Lásko, hulákal už v garáži. Představ si prodloužili ti vízum na další rok, jásal, máchal rukama, objímal mne a smál se. Moc jsem nechápala z čeho je tak nadšený. Věděla jsem, že před pár měsíci požádal o prodloužení, zaplatil nějaký poplatek, ale bylo to pro mne nepodstatné. Jestli tam MÁM zůstat napořád, rok víza mne nijak neuklidnil. Já jsem řešila jiný problém...

Každé naše rozhodnutí nese své důsledky. Je tedy nasnadě, že musíme nést také důsledky našich svobodných rozhodnutí . Jestli je naše rozhodnutí nesprávné nebo se časem ukáže jako chybné, je třeba s co nejmenšími negativními následky situaci napravit. V normálním světě, v normálním životě bezesporu zcela jasná a evidentní pravda. Pokud se však člověk dostane do izolace, stane se zajatcem svých představ, vlastních pokřivených myšlenek, žádná evidentní pravda není jasná. Je lehké být po válce generálem...

Víš, co mi řekla Katy (?), zeptal se uprostřed večeře. Tázavě jsem se na něho podívala a blesklo mi hlavou - KDY? Ptal jsem se jí, co jí na mně nejvíc vadilo, když jsme spolu žili a víš, co řekla? A to musela dlouho přemýšlet (!), že prý vždycky muselo být po mém (!), spokojeně se usmíval...

"V sobotu nebudu doma", oznámil, ale hlasem trošku divným, a i z postoje jsem poznala, že něco je jinak. Už jsem se naučila rozeznávat mimoslovní komunikační signály, ty nakonec byly důležitější než to, co mi říkal. "A kam pojedeš, mám ti něco připravit? Služebně?" Nikdy jsem nebyla zastáncem domácích výslechů, protože jsem byla přesvědčena, že stejně každý řekne jen to, co chce, a když nechce, tak prostě začne lhát. Toho jsem se bála. Lži, přetvářky. JEHO důvod mi však vzal dech…

Tak tu dneska sedím na kafi sama. Linda mi totiž na poslední chvíli oznámila, že nepřijde, nemůže. Dějí se důležité věci. Její milý na ni má vyjímečně čas, vrací se ze služební cesty a než definitivně dorazí ke své zákonité manželce, tak se na pár dnů staví. Je to taková moderní známost. Co jich je dneska okolo spousty.Jakási variabilní. On totiž už někdy u Lindy i na chvilku bydlí...

Musím se přiznat, že přes všechno, co vyplývá z dosud řečeného, jsem necítila samotu. Naopak. Byla jsem šťastna – ale jen když jsem byla sama. Najednou jsem s hrůzou zjišťovala, že se bojím jeho příjezdů z práce, že začínám být nervózní a vystrašená. Divné. Měla bych se přece na něho těšit! Po celém dni, kdy jsem rozprávěla jen se zvířaty, kytičkami a sama se sebou bych přece měla…

Mnohým z vás je toto město asi známo jen z toho mála, co víte o Evropské unii. Víte, že tam byla před časem uzavřena tak zvaná Maastrichtská smlouva. Krásné, staré a burgundsky vlídné nizozemské město Maastricht však hostí každoročně v březnu prestižní veletrh umění a starožitností na světě. Apartní výstava probíhá pod názvem - The European Fine Art Fair. Letos čekalo na veřejnost (obdivovatele umění, ale i případné kupce) pod jednou střechou na 30 000 vysoce kvalitních exponátů. Vystavovatelé přijeli z 201 zemí Evropy i Ameriky. Ke zhlédnutí bylo také již tradičně vynikající, staré, především holandské umění, pro které si do Maastrichtu jezdí nejvybíravější sběratelé…

