Okénko do druhé třídy - nahlédnutí č.3
A jsme zpět ve vyjetých kolejích. První diktát, první známky ze čtení a psaní, první vylitá limonáda i pád ze židle.
Nemyslete, není u nás jen veselo, i na slzičky občas dojde. Letos už se pobrekávalo třikrát a představte si, vždycky kluci. Jednou pro inzultaci akční spolužačkou, jednou pro ztracený sešit, naposledy pro zapomenutý úkol.
„Nedá se nic dělat, uděláme ho spolu po vyučování.“ Odpovědí mi byl tak srdceryvný pláč, že by se i tabule ustrnula. Ale já ne. „Nebreč, nebylo by spravedlivé, aby všichni doma sedli k úkolu a ty ne. Už včera jsi ho zapomněl a dneska zas. A přestaň, promáčíš si slzami sešit.“ Ale jak už to tak bývá, soucitné děti hladily viníka po vlasech a utěšovaly ho. Klouček se stává hrdinou i středem pozornosti a já padouchem. Přežiju to.
Když jsem vloni vyprávěla, že jsme navštívili policejní stanici, psala jsem, že těsně pod okny policistů se buduje dětské hřiště. Už je hotové a protože máme zavřenou tělocvičnu, v níž se opravuje podlaha, vydali jsme se vyzkoušet ho.
Cestu jsme v rámci posilování proskákali na jedné noze, procválali, na opuštěném parkovišti přidali pár dřepů a do trávy zkusili skok z místa. I ty kotrmelce a stojky jsou v trávě lepší než v žíněnkách. Odměnou byly prolézačky, houpačky, klouzačka. „Dobrý tělocvik,“ jásali kluci i když je mrzelo, že nedošlo na fotbal. „Ten bude určitě příště,“ slíbila jsem. Jen Štěpánek byl smutný. Při fotbalovém zápase si namohl ruku, má ji ovázanou a nesmí cvičit.
Je pátek, konec poslední hodiny. Nahodila jsem otázku, na co se kdo těší na víkend. Ze všech stran přilétají odpovědi. Na fotbal, na svatbu tety, k babičce a dědovi, na skauta, Filip na traktor. „Konečně zas budu mít čas si pořádně pohrát,“ usmívá se „upracovaná“ Terka a prozrazuje, že se chystají s kamarádkami do bunkru.
Nejoriginálnější odpověď přišla od Martina. „Já jedu do Afriky,“ prohlásil s vážnou tváří pod vlivem právě přečteného příběhu z čítanky. Nejspíš mu bylo líto, že nemá v plánu nic atraktivního. Čekala jsem hurónský smích, ale děti prostě dovedou překvapit. Docela vážně začaly diskutovat, jestli se Martin stihne do pondělí vrátit domů a do školy a co si určitě musí vzít s sebou…
„A na co se těšíte vy, paní učitelko?“ ozvalo se nakonec.
„Že nebudu muset ráno vstávat,“ odpověděla jsem upřímně.
Nebojte, věnujeme se i čtení a psaní nejen legráckám, fotky jsou toho důkazem.
PS: Martin byl v pondělí v pořádku ve škole. Svou cestu do Afriky zatím odložil…
Eva Procházková
Další články autorky: