Náruè a¾ pøíliš širokou
má Eliška Krejèíèková - umìlecká vedoucí Lašského souboru písní a tancù ONDØEJNICA.
Soubor Ondøejnica patøí do Staré Vsi nad Ondøejnicí, do vesnice, kterou musíte projet, kdy¾ se chcete z Ostravy dostat do Pøíbora. Váš pohled nutnì zavadí - ve dne i v noci, kdy je v¾dy slavnostnì osvìtlen, o renesanèní zámek, který byl vystavìn v 16. století a patøil rodu Syrakovských. Netušili zakladatelé, ¾e ještì za nìkolik století bude jejich sídlo ¾ít, ¾e mnohokrát do roka jej ozdobí pestrá paleta krojù, jejich¾ nìkteré prvky nosili u¾ kdysi dávno obyvatelé podzámèí. A ¾e tam bude znít hudba a písnièky, které si zpívávali. Je pravda, ¾e na tom všem má zásluhu soubor Ondøejnica, ale hlavnì ¾ena, která se narodila ve vsi vedlejší, ve Staré Bìlé, ale celých tøicet rokù ze svého ¾ivota mu vìnovala. A v myšlenkách ji ono slovo provázelo a provází neustále. Její Ondøejnica.
K písnièkám a tancování tíhla u¾ od malièka. V jedenácti letech donesla ze školy dotazník Slezského studijního ústavu, který se týkal náøeèí. Zpovídala rodièe, hlavnì bábinku a dìdeèka (ten umìl tancovat a zpívat a byl první, koho se ptala). Vyplnila nìkolik stran, proto¾e navštívila ještì další pamìtníky.
Bylo jí osmnáct, kdy¾ se spolu¾aèkou z gymnázia se pokusily nacvièit tance pro hasièský ples. Inspirací jim byl zápis významné národopisné pracovnice Marie Bohušové, která vedla soubor Opavica.
Po maturitì – bylo jí také osmnáct – zaèala uèit na základní škole ve Staré Bìlé. Chtìla studovat, ale rodinné pomìry a v tom èase ještì pøíznaèný názor, ¾e pro dìvèata z vesnice vysoká škola je nepatøièná, musela se studia vzdát. Udìlala zkoušky, ale ještì pøed tím zalo¾ila národopisný krou¾ek – nejdøíve v roce 1956 ve škole, ale u¾ za dva roky byl dospìlý a jmenoval se Bìlan. To byla radost, kterou si kompenzovala dálkové studium na Pedagogické fakultì v Ostravì.
Uèila matematiku a chtìla být moc vzdìlaná, aby vše mohla pøedávat dìtem.
Mezitím se také staèila vdát, porodit a vychovávat dva kluky a øíkala si, jak skonèím studium, skonèím i se souborem. Jen¾e Eliška mínila a šedesátý osmý rok mìnil. Kdy¾ se vrátila po studijním volnu do školy, povìsili na ni funkci pøedsedkynì „Závodní rady“ a po problémech, které vznikly po okupaci, najednou nebyla pro vesnici dost dobrá a místo pro ni nebylo. Odlo¾ili ji na Hukvaldy – hrùza, jak dojí¾dìt, kdy¾ doma mìla dvì malé dìti. Jela se na Hukvaldy pøedstavit a jen náhodou se na zpáteèní cestì zastavila ve Staré Vsi nad Ondøejnicí. A po rùzných peripetiích – jedna uèitelka odcházela do dùchodu, místo dostala.
Blí¾il se rok 1977. V tom roce zemøel významný sbìratel lidových písní a sbormistr dr. František Lýsek. A narodil se soubor Ondøejnica, který od té doby kráèí v jeho šlépìjích. Eliška Krejèíèková zapomnìla na všechna pøíkoøí a s vervou jí vlastní se vrhla na místní kulturu. Zalo¾ila na škole soubor a v lednu 1977 ji škola vyslala na soutì¾. V únoru byla soutì¾ okresní, a po ní krajská a tam všechny soubory mìly jméno. A dìcka pøišla na to, ¾e si budou øíkat Ondøejnica. Copak tenkrát tušila tøináctiletá dìvèátka, ¾e budou èlenkami souboru tøicet let. ®e povedou nejmenší dìti – jako Jolana Tomeèková, èi vedoucí taneèní skupiny dospìlých Yvona Voráèová! Seznam èlenù, kteøí prošli souborem, èi jsou dosud jeho èleny, vydá na nìkolik stránek. Jedni odcházeli, i na vìènost, jiní se vdávali ¾enili a dnes má soubor od tìch malièkých a¾ po „dospìláky“ sto èlenù. Z dìtského souboru vyrostl soubor dospìlých a neustále se zvìtšuje. Tøi dìtské skupiny mají šedesát pìt dìtí. Jsou jako jedna veliká rodina, které dala základ kdysi ve škole Eliška Krejèíèková a dodnes ji pøes svùj vysoký vìk vede. To ona vymýšlela repertoár, choreografie tancù, starala se o zájezdy a o všechno ostatní.