Statečně jsem čelila všech kontrolním nájezdům, každým dnem jsem se lepšila a lepšila. Nevyhodila jsem ani stonek petrželky nikam jinam, než na kompost. Už jsem chápala, že aby hrálo radio jen pro mne je zbytečná rozmařilost. Sušička je taky drahý špás, venku to uschlo taky. Při chladných večerech nebylo třeba zapínat topení, i krb vydával teplo (to jsem ovšem nejdřív musela dříví naštípat, krb vyčistit, zatopit a oheň udržovat). Zmatek nastával v momentech, kdy jsem netušila, CO je dobře a co NENÍ dobře…

kam jsme jezdívali nakupovat, byla pro mne vždy zážitkem. Mezi jízdními pruhy byly zasázeny nádherné keře, hýřily barvami, červená a bílá převládala. Moc se mi to líbilo. „ Co jsou to za keře?“, ptala jsem se. „Oleandry, normální obyčejný keř. U domu nejsou moc vhodné, vypařuje se z nich nějaký bullshit, který je zdraví škodlivý.“ „Ale kolem příjezdové cesty by byly nádherné! Představ si, jak přijíždíš domů a vítají tě krásné květy!“, nechtěla jsem se vzdát představy kvetoucích stromečků…

Až později jsem dokázala splétat jednotlivé události do sebe jako vánočku. Zatím to však byly zcela nesourodé pruhy, proužky a události, které do sebe zdánlivě nezapadaly. To, co jsem pokládala za plusové, se nakonec ukázalo jako zcela minusové a mne dobíjející. Navíc, vánočku upéct neumím. Umím splétat jen cop ze tří pruhů, a tady těch pruhů bylo na několikaposchoďovou vánočku, pro mne úkol nesplnitelný. Zatím jsem tedy ukládala pruhy vedle sebe. Každý pruh sám o sobě hezký, ale jakmile jsem z nich pak dopletla konečný útvar, byla to pohroma…

Velmi, velmi nerada nás nechala maminka samotné ještě jednou. To musela do nemocnice, a snad z pocitu, že už se nevrátí, nebo z nevysvětlitelného rozmaru tentokrát nechala v tatínkových rukách plných 200,- Kč! V pondělí odjela, měla se vrátit v pátek. Co s tolika penězi? Okamžitě jsme oba začali nezávisle na sobě přemýšlet…

Ve svém dosavadním životě jsem byla zvyklá žít poměrně společenským životem. Měla jsem spoustu známých, kamarádů i přátel. Bylo mezi nimi i pár, jejichž přátelství přetrvala (a zaplať pán Bůh přetrvávají) hodně a hodně let. Jedním z nejpevnějších a nejkrásnějších přátelství bylo se Zdenkou. Už jsem se o ní zmiňovala. Ta ve věku svých „nedožitých“ dvaceti jedna let odcestovala do USA za svým manželem…

Maminčina představa o životních nákladech nás, zbytku rodiny, byla značně zkreslená. Několikrát jsme se snažili o vzpouru, vždy však byla tvrdě potlačena. Jednoho dne však nastala krutá skutečnost, maminka musela na týden odjet. Musela nás nechat s tatínkem samotné, a musela – chtě nechtě – přidělit adekvátní část finančních prostředků na živobytí na týden do tatínkových rukou…

V době, kdy já jsem začala být závislá na každém gestu, pohledu či nepatrné grimase mé lásky se chystaly oslavy Dne nezávislosti. Bylo to úplně přízračné! Jela jsem do země svobody, jak mne neustále přesvědčoval ON, a čím déle jsem v této zemi žila, tím více jsem svoji svobodu ztrácela. Pořád jsem ale byla šťastná a přesvědčená, že se vše časem poddá. Všechno jsem si vysvětlovala tím, že zatím jsem tam jen tak, vlastně tajně, ale až budu mít statut normálního člověka…

Ve zdraví i nemoci, naše rodina držela tvrdě pohromadě. Nastávaly však infarktové situace, které ohrožovaly život vždy jednoho z rodičů. Ukázková se přihodila jednou navečer, v takový nenápadný, všední den. Jaro bylo na obzoru, ptáci už ráno otravovali, a všude byl klid a mír. V naší rodině však dočasný…