Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Doznání

Chtìl bych vám vyprávìt pøíbìh o èlovìku, který si beze zbytku naplnil svoje ¾ivotní cíle, ale pøitom trochu podcenil význam drobného slovíèka d o m o v.
Tak u¾ se honem posaïte, udìlejte si pohodlí a poslouchejte. Moje povídání bude pro nìkteré z vás mo¾ná opìt dlouhé - ale já to asi jinak neumím…


Mùj kamarád Vladimír, o kterém vám budu vyprávìt, se narodil na jedné podhorské samotì na Valašsku, zvané Na Nivách. V té dobì však u¾ mìl tøi sourozence, otec tam pracoval jako lesní dìlník a mìl se tedy co ohánìt, aby u¾ivil svoji poèetnou rodinu. Kdy¾ jim kolem roku 1930 navíc shoøela i støecha nad hlavou, pøestìhovali se do údolí ke svým pøíbuzným. Otec tady nemìl stálou práci a tak brzo táhli blí¾e k mìstu, kde jsem Vladimíra také poznal jako spolu¾áka ze školy. Oba jsme bydleli na kraji mìsta nedaleko od sebe a tak jsme se brzy stali velkými kamarády.


Vladimír byl dobrodru¾né povahy, mìl rád pøírodu stejnì jako já, ale pøitom „boty zatracenì toulavé“. Nikdy nevydr¾el dlouho na jednom místì, co¾ se mu v budoucnu stalo osudným.


Ještì musím pøedeslat, ¾e jeho rodina se v této dobì tì¾ce protloukala ¾ivotem. Celou Evropu ve tøicátých letech su¾ovala hospodáøská krize a tak i jeho otec zùstal bez práce.
Jednoho dne došlo neèekanì ke zvratu - jakoby se stal zázrak.Rodinu navštívil neznámý mu¾, Èechoamerièan, který se pøedstavil jako cirkusový mana¾er a bez dlouhého úvodu prý po¾ádal otce o souhlas k adaptaci jeho dvou synù ve vìku 8 a 9 let.Tito mládenci - èi spíše ještì dìti, byly toti¾ nepøimìøenì malé postavy a mìly pozastaven další vzrùst.
Jinak byli chlapci úplnì zdraví a tak mìli pøedpoklady k tomu, aby se po odborném výcviku stali úspìšnými cirkusovými umìlci. Pro rodinu to bylo nelehké rozhodování, ale nakonec po zvá¾ení situace a uzavøení jakési kupní smlouvy s nimi nový tatínek odešel do zahranièí a pozdìji do USA.


Dodnes si pamatuji jejich triumfální zpùsob jakým se tenkrát louèili se svým domovem.Celé naše malé mìsto bylo na nohou kdy¾ projí¾dìli ulicemi v otevøeném kabrioletu, vymódìní do námoønických tmavomodrých obleèkù s vlajícími stuhami na èepicích a zdravili se s pøihlí¾ejícím davem zvìdavcù.


No - ale èas bì¾el dál, bráchové odešli do svìta a mùj kamarád Vladimír nastoupil do uèení u jedné soukromé nábytkáøské firmy, zatím co já se uèil v nedalekém závodì strojním zámeèníkem.


To všechno bylo na poèátku 2.svìtové války, v dobì protektorátu, kdy kromì mo¾nosti vy¾ití se v trampské osadì, které jsme byli oba èleny, pro nás mladé mnoho jiné zábavy nebylo. Pøesto však rádi na toto období vzpomínáme, nebo» úzký kontakt s pøírodou nám dával aspoò na chvíli zapomenout na zvùli okupantù, kteøí nám tu v té dobì vládli.

Zejména na Pulèinské skály -„ skály mého mládí“- jak jim dodnes s povzdechem øíkávám a na jejich velebnost máme jen ty nejkrásnìjší vzpomínky. Tenkrát – myslím, ¾e nikomu z nás ještì nebylo ani osmnáct, ale my jsme se zde cítili jak opravdoví mu¾i…
Jako èlenové trampské osady ,,Veselí zálesáci“ jsme tu mìli svoji základnu a trávili zde takøka všechen svùj volný èas.
Tady uprostøed vùnì jehlièí a svì¾í zelenì bukového lesa, mísící se s kouøem táboráku jsme byli š»astní a odhodlaní splnit si i ty nejodvá¾nìjší klukovské cíle...


