To se vr!

Co se „vr“ v Poláčkovu Bylo nás pět? No přece když Bejval Antonín vynalezl hru, která se nazývá „Palič ceciliánského města Mostravy“, a že Čendovi Jirsákovi se to nesmí říci: „To se vr!“ vece Bejval Antonín. Tak odpověděl Petrovi Bajzovi, protože s ním byl jedna ruka.  Chcete jiný příklad: Načež jsem napsal [=Péťa Bajza] na jednu krabici Hostinec U havrana a před tou krabicí jsme si sedli na bobek, jako že sedíme v hospodě a mluvíme řeči. A Čeněk Jirsák smutně pravil: „Škoda, že jsem po svaté zpovědi…“ „Víte co? pravil Éda Kemlink, „já jsem starosta.“ Bejval Antonín se usmál a odvětil: „Starosta jsem já.“ Já jsem se také usmál a pravil jsem: To se vr.“

Těsně před 65. výročím úmrtí Karla Poláčka, které připadlo na 21. leden 2010, se mně totiž podařilo po 43 letech dohledat (teď už spíš znovu objevit) rukopisné vzpomínky Jaroslava Marečka (*1892), spolužáka Karla Poláčka z obecné školy, nyní žluto-bílé budovy ZŠ Kolowratská naproti zámku. Tyto linkované listy ze školního sešitu formátu A4 plus originální fotografie žáčků s panem učitelem Poláčkovy třídy před školou a Marečkovy přepisy některých textů Ljuby Hermanové z televizního pořadu v roce 1967 o Poláčkovi. Rozšifrujme: Petr Bajza = Karel Poláček a Bejval Antonín = Jaroslav Mareček. Ale současně berme ono ztotožnění ve smyslu Goethova Dichtung und Wahrheit (báseň a pravda).

Co se taky vr: Hospoda U havrana v Panské ulici čp. 7 se ve skutečnosti jmenovala „U Zlatého havrana“ a ve čtvrtek do ní chodíval i tatíček Karla Poláčka, jak o tom píše v Hráčích – tam překlenul svou hrou třídní i stavovské rozdíly. Ten starý zájezdní hostinec s velikým dvorem, kudy vedl i průchod k dívčí škole [nyní ZŠ Komenského], kdysi patříval zbohatlému obchodníku Brožovi, který se vedle vlastního obchodu zabýval i pašováním kávy a tabáku prostřednictvím horských haluzáků, přijíždějících od kladských hranic. Pod výčepem byly vinné sklepy, nahoře vinárna. Aby i o koně bylo postaráno, byl zde podomek, donášející vodu z kašny z Nového náměstí [nyní náměstí Karla Poláčka]. Později se tu odbývaly bouřlivé politické schůze. Objekt posléze zakoupil pan Dušek, který z něj udělal prodejnu drogerie, a jak je na snímku vidět, znak havrana přetrval až do asanace města.

Když už je tu tato novinka, řeknete si, no a co? Nález nenález, objev neobjev, je to jedno. Tak víte co: Zkuste být na chvilku i vy detektivy a vytvořit infinitiv od slova (on) vece. Až dojdete ke správnému výsledku, řeknu taky: To se vr.

Josef Krám

PS: Přátelé, v televizním filmu o Karlu Poláčkovi, který reprizovala u příležitosti 65. výročí spisovatelova úmrtí ČT 1 (záznam je na http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/404235100031020-po-stopach/ najdeme nepřesnosti, opravme dvě: 1. Poláček se nenarodil v RK na rohu Starého náměstí a Palackého ulice (obraz a zvuk na 1.02), ale o nějakých 200 metrů níž v Palackého ulici. Ten dům byl zbourán v roce 1974 v souvislosti s asanací středu města a na jeho zlikvidování se podíleli i sovětští vojáci. Ještě v roce 1967, kdy se šikmo naproti odhalovala Poláčkova busta, tu však stál. Snímek (můj) toho domu s nápisem AŤ ŽIJE SVOBODA je ze srpna 1968. - 2. Habrováci nebyli z Chaloupek (obraz a zvuk 6.47) - Habrová je okrajová vesnická část města a Chaloupky je soubor kdysi řemeslnických dvojdomků pod zámkem ve středu města. A ke komentáři, že Poláčkova busta stojí proti škole, do níž chodil (3.35), jen na okraj: Původně odhalena nedaleko Poláčkova rodného domu, pak byla přenesena na symbolický Slavín mezi kostel Nejsvětější Trojice a starou zvonici a koncem června 2003 přemístěna na náměstí Karla Poláčka. J. K.