Schválnì, dobøe se podívejte na špendlíkovou hlavièku a pøedstavte si, ¾e je to naše zemìkoule, ztracená v nekoneènu Vesmíru. Omyl, nemám na mysli ¾ádnou virtuální realitu, ale prostý fakt, snadno zmìøitelný. Vesmír pøece tvoøí biliony èásteèek podobnì jako Zemì rotujícího nebeského prachu. Naše planeta ale dostala to privilegium, aby si na tomto kousíèku dokulata zaoblené hmoty vytvoøila vlastní mikrosvìt k obrazu svému.
Dochází vám to? Chováme se podle toho? Nebo jsme jako obvykle jeden velikáš vedle druhého a ¾eneme se pouze za svou kariérou? Jsou snad hektické ambice smyslem našeho ¾ivota? Asi tomu tak bude. Kdo z nás není vejtaha, co chce jen vítìzit, hnát se za úspìchem, naplnìním svých nabubøelých snù a kdo si nehraje, ¾e je pupkem vesmírného nekoneèna? Politik, vášnivì hovoøící o mocenském pojetí svìta, tahá za nitky svých volièù a je hrdý na svoji evropskou èi svìtovou hegemonii, ani¾ by si uvìdomil, ¾e on sám je dávno pevnì vesmírnou mocí navázaný, jak loutka na provázcích.
Nebo fotbalista, jen¾ si myslí, ¾e se jen kolem nìho toèí nejen mlsné a vypoèítavé modelky, ale celé svìtové dìní, ¾e nic dùle¾itìjšího, ne¾ mièuda ¾e neexistuje, zpìváèci zase trylkují, jakoby jen oni mìli ¾ivot nejlíp ze všech zmáknutý. A všechny miss World trpí iluzí, ¾e nebýt jejich silikonù, byl by svìt ochuzený o nejslastnìjší pro¾itky. A prahnou po tom nejbanálnìjším okam¾iku; aby mìly po vzoru svých hollywoodských ikon ve sprše kohoutky z pravého zlata a mohly si ke kadeøníkovi létat svým soukromým letadlem z Londýna do Paøí¾e, kdy se jim zachce..
.
Ani novináøi na tom nejsou zrovna nejlíp v oèekávání špatností jiných, bez nich¾ by si nevydìlali ani na slanou vodu. A spisovatelé, co nezabránili svým hlavám, aby se nenosily vysoko v oblacích? Jak krvelaèné klíštì se jich dr¾í ošidný pocit, ¾e jen oni jsou schopni dr¾et své prsty na tepu doby a jen oni ¾e umìjí zastavit èas pamìti lidstva, které je velkým mraveništìm, co si neuvìdomuje, ¾e staèí jedno atomové šlápnutí a všecko pøijde vniveè.
Koneènì by se jednou prov¾dy setøela nerovnost mezi ètyømi stovkami nejbohatších lidí svìta, je¾ si vydìlají roènì víc, ne¾ pøes dvì miliardy nejchudších obyvatel naší mikrozemièky. Pøesto naše špendlíkové veledílo ukrývá ve svých zbrojních skladech tolik jaderných hlavic, ¾e jen setina z nich by mohla náš pyšný pokrytecký mikrosvìt rozmetat v ještì mikroskopiètìjší prášek...
®ivot je prostì smrtelná choroba. Sotva se narodíme, zaèneme umírat. Pokud je smrt svoboda a svoboda poznaná nutnost, je tedy i smrt poznaná nutnost a ta naše špendlíková hlavièka i se svými politickými aférami, globálním oteplováním, hospodáøskými krizemi, válkami, genocidami a holocausty je pouze velké nic v èerné díøe Vesmíru.
Ale my se budeme zarputile dál zabíjet, vázat si kolem pasu dynamit, probodávat se dýkami a házet kojence do popelnic. Smìšní vejtahové, co si nedohlédnou ani na špièku vlastního nosu, toho jediného povoleného místa, kam a¾ mù¾eme dohlédnout.
A ¾ivot mezitím dál rozkrádá koláè našeho drahocenného èasového vymezení. Teprve kdy¾ se naplní naše pozemské bytí, zjistíme ve své bláhovosti to, naè jsme nechtìli nikdy pøedtím ani pomyslet; ¾e opravdu nejsme nesmrtelní...
®ivot jako špendlíková hlavièka