První lyže v Čechách

Za průkopníka lyžování u nás je považován velký sportovec a propagátor sportovních disciplín Josef Rössler – Ořovský.

Josef Rössler se narodil 29. června 1867 v Praze. Pod jménem Ořovský vystupoval při sportovních závodech. Byl to jeho pseudonym, protože v Rösslerově mládí se ani ve škole, ani v rodině závodům moc nepřálo. Také to odpovídalo snahám o počeštění v této vlastenecké době. „Röss“ znamená česky „oř“ (kůň). Josef Rössler-Ořovský je významnou osobností začátků českého sportu. Byl průkopníkem a organizátorem mnoha sportovních odvětví: rychlobruslení, lyžování, jachtingu, atletiky, ledního hokeje, fotbalu, veslování, tenisu a ještě některých jiných. Sám byl vynikající rychlobruslař. Jednou si prohlížel americký časopis a uviděl tam kanadské lovce jedoucí na ski, jindy uviděl v německém ilustrovaném listu Über Land und Meer Nory, jak se prodírali sněhovou vánicí na dlouhých prkýnkách. To jej zaujalo.

Ovšem první lyže se do Čech dostaly tak trochu omylem. To když si psal Rössler-Ořovský do Kristiánie, dnešního Osla, o ceník bruslí, přidal k podpisu i názav klubu - Bruslařský klub Praha. Norská firma Heude a Gustafsson nerozumněla, co je to bruslařský, a tak ten název přepsala na „Bruslar ski club“, tedy Lyžařský klub nějakého pana Bruslara. A tak kromě cen a obrázků bruslí poslala také nabídku lyží. Rössler objednal brusle, a řekl si že zkusí i dva páry ski a toužebně čekal, jak to dopadne. Pražská celnice si nevěděla s lyžemi rady. Nakonec je 5. ledna 1887 proclila jako „Holzwaare gemeine, nicht lackierte“ (dřevo prosté, nelakované). Jedno vázání z rákosu, druhé z řemenů ponechali celníci bez povšimnutí. Nevěděli k čemu to slouží.
Tentýž den večer se vydal Josef s mladším bratrem Karlem na Václavské náměstí a sjížděli na ski od Muzea k Můstku. Takže první veřejná jízda na lyžích v Česku byla na Václavském náměstí. Příště si to bratři zkoušeli na kopečcích v okolí Prahy. Když Pražané poprvé uviděli lyže, reagovali pobaveně a udiveně.

Osmnáctiletý Rössler-Ořovský, svolal v zimě 1887 schůzi a založil při Bruslařském závodním klubu ski-klub, první lyžařský spolek v Evropě mimo Skandinávii. Tak byl lyžováním nadšený. Z jeho iniciativy byl později 21. listopadu 1903 v Jablonci nad Jizerou založen Svaz lyžařů v Království českém. První lyžařský svaz na světě vůbec.

Lyže dokonce byly v Čechách ještě před Josefem Rösslerem. Kolem roku 1885 prý na svazích Černého dolu šokoval své okolí pokusy o jízdu na lyžích učitel Kajetán Baier.

Tradice českého lyžování se začala psát již brzy poté, co hrabě Harrach přivezl do Čech jako první větší množství lyží. Na jilemnickém panství hraběte Jana Harracha každopádně po Vánocích 1892 úspěšně prověřili ski zaslané z Norska a z Vídně. Původně je přivezl pro své zaměstnance, lesníky a myslivce, aby jim usnadnil pohyb po zasněžených horách. Lyžování se ale rychle ujalo a rozšířilo se mezi všechny vrstvy obyvatel hor. Po vzoru jiných zemí, hlavně severských, se i u nás brzy začaly pořádat lyžařské závody.

První lyžařské závody v Čechách se uskutečnily v roce 1893 v Kozinci u Jilemnice. Památný den je také 19. leden 1896, tehdy se ve Stromovce uskutečnil první závod o mistrovství Království českého.

Myšlenka vytvořit celonárodní lyžařskou organizaci se zrodila krátce po vzniku lyžařských spolků. Zakladateli byli Český ski klub Vysoké nad Jizerou, Lyžařský klub pražský a Ski klub Jilemnice. Zástupci všech tří lyžařských klubů se sešli hlavně z podnětu Josefa Rösslera – Ořovského v listopadu roku 1903 v hostinci Ráj v Jablonci nad Jizerou. Tady byl pak založen „Svaz lyžařů v Království českém“, jeho předsedou byl zvolen Jan Buchar. Byl to první lyžařský svaz na světě. Jan Buchar se narodil 20.září 1859 v Mříčné. Byl to neůnavný propagátor lyžování.

Lyžařské závody získávaly na popularitě. V roce 1905 se v Harrachově konal prvního distanční závod na 50 km v rámci Mistrovství zemí koruny České a v roce 1906 zde startovaly štafetové závody, snad prý první ve střední Evropě. Začaly vznikat také další lyžařské spolky, například v roce 1908 byl založen německý Spolek zimních sportů Harrachov - Nový Svět a v roce 1910 Lyžařský a turistický Bucharův klub (LTBK).
V roce 1920 byl postaven na úpatí Čerťáku v Harachově první můstek s umělým nájezdem v Čechách.