Tou¾ili jsme být souèástí tohoto nádherného prostøedí, lezli jsme po skalách, zpívali u kytary trampské písnì a pozdì veèer èasto napùl hladoví jsme pak usínali pøi hasnoucím táboráku. Na vrcholu Skalního mìsta jsme pak ještì za šera nedoèkavì èekali na východ slunce a tìšili se na jeho první høejivé paprsky, které nám dodávaly sílu pro další nová dobrodru¾ství.
To se nedá zapomenout - v¾dy» tady jsme se uèili poznávat svìt, vìøit kamarádovi, milovat pøírodu i ¾ivot. Pulèinské skály zùstanou pro nás dva velké kamarády „Ostrovem svobody“, který budeme u¾ nav¾dy nosit ve svých srdcích jako vzpomínku na mládí.


Zanechejme však nostalgického vzpomínání, koho to dnes zajímá - v¾dy» je to jen hromada kamení. Pro nás a mé „osadové“ kamarády však i to obyèejné kamení zùstane nav¾dy takovým - jaké jsme ho znali tenkrát.


Pokud chceš tak odlo¾ knihu a vypni to své pomyslné video vzpomínek – mávni rukou a pøidej do kroku jako to dìlají ostatní … Ale a¾ jednou budeš v letech jako já – tak si vzpomeò na toto moje povídání o skalách a ve svém ¾ivotním pøíbìhu pak mo¾ná také najdeš nìjaký ten „kamínek“ - nìco, na co budeš rád vzpomínat po celý zbytek ¾ivota…


Nu, ale vra»me se do pøíbìhu. Mùj kamarád mnì koncem války najednou nìkam zmizel a nikdo o nìm nic nevìdìl. A¾ po osvobození se objevil a my jsme se dovìdìli, ¾e odešel k partyzánùm a stal se pøíslušníkem jedné záškodnické skupiny, která pùsobila tady na Valašsku.
V euforii jsme pak u¾ zase spolu pro¾ívali prvé dny osvobození, ale Vladimír to opìt nevydr¾el dlouho a rozhodl se konat. Stále jej to lákalo probít se nìkam na západ, naplnit si svoji odvìkou touhu a navštívit své bratry ve Spojených státech. Pokusil se o to nìkolikrát pøes Nìmecko a jeho válkou ponièenou americkou zónu, ale poka¾dé byl zadr¾en a vrácen zpìt.


Ani po tom posledním neúspìšném ta¾ení se Vladimír nevrátil domù. Odešel do pohranièí a nastoupil do zamìstnání ve vagónce TATRA n.p. Krátce potom mnì konèilo studium na prùmyslové škole a tak jsem se na základì celostátní výzvy rozhodl také posílit naše pohranièí a do stejného závodu jsem nastoupil jako technik a kamarádi byli zase spolu.


Po nìkolika letech jsme se zde oba o¾enili, zalo¾ili si zde rodinu a spokojenì pro¾ívali další spoleèná pøátelská setkání. Moje touha po horách a místech mého dìtství mì však stále èastìji nedávala spát a tak kdy¾ se mi v roce 1962 naskytla pøíle¾itost výhodného zamìstnání v mém bývalém mateøském závodì vèetnì ubytování - tak jsem toho vyu¾il.


Mému osamocenému kamarádovi se však opìt zazdálo, ¾e je u¾ dlouho na jednom místì a kdy¾ koneènì v roce1965 dostal na jeden mìsíc povolení navštívit legálnì své bratry v USA, tak neváhal a se svým starším bratrem Jaroslavem odcestovali do zámoøí.
Jejich subtilním bratrùm, v té dobì ji¾ uznávaným umìlcùm, se ji¾ v té dobì ¾ilo nad naše pomìry a tak se tam o nì vzornì starali a oni se oba cítili po celou dobu jako v ráji.


No, ale všechno krásné jednou skonèí. Pøiblí¾il se den jejich nuceného návratu a pøed Vladimírem stálo velké ¾ivotní dilema - vrátit se domù ? Nebo a mo¾ná nadlouho nevidìt svou milovanou ¾enu a svoje tøi dìti, které v té dobì ji¾ spolu mìli ?
Nakonec je oba pøemohla ta lákavá pøíle¾itost a oni se bez ohledu na mo¾né dùsledky rozhodli v Americe zùstat. Vìøili toti¾, ¾e snad i z morálního hlediska úøady tehdejšího Èeskoslovenska pøihlédnou k jejich situaci a èasem jim umo¾ní dát rodinu dohromady.


Na zmínìné problémy však opravdu neèekali dlouho. Nejen ¾e jim úøady v USA hrozily vyhoštìním, ale i jejich bratøi jim snad z obav o vlastní existenci pøestali pomáhat a oni byli nuceni postarat se ji¾ o sebe sami, co¾ v cizím prostøedí bez znalosti jazyka nebylo tak snadné. Nakonec jim byl pøece jen povolen další pobyt, nebo» oba byli zdatnými øemeslníky a dovedli zvládnout jakoukoliv práci, co¾ Amerika dovedla u¾ tehdy ocenit.
Pracovali pak v nìkolika továrnách v NewYorku a mùj kamarád poslední dobou jako vedoucí èety, která vybavovala interiéry novostaveb m.j.také v Obchodním centru, které bylo v roce 2001 za známých okolností znièeno teroristy.


V té dobì se obìma bratrùm u¾ vedlo velmi dobøe, co¾ se ale nedalo øíci o jeho rodinì zanechané v tehdejším socialistickém Èeskoslovensku. Nejen¾e mu tam místní orgány zabavily bez náhrady všechny jeho osobní vìci, tak rodinì pøibyly navíc existenèní starosti tím, ¾e jeho ¾enu, která zastávala funkci øeditelky mateøské školky vyhodili z práce a zdroje na ob¾ivu pak získávala u¾ jen jako uklízeèka. V této pohnuté dobì jsme je byli mnohokrát navštívit, abychom je alespoò trochu potìšili a dìtem dovezli nìjaké ty dobroty na které jejich mámì u¾ nezbývalo.


Tato neradostná situace trvala a¾ do roku 1967, kdy se politické pomìry v našem státì ponìkud uvolnily. Jeho ¾ena si tehdy znovu za¾ádala o povolení na vystìhování , co¾ se jí prostøednictvím Èerveného køí¾e nakonec pøece jen podaøilo a rodina byla po letech zas pohromadì.
Vzhledem ke slušným úsporám jejího man¾ela pak urèitou dobu ¾ili spoleènì v New-Yorku. Potom Vladimír zakoupil nìjaké pozemky na Floridì, pronajal menší motel a ¾ena i s dìtmi tam odešla za prací a novým domovem. Vladimír, který v té dobì u¾ pracoval na výstavbì zmínìného Obchodního centra zùstal v N.Yorku a domù na Floridu pøijí¾dìl v¾dy a¾ po nìkolika mìsících na pár dní, aby ¾enì trochu pomohl a v motelu pospravoval co bylo zapotøebí. No a toto jejich odlouèení vlastnì pokraèovalo a¾ do jeho odchodu do pøedèasného dùchodu…


Svoji rodnou zem však mohl Vladimír i se svou rodinou znovu spatøit a¾ v srpnu roku 1988 - tedy a¾ po 23. letech. V té dobì u¾ mìli všichni americké státní obèanství a tak u¾ nic nebránilo tomu, aby zde mohli beztrestnì trávit svoji dovolenou a být našimi vzácnými hosty.


My jsme tenkrát tušili, ¾e po té dlouhatánské dobì jim tady bude všechno moc a moc vzácné a chtìli jsme jim tady co nejvíce zpøíjemnit pobyt. Ukázat jim naše mìsto, povodit po rodných valašských kotárech a seznámit je s našim souèasným ¾ivotem, který se zmìnil za tu dobu co jsme se nevidìli. Musím ale pøiznat, ¾e jsme se tím vším chtìli i tak trochu pochválit. Nìkdy to byly mo¾ná jen malièkosti, ale my jsme vìøili, ¾e právì ty malièkosti jim tam daleko za oceánem nejvíce chybí. Snad se nám to podaøilo, nebo» jejich upøímné podìkování a pøíslib, ¾e se zas brzy vrátí, nasvìdèoval tomu, ¾e se jim u nás líbilo…


Odvá¾eli si tenkrát nejen pestré zá¾itky, ale také pocit opravdového pøátelství a hlavnì jistotu, ¾e se mohou kdykoliv vrátit jako domù. Mnohokrát jsem pak pøemýšlel o tom, zdali jsou v té bohaté a daleké zemi opravdu š»astní. Mému kamarádovi se naplnil jeho ¾ivotní sen pro který byl ochoten udìlat cokoliv. Našel však opravdu to co hledal ? V¾dy» za to všechno èeho dosáhl musel podle vlastních slov draze platit a èasto pøekonávat pocity køivdy a beznadìje.


