Co skrývá rodinný archiv
aneb Staré dokumenty mají své kouzlo….
Tedy né, že bychom měli doma nějaký skutečný archiv. Ale léty se nastřádají fotografie, vysvědčení, různá potvrzení, diplomy, ale také propouštěcí zprávy z nemocnic a úmrtní listy, blahopřání ke sňatku a potom ke sňatku dětí, srdíčka s přáníčky, co jste dali své mamince a co vaše děti daly vám. A teď k tomu začínají přibývat tyhle věcičky od vnoučat….
Jistě to každý zná, tenhle zaplať pámbů nekončící řetězec. A jako důkaz o tom, má doma nějakou tu krabici, alba či jen starý vyřazený kufr, kam jsou jako němí svědci již odžitého, vzpomínané artefakty odkládány. Jak šly roky zdědil jsem některé z nich od své babičky a ta je zase měla od své matky. Dostaly se tedy ke mně písemnosti a fotografie i mé prababičky a pradědečka. Patřil mezi ně i jeho úmrtní list, z kterého jsem se dozvěděl, že byl „správce sléváren ve výslužbě“, a že zemřel ve věku 84 roků. Sláva, mám genetickou naději, že cosi z jeho DNA přešlo i na mne.
Našel jsem také fotografii prababičky, na níž výrazem působí jako velmi přísná dáma. Zažil jsem jí jako asi sedmiletý kluk a s bratrem jsme jí neřekli jinak než „babička Kudlička“, protože se jmenovala Kudliczová. Tenkrát to už byla hodně stará „popletená“ dáma, co nosila několik vrstev spodniček a navrchu černou zástěru s kapsářem, kde vždy pro nás měla v ulepeném sáčku bonbóny „včeličky a fialky“.
Ale zlatým hřebem toho probírání se stala listina, která mému pradědečkovi osvědčuje, že byl členem Infanterie, Batalion Pilsen Nr. 35, Landwehr, tedy jakési domobrany, a to v roce 1884.
No řekněte, není to krása ?
Petr Norbert
Další články autora: