromadě trávy vyhříval had a ona nás o této hrůzné skutečnosti neopomněla zpravit.

V dřemeni musel být určitý počet nadřitků a tak když maminka vysypala na hromadu poslední, rozložila loktuši. Její tráčky se musely narovnat do stran a to byla moje „pomoc“. Na loktuši maminka trávu pěkně rovnoměrně uložila a nakonec tráčky pevně svázala. Pak se pod dřemeno posadila, ramena si zastrčila pod tráčky a já jsem jí přitlačením zezadu pomohla vstávat. Náklad byl tak veliký, že se pod ním naše poměrně neveliká maminka ztrácela.

Vidím ji zcela zřetelně. Jde pomalu chodníkem od lesa. Nad hlavou jí vyčuhuje veliký chomáč trávy, další dva ji rozšiřují na bocích. Upracované ruce složené v klíně a v nich kytičku lesních jahod. Pamlsek pro děcka.

Scházet s takovým nákladem po strmé horské proti nebylo snadné. Pochopila jsem to až tenkrát, když jsem se jako dospělá snažila maminku někdy vystřídat.

Hana Juračáková

* * *

Zobrazit všechny články autorky