Kdy¾ byl nacvièen program, potøeboval muziku, jako první zaskoèil kolega ze školy – hrál v cimbálovce na Pedagogickém institutu. Uèil také ve Staré Vsi, mìl malou hudební skupinu s houslemi a harmonikou, ale bohu¾el brzy odešel. A pøišel ètrnáctiletý Dalibor Plaèek ze sousedního Krmelína, jsou-li noty po bývalé muzice, ¾e by to zkusil. Zkusil to výbornì a primášoval a¾ do odchodu na vojnu – i tam to zúroèil – hrál v souboru Ondráš. Soubor doprovázela málem celá rodina Plaèkových, ale za ty dva roky se odtáhli a pøešli do rodiny Šperlinových. Dnes u¾ je to muzika Šperlinových, existuje samostatnì i mimo soubor. A Dalibor Plaèek hraje v muzice Technik u Jana Rokyty.
Zaèátky souboru byly opravdu tì¾ké – nestaèilo umìt zpívat, tancovat, mít doprovodnou muziku, ale bylo také tøeba pøedvést krásu krojù. Ještì souboru Bìlan radila vynikající odbornice z Èeského Tìšína Jiøina Králová. Samozøejmì, ¾e své vzácné rady pøedávala pak i souboru Ondøejnica. Potom dr. Jitka Noušová a paní Máchová z Nové Bìlé. Ta vytáhla z truhly své svatební šaty a Jiøina Králová podle nich rekonstruovala kroje pro soubor. Jiøina Králová byla vzácná ¾ena a nejlepší poradkynì. Na košile se spotøebovaly stovky metrù plátna, všechno stálo moc penìz. Kroje šila Divadelní slu¾ba v Praze, ale zaplatilo to dru¾stvo Odra. Soubor jezdil úèinkoval na Zemi ¾ivitelku a rád se pøiklonil k dru¾stvu, proto¾e na vesnici moc penìz nebylo, nebyly ani Závodní kluby a Osvìtová beseda také nemìla ¾ádné prostøedky.
Dlouhý je seznam vystoupení souboru – z rodné Staré Vsi nad Ondøejnicí putoval po celé republice, i na Slovensko, kdy¾ pro nás ještì nebylo cizinou. Dnes u¾ se øadí k tìm cizím zemím, které tleskaly Ondøejnici: Polsko, Francie, Turecko, Anglie a další. Je to mnoho hodin zkoušek, mnoho odøíkání, mnoho hodin strávených v autobusech a na podiích. Je to mnoho spoleèné krásy, spoleèného vnímání svìta a spoleèné radosti podmínìné spoleènou døinou. A to všechno má u¾ tøicet let pod palcem drobná a usmìvavá blondýnka, které ¾ivot napoèítal u¾ celých sedm desítek let. Podporovaná výborným rodinným zázemím, man¾elem a do roku 2003 i maminkou - souborem ¾ila a ¾ije celá rodina - neustále vymýšlí a kontroluje ty, které u¾ vyuèila.
Ve škole uèila tøicet osm let a vychovala mnoho výborných ¾ákù, doma vychovala dva syny, a v souboru Ondøejnica vychovala taneèníkù a zpìvákù nepoèítanì. Tak vrchovatì naplnìný ¾ivot by u¾ nìkdo zabalil. Ale ona ne. Pøipravuje Festival Poodøí Františka Lýska. Ten letošní, ètvrtý je vìnován 30. výroèí jeho úmrtí.
„Z vlastního nitra rùst, pøesvìdèení se nezøíkat, neplahoèit se za uznáním,ale v¾dycky svou høivnou pøispívat, aby vzkvétalo to pole, je¾ je nám usouzeno“ – bylo heslo hukvaldského rodáka, rodu vìrného Lacha, hudebního skladatele a ctitele Lašska Leoše Janáèka. Elišce Krejèíèkové se usouzené pole rozlilo do velikých a vzkvétajících lánù.
Hana Juraèáková
Foto František Øezníèek:Taneèníci souboru Ondøejnica pøed Staroveským zámkem
