Když jsem si před 4 lety - panečku, to to utíká, koupila tu "bednu", jak láskyplně nazývám počítač, neuměla jsem nic, nevěděla jsem k čemu se dá využít. Začátky byly krušné, ale to asi všichni znáte. Hledala jsem pomoc všude, v nápovědě,v časopisech, ale nejvíc jsem se dozvěděla, když jsem odchytla synka od sousedů, nebo někoho jiného...

Moji dva vnuci se narodili v Rakousku a v současné době žijí v Kanadě. Co se výchovy dětí týká, tak do slova a do písmene platí jiný kraj, jiný mrav. V našich normálních rodinách je výchova mnohem přísnější než v cizině, směrem na západ. Tam mají ratolesti všechno dovoleno...

Milá Verunko, blahopřeji Ti ke zdárnému složení řidičských zkoušek. Za pár dní poprvé sama zasedneš za volant automobilu. Doufám, že bude táta rozumný a že Ti jej půjčí, abys vyjela sama a nemusela být obšťastňována jeho připomínkami, vyplývajícími ze strachu o Tebe i auto. Asi by to nepřispělo k získání sebejistoty a mohlo by se dokonce stát...

Kalhotky, gaťky, gatěčky, majtky, majtečky - takhle všelijak se ve Slezsku říká tomu kousku oblečení, typickému pro "slabší" polovinu lidstva. A přestože se tenhle příběh ve Slezsku stal, výraz kalhotky je srozumitelný pro všechny čtenáře. Janina sestra byla výborná studentka a dostala se na stáž do Švýcarska. Ze Švýcar dovezla Janě dárek...

Luxusní Karosa šplhala od moře do vyšších hladin Korsiky. Přivyklý na horor českých silnic jsem v každé zatáčce očekával, že se proti nám vyřítí nějaký šílený řidič a dojde ke kolizi. Nestalo se. Šofér se nenechával vyvést z klidu. "No co? Mám brzdy a on je má taky!" zněl jeho klidný komentář...

V práci bylo veselo a oslavy skončily v pozdních hodinách. Jelikož mi ujel poslední autobus, musela jsem se plížit temnými ulicemi pěšky, asi 15 minut. Všude ticho, zlověstné ticho pro toho, kdo má obrovskou představivost. Dozníval ve mně ještě filmový horor z minulého pátku, když se na obrazovce proháněl vrah osamělých žen...

Kdo by nevzpomínal rád na vánoce svého dětství! Má trpělivá a laskavá babička Eliška uměla i v těch nejskromnějších poměrech navodit tu kouzelnou atmosféru, o kterou by žádné dítě na světě nemělo být ochuzeno. Už samotné přípravy, nejdřív důkladné gruntování, do kterého jsme se rády zapojily i my děti, vědouce své. Vždyť po té troše námahy následovaly už jen...

Před pětadvaceti lety jsem po operaci šedého zákalu ležela na II. oční klinice v Praze na Karlově náměstí. Ženské oddělení bylo v suterénu, prostředí tam nebylo moc utěšené. Dlouhá chodba, na jedné straně stolky se židlemi a jediné dveře na toaletu. Na druhé straně byla řada pokojů. Ten náš i ty sousední se podobaly jako vejce vejci...

Vyptává se mě vnučka na koupališti. Je jí to hrozně divné, ona i její malý bráška plavou od ranného dětství. Když s nimi chodím k vodě, snesu jí jen po kolena, a úzkostlivě se držím zábradlí. Víš, ani tam, kde jsem narodila, nebylo žádné koupaliště, a nejbližší rybník, ve kterém se dalo koupat, byl vzdálený asi 15 km...

Uslyšela jsem v kontejneru naříkat malé koťátko. Nějaký necita se ho zbavil. Vzala jsem ho do dlaní, třáslo se zimou a asi i hladem. A tak jsem si to chlupaté klubíčko vzala domů. Koťátko se rychle zotavilo a zakrátko bylo jasné, kdo vládne v mé domácnosti...

Nestačila jsem zrealizovat své perfektní výpočty a plány jak odejít z tohoto světa a nikomu neublížit. Obklopena láskou své rodiny a přátel jsem se pomalu zotavovala ze svého dobrodružství. Tělo sice na čas dalo o sobě vědět co všechno vlastní za orgány. Do té doby jsem netušila, že mám slinivku, žlučník, že se mohou i střeva zanítit, že srdce může vynechávat, tlak střídavě letět do oblak a následně upadnout do hloubky několika metrů...

Absolutně a intenzivně jsem se pokoušela jsem se zhodnotit svou situaci. Na lavičce zůstat sedět nemohu, den stárnul, já sice také, ale příliš pomalu na to, abych tady zetlela bez povšimnutí. Že bych šla do hotelu, ráno se dopravila nějak do Texasu, a tam se pokoušela domluvit si přestup na náhradní letadlo do Londýna a pak do Prahy, to bylo nad mé momentální síly...

Nechala jsem se na malinkatou chvilku unášet představou, že žiju dál. Někde jinde. S někým jiným. Nešlo mi to. Neuměla jsem si už přestavit nic než to, co jsem si pečlivě naplánovala. Děsila mne jakákoliv jiná aktivita, kterou bych musela vyvinout, a hlavně ta, abych žila dál. Byla jsem posedlá, obluzená, nemocná...

Když se mne dneska ptají mojí přátelé, proč jsem se prostě nesebrala a neodjela domů, neumím odpovědět. Snad přílišná izolace od ostatního světa, snad nemožnost sebereflexe ani zpětná vazba, ani možnost posoudit svou situaci s klidným rozumem způsobila, že jsem upadla do zvláštního stavu. Snad je to nějaká diagnóza, ale to mi bylo houby platné, prostě to na mně sedělo, svíralo mne to, drtilo, bránilo dýchat, bránilo žít...

Tak jsme konečně zase po delší době spolu a povídáme si. Moc nám to oběma chybělo, ale Linda měla a ještě má v poslední době velké problémy, zejména v citovém životě, myslím, že co nevidět ukončí tu bezvýchodnou známost se svým ženatým přítelem.Doufám. Zatím ho ale ještě příliš lituje, takže to bude ještě chviličku trvat. Je máj, lásky čas, a tak je podle mě téma našeho povídání nasnadě. Přinesla jsem dokonce knížečku veršů o lásce, myslela jsem, že se trefím do nálady, ale Linda to odmítá jen vzít do ruky a dokonce se trochu rozčiluje...