Nad zapomenutou fotografií s 87letou paní, která pøe¾ila holokaust rychnovských ®idù
Na snímku z roku 1928 je na spoleèné fotografii 3. tøídy rychnovské dívèí školy Hanièka Fischerová (*1920), jedna z mála, která pøe¾ila holocaust rychnovských ®idù. Byl jsem za ní v èervnu 2008 v Jablonci nad Nisou, kde ¾ije, a tak po zpùsobu starých lidí zeširoka, ale snad u¾iteènì, podávám svìdectví.
Pøed rychnovskou synagogou je památník 58 rychnovským ¾idovským obèanùm, obìtem holocaustu. Autorem bronzové textové desky je Zdenìk Koláøský z Kostelce nad Orlicí, práce se døevem jsou dílem jeho syna Petra Koláøského. Kolem jsou dvì zídky v kombinaci pískovec, døevo a prvky ostnatého drátu, které symbolizují zdi koncentraèního tábora. Vnitøek tvoøí zeleò s dla¾bou a lavièkami. Vlastní pultový památník s deskou èeštinì, angliètinì a hebrejštinì má text Toto jsou jména rychnovských ®idù, našich spoluobèanù, kteøí byli povra¾dìni nìmeckými nacisty v koncentraèních táborech v letech 1939–1945. Tak pøestala existovat zdejší ¾idovská obec. Na vybudování tohoto artefaktu, který byl odhalen v kvìtnu 2001 pøi 4. poláèkovském sympoziu, se podílelo mìsto Rychnov nad Knì¾nou a tehdejší okresní úøad.
Hned za ním ve zrestaurované synagoze, nyní ®idovském muzeu Podorlicka a Památníku Karla Poláèka, jsou soustøedìny památky na ®idy z tohoto regionu; ze ¾idovské komunity Podorlicka byli i Korbelovi, rodièe bývalé americké ministrynì zahranièí Madelaine Albrightové; ti jsou pohøbeni na ¾idovském høbitovì v nedalekém Vamberku a její strýc Josef Spiegel z Kostelce nad Orlicí zahynul v koncentraèním táboøe. Nu a první poschodí je vìnováno Karlu Poláèkovi a k vidìní tu je i Øád T. G. Masaryka, který byl udìlen tomuto spisovateli in memoriam prezidentem Havlem. Pøijmìte prosím fakt, ¾e jsem ho z povìøení dcery Karla Poláèka Jiøiny Jelinowiczové a jejího syna Martina Jelinowicze, oba ¾ili v Kanadì, pøevzal 28. øíjna 1995 z rukou prezidenta Václava Havla.
Pøejdìme k 30. èervenci 1997, kdy se konala v této synagoze tryzna za obìti holocaustu – to se stalo u pøíle¾itosti vydání publikace Holocaust ®idù okresu Rychnov nad Knì¾nou v letech 1939-1945 a 55. výroèí transportù ®idù z Rychnovska, které pøipadlo na prosinec toho roku. V této synagoze, v ní¾ byla za Protektorátu støelnice Hitlerjugend a za pøedlistopadového re¾imu – taky údìsnì - sklad sice topného, ale pøece jen plynu (vìtšina tìchto obìtí zahynula v plynových komorách), se pietního aktu zúèastnily ètyøi desítky lidí.
Byl jsem pøi tom jako novináø, a tak z poèítaèe pøekopírovávám svoji zprávu: Pøítomno bylo nìkolik pøímých úèastníkù holocaustu, mezi nimi i 75letá Hana Dobešová Müllerová, pùvodem z Betenglovy ulice v Rychnovì nad Knì¾nou. Byli tu vrchní zemský rabín Ephraim Karol Sidon, pøedstavitelé mìstských úøadù z Rychnova a okolí i autoøi publikace dobrušský Radovan Dra¾an a øeditel rychnovského archivu Josef Juza. Tryznu zahájil vrchní zemský rabín ¾idovskou modlitbou a o transportech ®idù z Rychnova promluvil tehdejší tajemník mìstského úøadu Jaroslav Kos; ten zdùraznil, ¾e z odtransportovaných jich nepøe¾ilo 60. S delším proslovem vystoupil Radovan Dra¾an, sám vìznìný po nìkolik let v koncentraèním táboøe jako pøíslušník sokolského odboje.
