Jak jsem uèil dìdu
aneb Vzpomínání mého syna
Normálnì to bývá naopak a dìdové zpravidla uèí svá vnouèata. I u nás to tak bylo. Co si pamatujeme (vlastnì co si pamatuji, abych mluvil jen za sebe), mìl jsem jen jednoho dìdu. Toho druhého jsem nestihl, vlastnì on se mì nedoèkal.
Mùj dìda byl povoláním uèitel, takový ten ze „staré školy“, z èeho¾ vyplývá, ¾e k uèení mìl vlohy. A nejen vlohy, on vám toho umìl! V¾dy napøed myslel a potom mluvil. Všechno nám umìl logicky vysvìtlit (k mé radosti hlavnì matematiku), ukázal nám, jak v praxi vyu¾ít fyziku a v¾dycky si se vším poradil.
Chtìli byste vìdìt, jak se dá dojet domù, kdy¾ vám praskne benzínová nádr¾ a daleko široko není servis? Nevím, zda by to v dnešních autech s elektronickým vstøikováním šlo, ale s MB 1000 to zvládl. Chudák babièka musela dr¾et na klínì kanystr s benzínem, ale dojeli.
Dìda byl za mlada velký sportovec. Vše, co se v jeho mládí provozovalo, alespoò vyzkoušel. Tím mám na mysli tøeba akrobatické létání nebo skoky padákem. Tak¾e ly¾ování bylo i pro nìj samozøejmostí. Jen¾e já se narodil, kdy¾ dìdovi bylo 60 rokù. Ale hlavnì, jak se dnes øíká, zestárnul o 40 kg.
Kdy¾ mi bylo asi sedm let, vyrazila naše rodinka na hory u¾ít si bílých svahù. No a hlavnì udìlat další „mílové kroky“ v mé výuce v ly¾ování. Dìda jel s námi. Jeho klasické ly¾aøské boty a hlavnì vázaní kandahár byly zdrojem naší veselosti u¾ bìhem cesty. Jen¾e dìda byl kliïas, ještì se k tomu vtipkování pøidal.
Nikdy jsem dìdu ly¾oval nevidìl, ale mé pøedstavy o jeho ly¾ování nebyly rù¾ové. Kdy¾ jsme dìdovi pomohli zapnout vázání kandahár, (bránilo mu v tom pøedevším tìch 40 kg), já se vydal k vleku a dìda zaèal stoupat do kopce stromeèkem.
Øekl jsem mu, a» se jednou podívá na mne, ¾e mu uká¾u, jak se to dìlá, a pøíštì pojedeme spolu. Asi naposledy ly¾oval u¾ hodnì dávno, jeho první oblouèky byly moc opatrné, ale hlavnì vùbec ne stylové. Hned, kdy¾ jsem k nìmu dorazil svým dokonalým sedmiletým stylem, vysvìtloval jsem mu zavìšení háèku na ta¾né lano vleku, a jak si ten døevìný kolík na opaèném konci lanka dá mezi nohy. Nevím, jestli mì nepochopil nebo si netroufal, ale zase stoupal nahoru stromeèkem. Pøi pøíštím sjezdu jsem mu ukazoval, jak má zatáèet. Já se sna¾il, ale jemu to poøád nešlo. Stále se to opakovalo, já vysvìtloval oblouèky i zavìšení na lano, ale dìda si dìlal svùj stromeèek a úplnì nemo¾né oblouky. Byl jsem smutný, proto¾e jsem dìdu nic nenauèil.
Nakonec se dìda pøece jenom odhodlal na vlek zavìsit a vytáhnout, ale sjí¾dìl to tìmi nemo¾nými oblouky. Byly sice plynulé a rychlé, ale vypadaly hroznì.
Co bych dneska za to dal, kdybych pøed ním mohl vystøihnout takový telemark a pochválit se mu svým ly¾aøským umìním…
Sylva Èurdová