Jsem z generace, která prožila dětství i mládí za tlustou oponou nevědomí. Podle toho Vídeň i New York byly pro mne zhruba stejně vzdáleny od rodného města. Do obou se dostat bylo téměř nemožné. Chytala jsem hudbu, kterou milovala moje generace, na stařičkém rádiu ORION na stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Dlouho jsem žádnou písničku neslyšela celou, rušičky pracovaly bezchybně. Měla jsem dojem, že byly jediné, co fungovalo v naší socialistické vlasti bezchybně. Neustálým vnucováním...

Vánoce byly za námi, nehrozil žádný velký úklid, a náš tatínek přesto ulehl. Míra závažnosti jeho nemoci se skvěle odrážela v maminčině chování. Zatímco ležel v dobách, kdy se hekticky uklízelo hýkaje v obýváku, maminka o něho nejen že nepečovala, ale nadávala, rozčilovala se, ale byla bezmocná. Dokažte někomu, že mu není zle, když úpí, sténá a naříká! ...

Katy bydlela stále s námi, i když jsem to zpočátku nevěděla. Byla tam. Znala jsem ji pouze z vyprávění a fotek. Podle „NĚHO“, alespoň ty první naše společné měsíce, byla neschopná, polointeligentní a jednoduchá osoba, se kterou si už dávno neměl co říct. Děti vyrostly, a ON najednou zjistil, že je vlastně sám. Kriticky rozebral situaci a usoudil, že si ji vlastně nikdy neměl brát, že to byla chyba...

Ze zubařů mám strach odjakživa. Nepopsatelný! Není to normální strach. Je to fóbie. Dodnes jsem se s ní nenaučila žít. S tímto paralyzujícím strachem a mužem mého života po boku jsem vstoupila tedy do čekárny zubního specialisty na předměstí Sacramenta...

Stejné tajemno, jako s cukrovím, páchala maminka s vánočními dárky. Tajila je, jako bychom vždy byli nesmírně překvapeni, cože to ten jéžišek zase přinesl? „Ponožky!“, jásal pravidelně tatínek. My se sestrou jsme se radovaly povinně také, i když dárky byly zcela předvídatelné. Nejhorší doba nastala, když se nám přehouplo dvanáct let a maminka usoudila, že jest třeba začít pořizovat výbavu...

Přestávala jsem rozumět. Už ne jen televizi a povídání v rádiu. Nerozuměla jsem již ničemu. Muž, za kterým jsem jela, byl velkorysý, štědrý, s obrovským smyslem pro humor. Tolerantní a chápavý. Prožívala jsem překrásné dny, kterými prosakovaly drobné divné a zvláštní historky. Vůbec jsem je nebrala vážně. Musel to být nějaký omyl! Asi jsem špatně spala...

Naše maminka měla a má dodnes vzácný dar, dělat z maličkostí tuze přetěžké záležitosti. Normálně neřešitelné. S mým tatínkem však bylo řešitelné vše! Pečení cukroví u nás propukalo někdy počátkem prosince, kdy se vyráběly tzv. zázvorky. Bylo to takové tvrdé něco, ve tvaru neurčitém, barvy žluté a nepoživatelné. Musely se uležet. To jsme s tatínkem ještě byli v klidu, trpělivě jsme čekali na rohlíčky, kuličky, sádelníčky...

Přes weekendy jsme jezdívali po západním pobřeží, a doma pak na velkou plastickou mapu zapíchávali barevné špendlíčky, kde jsme už byli. Projeli jsme křížem krážem skoro celý „západ“, a já nasávala neskutečně krásné okamžiky. Špendlíčky se kupily a já upadala do stále většího zmatku a nejistoty...

Moje maminka je tvor veskrze šetrný, zlí jazykové tvrdí, že dokonce nad míru obvyklou či stravitelnou. Naproti tomu tatínek byl bohém, rozdal i to, co neměl, a tak u nás o situace mnohdy tvrdě vyhrocené nebylo nouze. Kromě těchto „zákeřností“, které na tatínka číhaly ( jako je manželka, která hlídá každý pětník), musel tatínek čelit i jiným pohromám. Jedna z největších byl vánoční ( nebo jakýkoliv veliký) úklid...

Asi třetí den po mém příjezdu jsem udělala několik věcí, které se zdály z mého pohledu zcela bezvýznamné, později jsem však vytušila, že to bylo špatně. Když jsme přijeli v garáži stálo ještě jedno autíčko...

Nezajímavý název pro ty, kdo už tuší, že bloudění u mne je věc zcela přirozená, vyskytující se ve velmi pravidelných intervalech a nikterak mne už nevzrušující. Ztratíte-li se poprvé, je to dobrodružství. Ztrácíte-li se však v průběhu života stále a všude, je to nepatrná mezihra mezi dalšími úkony jako je spánek a jídlo. Umínila jsem si ale, že TADY (myšleno v Americe) se neztratím nikdy. Mohlo by to totiž mít katastrofické následky...

Moje kočička neumí mňoukat. Moje kočička mluví. Těžko tomu uvěřit, ale škála zvuků, které vydává se nedá nazvat jinak než slovní zásoba. Při boji jestli se já naučím kočičinsky nebo ona česky vyhrála. Nebyl to její první vítězný boj, ale bohužel, zřejmě, ani boj poslední. Tvrdošíjně trvá na tom, že pánem, tedy paní domu bude ona. Nevím jak je to možné. Je menší, má nižší vzdělání a ani neplatí daně...

Moje nová ratolest byla ženská. Kočička DÁMA. Mohlo mne napadnout, že chlapi to mají v životě vždycky jednodušší! Paní „veterinární“ lékařka se tvářila absolutně flegmaticky. Nevím, zda měla k čistým rasám jiný vztah, zda kočky, pořízené za několik tisíc měly její větší sympatie. Na tu moji malou pohlédla jedním okem a řekla: „Přijďte ve středu v pět hodin“....

Další průběh cesty byl zajímavý, ne však natolik, aby se mi nesmazatelně vryl do paměti. Kromě toho, že jsem nechápala, že letíme přes Grónsko – proč taková „objížďka“ (?), jsem po pěti vteřinách, pozorujíce letušku, jak snaživě předvádí nějakou záchrannou vestu či co zcela rezignovala na další její vtíravé úsměvy a profesionální výraz. Zde máme speciální vesty, které vás v případě havárie zachrání...

Skutečně zamilovaná žena vlastně nikdy nemá svou osobnost; tvrdí, že ji má, snaží se tomu věřit, ale není to pravda. Ne! Pokouší se pochopit onu ženu, kterou by v ní milovaný muž chtěl nalézt a takovou ženou se chce stát....