Velmi krátce - s ¾idovskou pokrývkou hlavy - promluvil i pøednosta rychnovského okresního úøadu Petr Narwa. Ocitoval svoje slova z úvodu této publikace: “Tato kniha je pomníkem našim sousedùm, spolu¾ákùm, pøátelùm. Defilé nìmých tváøí, nekonèící bolesti. Snad nelze více uèinit ne¾ nezapomenout.“ Doplòme, ¾e v originální podobì - v úvodu k této publikaci - se pod tato slova podepsal jako Petr ben Pynches Narwa a ¾e pøítomen byl i jeho otec. Tehdy jsem se ho zeptal, proè se tak podepsal, a jeho odpovìï byla pøímá: „Petr ben Pynches Narwa? To je velice jednoduché. Ben znamená syn a mùj otec je Pynches Narwa (a ukázal na pøítomného otce) a já jsem Petr, syn Pynchese Narwy. Cítím se spoluúèasten nìkterých osudù tìchto lidí, celého ¾idovského lidu, i kdy¾ - sám za sebe - definice ®ida v souèasné dobì má nìkolik rùzných podob a ortodoxní pohled praví, ¾e bych se nemohl nazvat tímto pojmem. Ale já to beru spíš jako handicap ne¾ jako nìco jiného. Ale cítím se velice blízce úèasten osudù tìch lidí.“
Mezi 270 tìch, kteøí jsou uvedeni v této publikaci a nepøe¾ili, najdeme i jméno Karla Poláèka (bydlištì mìl v Praze v Truhláøské ulici a do transportu šel 5. èervence 1943), publikovány tu byly i tehdy nejnovìjší údaje o konci jeho ¾ivota (poslední stopa konèila v koncentraèním táboøe Dora v lednu 1945) a jeho man¾elky do roku 1939 Adély Poláèkové (po rozvodu se z Prahy odstìhovala do Rychnova, kde pracovala jako hospodynì u vdovce Karla Lederera, který vlastnil dùm vedle radnice; do transportu šla s rychnovskými ®idy 14. prosince 1942). Z tìchto 270 lidí, mezi nimi¾ bylo 23 dìtí do 16 let, se doèkalo osvobození jen 22, z dìtí jen Tomáš Lederer, narozený 1932.
V této souvislosti nech» je uvedeno jméno Honzíka Deutschmanna (jeho rodièe mìli továrnu na dnešním námìstí Karla Poláèka), který jako ¾idovské dítì nesmìl chodit do školy a mìl tajnì – stejnì tak jako jeho sourozenci - domácí uèitelku, které dìtsky øíkal paní Uèáková, my si domyslíme, ¾e onu Hanu Fischerovou. Chtìl od ní v¾dycky pùjèit její ¾idovskou hvìzdu, a i kdy¾ mu vysvìtlovala, ¾e ji mù¾e – vlastnì pak musí - nosit a¾ od svých šesti let, tak mu ji poka¾dé na doma pùjèovala.
Vracím se k naší paní Uèákové, i ona byla tehdy v roce 1997 mezi úèastníky tryzny. A taky primáø Rudolf Pivec, který se tu s ní, svou studentskou láskou Hanou, setkal. Tehdy mnì øekla, ¾e on byl jediný, kdo se s ní, ®idovkou, 13. prosince 1942 v den jejích 22. narozenin, kdy odjí¾dìla s transportem, pøišel na rychnovské nádra¾í rozlouèit, jinak ¾e se ka¾dý k nim bál chodit, proto¾e by z toho byly jen – cituji ji - nepøíjemnosti. A k tomu tehdy dodal Rudolf Pivec: „Pøišel jsem se s ní rozlouèit, ponìvad¾ Hanka odjí¾dìla do Terezína. Nikoho z Rychnovákù jsem tam nevidìl, zøejmì ale nìkdo byl v èekárnì, pozoroval to a pøišlo na mì udání hejtmanu Krzepinskému. Ten si mì zavolal a upozornil, kdo mì udal, a a» si na ty lidi dám pozor.“