Mezníkem v historii lyžování byly závody, pořádané na počest VII. lyžařského kongresu v roce 1923. Těchto závodů se zúčastnili tehdejší nejlepší lyžaři, celkem z 11 zemí Evropy i USA. Na startu závodu na 50 km se sešlo 64 borců, závod ve skoku sledovalo více jak 20 tisíc diváků.

Dalším významným obdobím v historii lyžování je tradice Mezinárodních lyžařských závodů. Od roku 1954 uskutečnilo celkem 17 ročníků. V roce 1956 byl dán do provozu první můstek s umělou hmotou v republice.

Výstavba lyžařských areálů a tradice lyžování přivedla do bývalého Československa řadu významných sportovních podniků jako jsou Světové poháry, Mistrovství světa juniorů apod. Mistrovství světa v klasickém lyžování se konalo ještě v bývalém Československu, a to v letech 1935 a 1970 ve Vysokých Tatrách. Samostatná Česká republika tedy bude tak významnou událost jako je Mistrovství světa v klasických disciplínách pořádat poprvé letos v Liberci.

Na čem se dá v zimě jezdit a jak

Asi první, na čem lidé jezdili, byla nějaká prkénka nebo něco jako sněžnice. Ale před příchodem Ski do Čech, jezdili lidé určitě na saních. Kromě saní a lyží jistě také každý z nás zná boby od dětských ježdíků a plastových bobů až po ty závodní. Pak si také vzpomeneme na skiboby a snowboardy. Ale v dnešní době se k pohybu na sněhu užívá daleko více pomůcek. Ráda bych vám ukázala alespoň některé, na kterých se oficielně jezdí.

1. Bigfoot – velká noha – jsou krátké lyžičky, jen o něco delší než bota, které se připevňují normálním vázáním. Lyžař nemá hůlky a tak je jízda na nich jiná, než na normálních lyžích.

2. Airboard – vzduchové prkno – není vlastně prkno, ale něco podobného nafukovačce. Má většinou tvar šipky a je zpevněné, aby nedošlo k protržení. Je z protiskluzové hmoty, jen na spodní straně má skluznice. Samozřejmě je opatřeno úchyty, aby bylo za co se držet. Dosahuje rychlosti až 80 km/h. Srovnání s nafukovačkou k vodě je jako srovnání BMW s Trabantem.

3. Snowtubing – jízda na duši – dnes už to není duše z traktoru, ale vyztužené kolo ze specielního materiálu, které má opět držadla.

4. Monoski – jednolyže – je podobná snowboardu, ale má obě vázání vedle sebe, jako by to byly dvě spojené lyže. Pod tímto názvem ale dnes najdete spíše jednolyži doplněnou případně sedátkem pro tělesně postižené. Ti mají na držení rovnováhy na rukou připevněné malé lyžičky. Zdravý lyžař na monoski má normální hůlky.

5. Snowbike – sněžné kolo – je obdoba horského kola, které má místo předního kola lyži a na zadním kole má řetěz jako rolba. Tím se zvětší záběr a zmenší podkluzování.

6. Skifox – podobá se skibobu, ale nemá řídítka, a je to jen jedna lyže, na které je přidělané odpružené sedátko. Jezdec má na nohou malé lyžičky a rukama se drží z boku sedátka.

7. Snowrafting – je to obdoba raftingu, ale na rozdíl od vody, na sněhu nemají cenu pádla a tak se raft řítí naprosto neřízeně z kopce. Raftingové dráhy musí mít velký protisvah, nebo jsou rafty připoutány na začátek kopce pružným vláknem jako u bungee jumpingu, protože raft je nebrzditelný. Dráhy jsou pro obveselení jezdců opatřeny boulemi, takže se brzy stává z raftu vznášedlo.

8. Zorbing – znáte ho možná z TV NOVA. Je to průhledná koule, uvnitř měkce polstrovaná, která se valí ze svahu a pak se děj vůle Boží. Není to jen zimní zábava, ale v zimě se také používá.

9. Jako poslední radovánky jsem si nechala lyžování s pomocí nějaké jiné síly, než sjíždění z kopce. Už delší dobu se používá Skíring, nebo někdy také Skijoring. Při něm se lyžaři nechávali tahat nejdříve koňmi nebo psy, pak kamarádem na kole, nebo na motorce a někdy dokonce autem. Dnes se používá také padák, nebo možná raději bych řekla křídlo, takže lyžaře táhne vítr. Tomuto sportu se říká Snowkiting.

Najednotlivé způsoby sjíždění jsou často, tam kde to jde, vytvořeny specielní dráhy, protože dovolit třeba tubing a rafting na sjezdovce s lyžaři, to by byl jeden velký chumel lidí, lyží i raftů.

Je jistě ještě více způsobů, jak se pohybovat na sněhu, třeba na igelitovém pytli (mimochodem, to není moc zdravé, jelikož všechny nárazy schytá netlumeně páteř – ale na menším kopečku to jde). Myslím, že snad tenhle výčet stačí. Většina z nás už tyhle způsoby asi nevyzkouší, ale můžeme se pobavit pohledem na to, jak to s těmi odvážnějšími a mladšími pěkně hází a točí.

 
Olga Preclíková