Muž kolem sedmdesátky v šedivém klobouku a stejném odstínu pomačkaného saka sestoupil namáhavě po schůdcích osobního motorového vlaku na popraskaný chodník z neforemných dlaždic. Rozhlédl se po malém venkovském nástupišti a otřel si papírovým kapesníkem pot z čela...

Kolegyně jednou přinesla do práce v košíčku štěňátka. Pronesla něco v tom smyslu, že je odnese utratit k veterináři, sama že na to nemá náturu. Ihned jsme se k nim vrhli. Byli nádherní. Tři jezevčíci. Samozřejmě, že jsme si je rozebrali. I já jsem si jednoho vzala...

Nebyl pátek, nebylo ani třináctého, přesto takový den nastal. A zrovna tehdy, když jsem měl odvézt dceru s vnoučaty na pár dní k nám na chalupu. Hned ráno jsme se museli vrátit pro zapomenutou věc. Nejsme pověrčiví, tak nám toto varování nic neříkalo. Pak jsme zjistili, že do obchoďáku za kopcem se stěží dostaneme, protože celá cesta byla obsazena stojícími vozy...

Moje vnučka mně pozvala na svoji závěrečnou šluskolonu. Do osvětleného sálu vstupuji v doprovodu své dcery a oba si okamžitě uvědomujeme, že jsme spolu v něm absolvovali i její závěr tanečních hodin. Kdy to proboha uteklo? Mně se zdá, jako by to bylo nedávno...

Co jsem zůstala sama, pozvolna si s dcerou vyměňujeme role. Dřív jsem to byla převážně já, kdo říkal:"Teple se obleč, seď rovně, najez se, pořádně se oblíkej, vem si deštník", teď to začíná říkat ona mně i když jakoby v legraci. Možná je to ale u ní nemoc z povolání, je učitelka. "Ale hlavně, mami, neztrať klíče...

Miluju divadlo a již mnoho let mám předplatné. V našem městě není stálá divadelní scéna, soubory dojíždějí k nám, hraje se ve velkém sále kulturáku. Jednou za sezónu, když je na repertoáru výpravná operetka nebo muzikál, vyjíždíme my, předplatitelé, několika autobusy do kamenného divadla...

Příhoda, o které chci vyprávět se stala v době, kdy nám ke dvěma děvčatům přibyl vytoužený chlapec. Starší dcerka měla 8 let mladší 4 roky. Narození bratříčka obě uvítaly, menší sice spadla z lopatky jak se říká, starší to už měla za sebou a stavěla se proto k situaci odpovědně...

Dva vnoučky mám v cizině, nereptám. Vím že se mají dobře, a radovala jsem se z jejich přítomnosti často, když nebyli tak daleko. Jen ve Vídni. Od druhé dcery mám také dva, moje miláčky. Často mě je rodiče svěří, když si potřebují něco zařídit, nebo si prostě chtějí oddychnout...

Petry jsem si všiml už dávno. Upoutávala mne svými historkami ze života, které dávala bezelstně k dobrému u stolu v závodní jídelně či u cigarety na chodbě. Asi ani já jsem jí nezůstal lhostejný, protože jsem zaznamenal, že ji zajímá moje reakce. A tak, když jednoho dne předseda SČSP marně nabízel zdarma vstupenky do Národního divadla...

Už je to skoro třicet šest let. Tenkrát mě komunisté pro tzv. politickou nezpůsobilost vyhodili z práce. Lidská solidarita ještě zcela nevymřela, a tak se mě ujali v jisté cestovní kanceláři a nabídli mi přes léto práci průvodce. Nejdříve jsem absolvoval únavný autobusový zájezd do Bulharska, poté letecký do Rumunska...

Blížil se večer a obstarožní Karosa poslušně polykala kilometry pobřežní silnice. Spokojení turisté po celodenní prohlídce Barcelony klimbali v sedadlech nebo si polohlasně sdělovali své dojmy. Za soumraku nad městečkem Lloret de Mar autobus zastavil a průvodce oznámil unaveným cestovatelům, že si mohou v přilehlém lesíku na návrší postavit stany...

Fráze za frází se řinula z tribuny do zaplněného sálu severočeského interhotelu. Delegáti si kreslili ornamenty do svých bloků, pročítali časopisy, někteří pilně zapisovali bůhvíco, jiní pohlíželi kamsi do nekonečna. Janovy oči tápaly z místa na místo, až náhle spočinuly na tváři sousedky po pravici. Mile se na něho usmála a v jejich očích spatřil čtveráckou jiskru...

Byl to takový podivný rok, ten 1980. V Polsku bouřila Solidarita, blýskalo se na lepší časy, ale ve vzduchu visela intervence sbratřených socialistických států proti polské kontrarevoluci. Přesto se ohlášený termín letní dovolené neodvratně blížil a rozhodli jsme se, že na Balt k moři pojedeme. Fiátek byl naložen k prasknutí...

Tomáš umyl svůj ešus a pomalu se ubíral na barák, aby jej uložil na místo. Spolužačky seděly v kroužku a přerušovaly vyprávění své družky hlasitým chichotáním. Odmítl pozvání kluků na partičku karet a vydal se do polí na podvečerní procházku. Trochu se rozběhl, aby se rozcvičil. Nic naplat, celodenní jednotvárnou práci na poli cítil přeci jen v těle...

Kdyby se mělo rozhodnout komu patří kocourek Krištof, žijící nyní v rodině mé dcery, tak by to zřejmě byla vnučka Eliška...Od malinka má kočky ráda, o ony ji. Když si Krištofa vezme na klín, ten hned přivře oči a hlasitě přede. Ani jí nepatří ovšem úplně. Dává zřetelně najevo, že je volný a nezávislý...