Pøepisuji volnì ze záznamníku na mobilním telefonu její vyprávìní: Rozená Fischerová, roèník narození 1920, chodila do dívèí školy, pak a¾ do septimy do rychnovského gymnázia, oktávu absolvovala roku 1939 v královéhradeckém dívèím gymnáziu. Chtìla se pøihlásit na medicínu, to ale u¾ zaèaly platit norimberské zákony. 1941 se provdala za rodáka z Litomìøic Müllera, který své mìsto musel opustit po mnichovské konferenci kvùli nìmeckému záboru - a navíc byl taky ®id. Tento absolvent brnìnské vysoké školy textilní pùsobil jako designér v Èermné nad Orlicí, ale z funkce jako ®id musel odejít. Vztahovala se na nìj pracovní povinnost, nejdøív stavìl silnici na Budínì (smìr z Rychnova na Vamberk), pak byl nakomandován na lesní práce v rychnovských Borovinách, kde dobýval paøezy a likvidoval s ostatními ®idy polomy. Pak u¾ jim vzali i kola, a tak do práce chodili pìšky, nemluvì o tom, ¾e jako ®idé mìli omezenou nákupní dobu, nesmìli chodit do parkù, mìli omezený pøídìl potravinových lístkù a ¾ili z úspor. A jeho ¾ena Hana? Uèila soukromì ony dìti Deutschmannovy. „Ty pøede mnou uèil student rychnovského gymnázia Olda Serbousek. Ale jako árijec k nim nesmìl docházet, ostatnì ®idi jako podlidi nesmìli navštìvovat školu, a tak jsem jim opatøila kní¾ky - s Honzíkem jste mohl mluvit jako s dospìlým. byl abnormálnì nadaný, u¾ poèítal.“ „Do Terezína jsem pøišla s rodièi a mu¾em 17. prosince1942, pøedtím jsme všichni z transportu byli na jedné ubikaci tøi dny v karanténì v královéhradecké obchodní akademii. Po tøech dnech nás èasnì ráno pod bodáky vedli esesáci na nádra¾í, dobytèí vagony byly za nádra¾ím, a odvezli nás do Bohušovic. To ještì nebyla dráha do Terezína, odtud jsme šli v pøíšerné zimì pìšky, v Terezínì jsme se museli úplnì vysvléct a z povolených padesátikilových zavazadel nám vzali, co se jim hodilo, a na ubikaci jsme mìli jen to, co bylo na sobì. Tìch 50 kg jsme nikdy nevidìli. Dìlala jsem tam ty nejhorší práce, jaké si dovedete pøedstavit, jedny z nejhorších bylo uklízení mezi blázny. Pak jsem pracovala na infekèním oddìlení v nemocnici, kde jsem prodìlala záškrt, ale èistì náhodou jsem pøe¾ila. Zavolali ke mnì starého doktora, ten se na mì podíval - to mnì øekli a¾ dodateènì - a zaèal strašnì plakat, ¾e mám záškrt. Nìmecky øekl: Já ji zachráním, mnì tady dcera umøela, a ona jí je podobná. Dal mnì nìjakou injekci, já nevím jakou, a odvezli na marodku, byla jsem na umøení. Ale pøe¾ila jsem a pokraèovala v tìch ošklivých pracích a mùj mu¾ dìlal u vodohospodáøské správy, byl tak chránìn pøed transporty. Nikdy jsme nevìdìli, na koho to pøijde, ale poøád jsme byli v Èechách, byli tam taky èeští èetníci, jeden z Javornice – Škop se jmenoval, nìkolikrát nám do Terezína tajnì pøivezl proviant, to byla otázka ¾ivota a smrti. Pak tam byl ještì nìjaký Toman od ®amberka, ten nám obèas zprostøedkoval nìjaký ten dopis a jídlo. To byla údr¾ba ¾ivota. Mìla jsem omrzlou nohu, ètyøi dni jsem byla nemocná a mezitím se otvíralo – my tomu øíkali - loupání slídy, výroba izolaèní hmoty pro rakety V2. Vyšlo najevo, ¾e kdo bude plnit normu, bude chránìn pøed transporty a tam jsem se udr¾ela a¾ do konce. Opravdu to byly náhody… Do Rychnova jsem se vrátila 12. kvìtna 1945, pøijel pro nás autodopravce Havel, zpunktovala to doktorka Ledeèová, v Habrové mìli textilní továrnu, jeho navlíkla do py¾ama, aby vypadal jako vìzeò. A pak jsem tam jela ještì jednou pro zbývající lidi, nechtìli nás tam málem pustit – byla karanténa, pan Kandler z Kyšperka dal auto. Ten pak mìl pozdìji s komunisty strašné problémy. Moje maminka se odtamtud vrátila tì¾ce nemocná, pracovala v šicí dílnì, kde spravovala uniformy z fronty. Na otce