Duše je volná, zatímco tělo je loutkou

Aplausem vestoje skončila v ostravském Divadle loutek premiéra baletu Labutí sen pro duši. Navíc byste těžko hledali diváka, jehož oko nezaslzelo, anebo který by aspoň neměl „knedlík v krku“. A když byl primátor města Ostravy Petr Kainar vyzván na jeviště, aby řekl pár slov, vyjádřil natolik hluboké duchovní myšlenky, že by je mnohý člověk od politika určitě nečekal. „Zlo na tomto světě je podmínkou svobody člověka,“ řekl. „Jsme vnímaví k utrpení jiných, jenže to souvisí s daní za možnost vybrat si a mít svobodnou vůli. Současně přitom v srdci cítíme, k čemu nás to zavazuje.“

Text ke scénáři baletu Labutí sen pro duši napsala osmnáctiletá Zuzana Racková, která před rokem zemřela, aniž kdy opustila vozíček. V atmosféře totálního dojetí se rozhovor s její maminkou Věrou nemohl uskutečnit, proto jsme se sešli asi o týden později. A hluboce duchovní myšlenky byly opět tady.
„Když o někom na vozíčku mluvíme jako o mentálně postiženém, ve skutečnosti mluvíme o sobě,“ začala paní Věra Racková. „To my jsme ti, kteří jim nerozumíme, a proto jsem na mentální postižení Zuzky nikdy nevěřila. Velkou pomoc mi přitom poskytla francouzská terapeutka Katherine Božoňová, která se přivdala do Ostravy a mimo jiné napsala knihu Dej mi ruku, ať mohu mluvit. Naučila mě metodu usnadněné komunikace se Zuzkou prostřednictvím elektronického diáře, což je vlastně tabulka s abecedou.“

O něčem takovém jsem ještě neslyšel. Jak tato metoda funguje?
„Komunikovat nemusíme pouze slovy. Kdo tomu nevěří, zůstane nevěřícím Tomášem, ale já vím, že když se čistou duší napojíte na jiného člověka a chytnete ho za prst, on vám na tabulce vyťuká sdělení, které vás zajímá. Samozřejmě to chce trénink. Ovšem sdělení je pak vždycky pravdivé, protože čistá duše lhát neumí - lhát umí pouze naše „zašpiněná“ mysl, kterou jsme to dlouhými a opakovanými procesy naučili.“

Můžete pro lepší orientaci uvést konkrétní příklad?
„Jistě. V samotných počátcích se terapeutka zeptala Zuzky, jak se cítí a ona jí odpověděla – jako v base. Francouzka netušila, co to v češtině znamená, a proto se nás přišla zeptat, jaký má Zuzka vztah ke kontrabasu… Ostatně, Zuzka se nikdy necítila být tělem, takže když jí nějaké jídlo chutnalo, oznámila: Pusince šmáklo. A neustále s námi komunikovala v takové úrovni, že duše je volná, zatímco tělo je loutkou.“

Odtud přišel impuls na scénář k baletu?
„Dalo by se to tak říci. Když jednou zlobila, zeptala jsem se jí, co chce. A ona odpověděla: ať tatínek udělá - tedy zrežíruje - Labutí jezero. S tím, že Čajkovský měl obrovský duchovní vhled do labutí. A tak začaly schůzky s mnoha lidmi nad libretem, které Zuzka napsala a jehož význam dostával čím dál konkrétnější podobu.“

Jak se vám podařilo včlenit do představení vozíčkáře?
„V Národním divadle moravskoslezském jsme se potkávali se šéfem baletu Igorem Vejsadou a ten nám řekl, že viděl v Izraeli balet s vozíčkáři. Toho nápadu se chytla jeho dcera Tereza a já jsem poté sdělila maminkám spolužaček od Zuzky, že jsem jejich děti přihlásila do baletu. Nenechaly mě zavřít do blázince… Začaly nápad podporovat, spolu s ředitelkou Múzické školy v Mariánských Horách Miloslavou Soukupovou. Mimo jiné šlo o úmornou a titěrnou práci, protože naučit tyto děti z občanského sdružení Bílá holubice vnímat tělo, to byl opravdu velký úkol, zvlášť pro choreografku Terezu Vejsadovou.“

Kdo se postaral o finanční zázemí?
„Generálním sponzorem se stal magistrát města Ostravy, ale naprostá většina lidí přistupovala k projektu zcela nesobecky, bez nároku na honorář. Týká se to i Pavla Soukupa, jenž nám nahrál Boží hlas a Zuzany Říhové, která hlasově ztvárnila Duši. Přidala se nadace 02, nyní i Nadace Patrik dětem, Janáčkova konzervatoř zadarmo půjčovala baletní sál, Český rozhlas Praha poskytlo studio, manžel Ilja splnil přání Zuzky a ujal se režie…“

Jste spokojeni s ohlasy na představení?
„V řadě případů byly reakce lidí dojemně překvapivé. Například biskup František Lobkowicz řekl, že mu ta konfrontace obrazů, ducha i těla připadala jako druh mše. Ale když jsem se napojila na Zuzku, suše mi oznámila, že představení mělo rezervy. Ona si nikdy nepotrpěla na sentiment.“

Během rozhovoru jsem pochopil, že životní příběh Zuzany Rackové je natolik bohatý, že by se o něm dala napsat kniha. I v tom je její poselství – jak se my zdraví máme pravdivě dívat na lidi s handicapem. Mimochodem, její příběh vyprávěl školákům v Izraeli Šimon Adler, se kterým se Zuzka seznámila u Mrtvého moře. A děti jí tam zasadily olivovník. Za statečnost.

Jiří Muladi

P.S. Představení Labutí sen o duši se v ostravském Divadle loutek budou reprízovat 7. března, 4. dubna, 24. května a 7. června.