Jsem u¾ v Ostravì domestikované Valašisko, rozumìj ochoèené, ale do svého rodného koutu se stále vracím. Jsem prostì odkojený øekou Beèvou, èerstvým mlékem od kravek sousedù z Hoøanska a pozdìji i slivovicí z palírny u Matušù v mém Hovìzí.
A do Velkých Karlovic je to u¾ jen co by kamenem Ludvík Danìk nebo Tonek Bitala dohodili. Je jen málo tak malebných vesnic, rozlohou jedna z nejvìtších obcí u nás. Dávní horalé ji umístili na území pøes osmdesát kilometrù ètvereèních mezi sršatými smrkovými a dubovými horami Beskyd a Javorníkù, kolem pramenù øeky Beèvy, kde je k oblakùm tak blízko, ¾e málem staèí jen natáhnout ruce...
Valašská vesnice na pomezí Moravy a Slovenska je známá té¾ svým Olympem bohù, jak se tady odjak¾iva øíká kopci Soláò, na nìm¾ se bìhem posledních dvou století vystøídala spousta skvìlých umìlcù.
Na Soláni - Èartáku se inspirovali hudební géniové Leoš Janáèek a Vítìzslav Novák, ¾ila tady spisovatelka Marie Podešvová, svùj druhý domov si na Soláni doèasnì našla i folklórní zpìvaèka Jarmila Šuláková. Nezapomenutelnou se stane zdejší uèitelka a sbìratelka lidových povìstí Helena Mièkalová...
Vyprávìla mi té¾ o záhubenèati...
"Robky okopávaly zemòáky a vtém to uslyšély... Co to edém mó¾e by»? Dy» to plaèe jako dìcko!... Naráz nic, ani nitka, ani hlásku. To nìní edem tak... Bylo to záhubenèa... Poslali Hanèu druhý deò kupi» košulku a pantlièku, polo¾ili to veèér do okna. Ráno tam nebylo nic a záhubenèa sa u¾ neozvalo... "
Snad nejvíc si fotogenickou scenérii kopcù se smrkovými kšticemi i strmých stránìmi oblíbili malíøi. Napøed to byl Josef Kobzáò s Antonínem Strnadlem, Janem Hrnèárkem a Antonínem Schneiderkou, k nim se pøidal Karel Hofman, František Podešva a Ilja Hartinger.
Co jméno, to pojem v èeském výtvarném umìní. Dokonalí profesionálové, jim¾ vzornì sekundovali a dodnes s nimi dr¾í basu i lidoví kumštýøi.
Michal ®itník, který jako umìlecký tesaø vytvoøil a znovu postavil nejmíò polovinu z døevìných plastik a staveb ro¾novského skanzenu, Josef Stoklasa a Jan Petøek, jejich¾ øezbáøské práce zastupovaly naši republiku na nejedné svìtové výstavì. A to ještì nebyla øeè o místních papuèáøích, krpèáøích a šindeláøích èi tvùrcích Betlémù ze døeva nebo bavlnìné pøízy.
Velké Karlovice proslavily také èetné sportovní úspìchy. Zdejší ¾okejové a jezdci mají svoji koòskou ikonu - pøeká¾kového konì Valencia, který nedávno dodýchal ve vìku nedo¾itých jedenatøiceti rokù. Byl vlastnì svými vítìzstvími duchovním otcem názvu souèasné Dostihové stáje Valencio. Jeho následovníci u¾ zvítìzili pod vedením trenérské dvojice František a Radek Holèákovi mimo jiné šestkrát v nejobtí¾nìjším pøeká¾kovém dostihu starého kontinentu Velké pardubické steaplechasse, kdy¾ nejlíp ze všech zvládli Taxisùm pøíkop.
Šéfem místního rekreaèního centra je Sva»a Galík, bronzový medailista z mistrovství Evropy v orientaèním bìhu.
Ka¾dý rok se v letní i zimní sezonì poèet zhruba tøí tisíc obyvatel obce rozroste asi na trojnásobek, kdy¾ se naplní skoro tøicet rekreaèních støedisek a ly¾aøských chat. To pak lidé teprve ocení poezii Velkých Karlovic.
Staèí jimi procházet a uvìdomovat si jejich lyrické názvy - Soláò, Èarták, Machùzky, Jezerné, Miloòov, Pod»até, Ztracenec, Leskové èi Rybjanky a Bukorýšky, Medvìdí, Tísòavy, Lopušná, Šlahùrka nebo Benešky...
A kdy¾ se Karlovjané sejdou ve zdejším Karlovském muzeu, v prùzraèném ovzduší plném pryskyøiènì-trnkové vùnì, nechybí ani cimbál a pravá valašská slivovice, u ní¾ se nejlíp zpívá tradièní song, proè sú Valaši jedna rodina a strýc Matalík jejich kapelník...
...a ¾e na Jasénce pøi potùèku „pijù“ chlapci konkurenèní borovièku...
døevìných plastik a staveb ro¾novského skanzenu, Josef Stoklasa a Jan Petøek, jejich¾ øezbáøské práce zastupovaly naši republiku na nejedné svìtové výstavì. A to ještì nebyla øeè o místních papuèáøích, krpèáøích a šindeláøích èi tvùrcích Betlémù ze døeva nebo bavlnìné pøízy.