jako vojáka v 1. válce zpoèátku platilo, ¾e byl chránìn pøed transporty, ale v roce 1944 všechny tyto výhody padly a všichni mu¾i – i mùj man¾el – šli do transportu, ten poslední odjel 28. øíjna 1944 do Osvìtimi. Z 90 tisíc v Terezínì nás pøe¾ilo 9 tisíc. A Karel Poláèek? Do Terezína pøišel se svou pøítelkyní Dorou Vaòákovou, to byla velká láska, a odjí¾dìl do Osvìtimi stejným transportem jako mùj otec 16. øíjna 1944. Já jsem ho vidìla tìsnì pøedtím, ne¾ nastoupil do transportu, byl tak zubo¾enej, kdy¾ odjí¾dìl, kost a kù¾e, to byla ruina. On u¾ do Terezína nepøišel v nìjaké velké kondici, nebyl nijak sportovnì zalo¾ený, byl to èlovìk, který vìènì sedìl v kavárnì nebo nìco psal, nebyl sportovec. V Terezínì mìl pøednášky, na nìkolika jsem byla, dokonce mnì dvakrát poskytl lísteèek, ¾e mù¾u do sprch. On byl v Terezínì mezi Èechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatnì tam byly svìtové kapacity, a dìlaly nejhorší práce. Tøeba docent Stern u¾ tenkrát operoval oèi, to se dìlá teï, nebo chirurg Löwy. Z nich se nevrátil nikdo.“
Závìrem našeho rozhovoru vzpomnìla i svého švagra brigádního generála Jana Kratochvíla. Toho pøece jmenovala èeskoslovenská vláda ve Velké Británii velitelem 1. èeskoslovenského armádního sboru, ale druhý den po nasazení na frontì v dukelské operaci ho maršál Konìv zbavil na místì funkce (Konìv tak zrušil smlouvu mezi ÈSR a SSSR) a nahradil Ludvíkem Svobodou. Ale to u¾ je jiná historie.
Masaryka, který byl udìlen tomuto spisovateli in memoriam prezidentem Havlem. Pøijmìte prosím fakt, ¾e jsem ho z povìøení dcery Karla Poláèka Jiøiny Jelinowiczové a jejího syna Martina Jelinowicze, oba ¾ili v Kanadì, pøevzal 28. øíjna 1995 z rukou prezidenta Václava Havla. 
Ale já to beru spíš jako handicap ne¾ jako nìco jiného. Ale cítím se velice blízce úèasten osudù tìch lidí.“
taky primáø Rudolf Pivec, který se tu s ní, svou studentskou láskou Hanou, setkal. Tehdy mnì øekla, ¾e on byl jediný, kdo se s ní, ®idovkou, 13. prosince 1942 v den jejích 22. narozenin, kdy odjí¾dìla s transportem, pøišel na rychnovské nádra¾í rozlouèit, jinak ¾e se ka¾dý k nim bál chodit, proto¾e by z toho byly jen – cituji ji - nepøíjemnosti. A k tomu tehdy dodal Rudolf Pivec: „Pøišel jsem se s ní rozlouèit, ponìvad¾ Hanka odjí¾dìla do Terezína. Nikoho z Rychnovákù jsem tam nevidìl, zøejmì ale nìkdo byl v èekárnì, pozoroval to a pøišlo na mì udání hejtmanu Krzepinskému. Ten si mì zavolal a upozornil, kdo mì udal, a a» si na ty lidi dám pozor.“
nejdøív stavìl silnici na Budínì (smìr z Rychnova na Vamberk), pak byl nakomandován na lesní práce v rychnovských Borovinách, kde dobýval paøezy a likvidoval s ostatními ®idy polomy. Pak u¾ jim vzali i kola, a tak do práce chodili pìšky, nemluvì o tom, ¾e jako ®idé mìli omezenou nákupní dobu, nesmìli chodit do parkù, mìli omezený pøídìl potravinových lístkù a ¾ili z úspor. A jeho ¾ena Hana? Uèila soukromì ony dìti Deutschmannovy. „Ty pøede mnou uèil student rychnovského gymnázia Olda Serbousek. Ale jako árijec k nim nesmìl docházet, ostatnì ®idi jako podlidi nesmìli navštìvovat školu, a tak jsem jim opatøila kní¾ky - s Honzíkem jste mohl mluvit jako s dospìlým. byl abnormálnì nadaný, u¾ poèítal.