A tak jsme louèili se slzou v oku a na rtech se slovy:„Bùh vám ¾ehnej, buïte tam ještì dlouho ¾iví a zdraví. A kdyby vám bylo nìkdy tì¾ko na duši, pøile»te zase k nám, vra»te se domù aspoò na chvíli, jako se vrací ta¾ní ptáci z teplých krajù. My vás rádi pøivítáme - proto¾e vás rádi máme…“

No a naši pøátelé po zmìnì re¾imu v roce 1989 pak této výzvy vyu¾ívali mírou víc ne¾ vrchovatou. Vladimír i se svojí ¾enou Lidunkou k nám u¾ pøilétali na dovolenou témìø ka¾dým rokem, a to v¾dy nejménì na 3 mìsíce.…
Náklady spojené s cestováním i pobytem øešili tak, ¾e pøed odletem odprodali nìjaké ty pozemky ve kterých mìli ulo¾eny úspory, dva dnes u¾ dospìlí synové se jim doma postarali o dùm i zahradu a tak si spolu s námi mohli v klidu u¾ívat zaslou¾ené dovolené ve svojí staré vlasti. Její pøevá¾nou èást pak vìnovali pobytu na našem pøekrásném Valašsku a jeho horském okolí a toulali se po místech našeho mládí.


Mùj kamarád se zde poka¾dé cítil u¾ opravdu jako doma, ale pøesto se nikdy nezmiòoval o tom, ¾e by se do své staré vlasti chtìl vrátit. A¾ jednou. Sedìli jsme tenkrát spolu sami dva za mìstem ve stráni vonící mateøídouškou a omámeni tou vùní jsme shlí¾eli dolù do údolí, na protìjší kopec a povídali si o všem mo¾ném. Mùj kamarád se najednou tak nìjak odmlèel…
Tázavì jsem se k nìmu otoèil a on mì tøesoucím se hlasem povídá:
„Milošu, vidíš tam naproti v tom sedle ty dvì staré lípy?“
„No?“
„Tak tam jsem se narodil!“

Tázavì se na nìj ohlédnu… a já snad poprvé v ¾ivotì uvidìl v jeho tváøi slzy!
„ Miloši - vìø tomu! Kdybych se mìl dneska rozhodnout - nikdy bych v Americe nezùstal!“


Promluvila z nìj tehdy ¾ivotní zkušenost ? Snad. Mo¾ná to byla i dodateèná lítost, ale nic z toho se u¾ nedá vrátit. Tak nám nìjak rychleji tìch rokù pøibývá a vy jste tam u¾ milý Vladimíre a Liduško zapustili svoje koøeny, a starý strom se nemá pøesazovat. Máte tam pøece své dìti které si u¾ zvykly, nìjaký ten tì¾ce nabytý majetek.


A tak jsme se opìt louèili se slzou v oku a na rtech se slovy: „Bùh vám ¾ehnej, buïte tam ještì dlouho ¾iví a zdraví. A kdyby vám bylo nìkdy pøece jen tì¾ko na duši, vra»te se domù aspoò na chvíli, jako se vrací ta¾ní ptáci z teplých krajù.


Tenkrát jsme ještì netušili, ¾e se spolu vidíme naposled. 0ba jsme potom vá¾nì onemocnìli a zdravotní stav jak se zdá u¾ Vladimírovi nikdy nedovolí podniknout to nároèné cestování pøes oceán. Poslední spoleèná dovolená tedy skonèila. Mému kamarádovi u¾ zbývala jenom chvíle k poslednímu ohlédnutí na milovaná místa rodného kraje. Pak ještì krátké rozlouèení s ostatními pøáteli - a u¾ je tu den odletu. I tentokrát jsme byli s nimi a¾ do poslední chvíle a mávali jim do oblak, dokud ta malá støíbrná teèka nezmizela za dalekým obzorem.
Obloha jakoby náhle pohasla. Nebe se zatáhlo èernými mraky a na plochu letištì jak pláè - dopadly první kapky deštì. Zdálo se nám, ¾e spolu s nimi odlétá nejenom léto, ale i pocit š»astných dnù, klidu a pohody.
Všechno krásné jednou konèí a nám u¾ nyní roste jen hromádka tesklivých dopisù, v srdcích vzpomínky a víra, ¾e tam kdesi v té daleké zemi budou ještì dlouho ¾ít, alespoò s pocitem nepromarnìného stáøí.

Miloslav Helis

Drvaøi

Další èlánky autora:

O malém Ondráškovi - vánoèní povídka

Na prázdninách u staøíèka

Na Soláni



Komentáøe
Poslední komentáø: 04.02.2010  11:02
 Datum
Jméno
Téma
 04.02.  11:02 Jindra
 04.02.  09:55 vomod
 04.02.  09:15 Mirek tulák