Urèitì jste vidìli film Jak svìt pøichází o básníky, kde se hovoøí o "bezrukém Frantíkovi". Nejedná se však o scénáristovu fikci, tato postava opravdu ¾ila. Bezruký Frantík svýma nohama dokázal mnohé - nejen psát, ale i øídit automobil... A tak zavítejme ve východních Èechách do oblasti Králického Snì¾níku, kde bychom našli malou vesnièku Jamné nad Orlicí.
Z osobností známých byl rodákem jamenským právì „bezruký Frantík“, vlastním jménem František Filip. Narodil se tu 20. února 1904 jako bezruký a zemøel 19. února 1957. Málo je známo, ¾e ho po narození tehdejší okolí bralo jako chudáèka, mìl však štìstí, ¾e v té dobì pùsobil na jamenské škole pan øídící uèitel Cita. Ten se nad tímto hochem zamýšlel a vymyslel mu ve spolupráci s tamním lékaøem a školním radou školní lavici, v ní¾ by se mohl nauèit psát nohama. Pan øídící ji nakreslil a nechal u místního truhláøe zhotovit. Podobala se døevìnému bobu s kulatým sedátkem jako u piána, v úrovni nohou byla jakoby velká rozevøená kniha. Ostatnì „bezruký Frantík“ ve své knize pana øídícího oceòuje, ¾e z prostého a pøedem odepsaného se stal èlovìkem rovnocenným ostatním.
František Filip, pro veøejnost bezruký Frantík, absolvoval úspìšnì obchodní školu a napsal kní¾ku „ Bezruký Frantík píše o sobì“ a je i autorem novinových èlánkù. Z tìch èlánkù je zøejmì nejkurióznìjší ten o umìní ovládat automobil „Já a moje auto“, ale já Vám nabízím kousek z jeho první kní¾ky, samozøejmì napsané nohama na psacím stroji.
Tak tedy úryvek z kní¾ky „Jak jsem se nauèil øídit?“
Svùj výcvik v øízení automobilu jsem absolvoval v nìkolika dnech. Zaèal jsem v kvìtnu 1920... Našel se in¾enýr, který se mne ujal, a zaèala doba výcviku. Bylo to v Karlínì na Invalidovnì. Projeli jsme jednou velikým vojenským cvièištìm a hned byla první smùla. Spadl nám øetízek z magnetu. Vùz se zastavil, pan in¾enýr vystoupil, aby øetízek znovu nasadil na ozubené koleèka. Namáhal se ètvrt hodiny, pùl hodiny, pot se mu øinul z èela, ale øetízek ne a ne dostat na pùvodní místo. Pane in¾enýre, dovolte, a» to zkusím...a strkal jsem hned nohu do motoru. Ale, èlovìèe, co si myslíte, já to neudìlám rukou a vy to chcete udìlat nohou... Po chvíli vztekem od motoru utekl. Mnì se pokus zdaøil...
Dnes øízení obstarávám následovnì: Pedály na nohy, jsou v nich obsa¾eny rychlosti, k jízdì potøebuji souèasnì pouze dva. Ty obstarává noha levá, a sice první pedál špièka a tøetí pedál brzdu - pata. Oba pedály ovládnu souèasnì ve vteøinì. Rozjí¾dím-li se, první pedál rychlosti sešlápnu špièkou levé nohy. Druhý pedál, zadní rychlosti, minu a tøetí pedál, brzdu, vezmu patou levé nohy. Pravou nohou dám ruèní rychlost, je-li to automobil normální. Pak tou¾e nohou ihned uchopím volant a ty klièky pod volantem, první klièka plynu, druhá pøedbìhu, obstarám malíèkem pravé nohy. V jízdì nabyl jsem bìhem doby takové prakse – to se ještì psalo prakse - ¾e úplnì bezpeènì jezdím rychlostí a¾ stokilometrovou... Má jízda automobilem nohama stala se zakrátko senzací Prahy a po krátké noticce Èeského slova dostavilo se ke mnì nìkolik fotografù a kinooperatérù, kteøí nechtìli vìøit novinovým zprávám a chtìli se pøesvìdèit na vlastní oèi. O jízdì pra¾skými ulicemi natoèili jsme také krátký film s názvem Bezruký šofér, který byl promítnut všemi pra¾skými biografy a pozdìji šel do ciziny, kde udìlal velký rozruch.“
Staèilo? Hovoøili jsme o Františku Filipovi, jeho¾ lidé nejen v naší zemi znali jako bezrukého Frantíka.
Nejedná se však o scénáristovu fikci, tato postava opravdu ¾ila. Bezruký Frantík svýma nohama dokázal mnohé - nejen psát, ale i øídit automobil... A tak zavítejme ve východních Èechách do oblasti Králického Snì¾níku, kde bychom našli malou vesnièku Jamné nad Orlicí. 
a tøetí pedál, brzdu, vezmu patou levé nohy. Pravou nohou dám ruèní rychlost, je-li to automobil normální. Pak tou¾e nohou ihned uchopím volant a ty klièky pod volantem, první klièka plynu, druhá pøedbìhu, obstarám malíèkem pravé nohy. V jízdì nabyl jsem bìhem doby takové prakse – to se ještì psalo prakse - ¾e úplnì bezpeènì jezdím rychlostí a¾ stokilometrovou... Má jízda automobilem nohama stala se zakrátko senzací Prahy a po krátké noticce Èeského slova dostavilo se ke mnì nìkolik fotografù a kinooperatérù, kteøí nechtìli vìøit novinovým zprávám a chtìli se pøesvìdèit na vlastní oèi. O jízdì pra¾skými ulicemi natoèili jsme také krátký film s názvem Bezruký šofér, který byl promítnut všemi pra¾skými biografy a pozdìji šel do ciziny, kde udìlal velký rozruch.“