“ „Do Terezína jsem pøišla s rodièi a mu¾em 17. prosince1942, pøedtím jsme všichni z transportu byli na jedné ubikaci tøi dny v karanténì v královéhradecké obchodní akademii. Po tøech dnech nás èasnì ráno pod bodáky vedli esesáci na nádra¾í, dobytèí vagony byly za nádra¾ím, a odvezli nás do Bohušovic. To ještì nebyla dráha do Terezína, odtud jsme šli v pøíšerné zimì pìšky, v Terezínì jsme se museli úplnì vysvléct a z povolených padesátikilových zavazadel nám vzali, co se jim hodilo, a na ubikaci jsme mìli jen to, co bylo na sobì. Tìch 50 kg jsme nikdy nevidìli. Dìlala jsem tam ty nejhorší práce, jaké si dovedete pøedstavit, jedny z nejhorších bylo uklízení mezi blázny. Pak jsem pracovala na infekèním oddìlení v nemocnici, kde jsem prodìlala záškrt, ale èistì náhodou jsem pøe¾ila. Zavolali ke mnì starého doktora, ten se na mì podíval - to mnì øekli a¾ dodateènì - a zaèal strašnì plakat, ¾e mám záškrt. Nìmecky øekl: Já ji zachráním, mnì tady dcera umøela, a ona jí je podobná. Dal mnì nìjakou injekci, já nevím jakou, a odvezli na marodku, byla jsem na umøení. Ale pøe¾ila jsem a pokraèovala v tìch ošklivých pracích a mùj mu¾ dìlal u vodohospodáøské správy, byl tak chránìn pøed transporty. Nikdy jsme 
nevìdìli, na koho to pøijde, ale poøád jsme byli v Èechách, byli tam taky èeští èetníci, jeden z Javornice – Škop se jmenoval, nìkolikrát nám do Terezína tajnì pøivezl proviant, to byla otázka ¾ivota a smrti. Pak tam byl ještì nìjaký Toman od ®amberka, ten nám obèas zprostøedkoval nìjaký ten dopis a jídlo. To byla údr¾ba ¾ivota. Mìla jsem omrzlou nohu, ètyøi dni jsem byla nemocná a mezitím se otvíralo – my tomu øíkali - loupání slídy, výroba izolaèní hmoty pro rakety V2. Vyšlo najevo, ¾e kdo bude plnit normu, bude chránìn pøed transporty a tam jsem se udr¾ela a¾ do konce. Opravdu to byly náhody… Do Rychnova jsem se vrátila 12. kvìtna 1945, pøijel pro nás autodopravce Havel, zpunktovala to doktorka Ledeèová, v Habrové mìli textilní továrnu, jeho navlíkla do py¾ama, aby vypadal jako vìzeò. A pak jsem tam jela ještì jednou pro zbývající lidi, nechtìli nás tam málem pustit – byla karanténa, pan Kandler z Kyšperka dal auto. Ten pak mìl pozdìji s komunisty strašné problémy. Moje maminka se odtamtud vrátila tì¾ce nemocná, pracovala v šicí dílnì, kde spravovala uniformy z fronty. Na otce jako vojáka v 1. válce zpoèátku platilo, ¾e byl chránìn pøed transporty, ale v roce 1944 všechny tyto výhody padly a všichni mu¾i – i mùj man¾el – šli do transportu, ten poslední odjel 28. øíjna 1944 do Osvìtimi. Z 90 tisíc v Terezínì nás pøe¾ilo 9 tisíc. A Karel Poláèek? Do Terezína pøišel se svou pøítelkyní Dorou Vaòákovou, to byla velká láska, a odjí¾dìl do Osvìtimi stejným transportem jako mùj otec 16. øíjna 1944. Já jsem ho vidìla tìsnì pøedtím, ne¾ nastoupil do transportu, byl tak zubo¾enej,
kdy¾ odjí¾dìl, kost a kù¾e, to byla ruina. On u¾ do Terezína nepøišel v nìjaké velké kondici, nebyl nijak sportovnì zalo¾ený, byl to èlovìk, který vìènì sedìl v kavárnì nebo nìco psal, nebyl sportovec. V Terezínì mìl pøednášky, na nìkolika jsem byla, dokonce mnì dvakrát poskytl lísteèek, ¾e mù¾u do sprch. On byl v Terezínì mezi Èechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatnì tam byly svìtové kapacity, a dìlaly nejhorší práce. Tøeba docent Stern u¾ tenkrát operoval oèi, to se dìlá teï, nebo chirurg Löwy. Z nich se nevrátil nikdo.“