Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Tai a básnička
Asi přede dvěma týdny jsem si hned po Taiově příchodu všimla, že se na jeho čele usadila starostlivá vráska, neklamný příznak toho, že Tai řeší nějaký problém. Byla jsem sice zvědava, co se děje tentokrát, ale trpělivě jsem čekala, až Tai začne sám. Netrvalo to dlouho a dočkala jsem se.
Zavrtěl se na židli. „Paní profesorka žíkala, my naučíme básničku!“ sdělil mi konečně a upřel na mne oči, aby viděl,co se mnou jeho zpráva udělá. „Aha, budete mít recitační hodinu, že?“ zeptala jsem se. „Nooo…tak paní profesorka říkala,“ potvrdil mou domněnku Tai. „Ale říkat musí každý!“ pronesl se stopou paniky v hlase.
„No jistě, Tai! Musíte se naučit pěkně přednášet a vystupovat na veřejnosti!“ vysvětlovala jsem mu.
„To ne na vežejnosti, to ve čída!“ rozhorlil se.
„No ale spolužáci budou jako veřejnost,“ zasmála jsem se. „A máš nějakou básničku?“ chtěla jsem vědět.
„Neee,“ vrtěl vehementně hlavou, „jen v čítanka nějaký jsou.“
„Počkej, přinesu ti knížky a v nich nějakou vhodnou básničku vybereme!“ slíbila jsem mu a obrátila se ke knihovně. Napadlo mě, že veselé a rytmické básničky Jiřího Žáčka budou i pro Taie to pravé.
„Aprílová škola, Kolik má Praha věží, Pro slepičí kvoč…“ četl si Tai názvy knížek nahlas. Název té poslední ho viditelně zaujal a chtěl vědět, co název znamená. Vysvětlení ho velmi potěšilo:
„Dooobrýýý! To budu vždycky říkat Nam, když on mě hloupě ptá!“
Dala jsem mu na výběr z několika básniček, o nichž jsem usoudila, že je zvládne. Nejvíc ho zaujaly Aprílová báseň o Červené Karkulce a Sněžný muž neboli yeti. Tu první však po chvíli vyloučil s odůvodněním, že se „rýmuje moc hustě“ (je psána rýmem sdruženým), a začali jsme tedy „studovat“ Sněžného muže. Nejprve jsme prošli text a vysvětlili si vše, čemu Tai nerozuměl. Byla to dvě rčení:„…je to skoro na tuty…“ a „…ať si dají do trumpety…“. Zvláště vysvětlení toho druhého Tai přijal nesmírně vesele. Pak jsme začali s nácvikem.Tady ovšem nastal problém. Tai si básničku zapamatoval docela rychle, ale… jak bych to vyjádřila? ...spíš obsahově, takže kupříkladu
… Umí sotva dvě tři věty,
zato loví
mamuty…
znělo v Taiově podání:
… Umí jenom málo věty,
ale loví
mamuty…
Ve druhé sloce, která zněla v originále:
… S prakem,
kyjem
nebo holí
číhá na ně u nory.
Jednou ranou
jich pár skolí.
Uvaří k nim brambory….
zaměnil nonšalantně „číhá“ za „čeká“ a „skolí“ za „zabije“.
No a poslední dvojverší, které mělo vylíčit, co by mělo udělat široké příbuzenstvo mluvčího, když je pozve na mamutí hostinu, a které znělo:
… ať si dají do trumpety,
ať se dají do tance!
Tai prostě přehodil s odůvodněním:„Když je plná žaludek, špatně skáče!“
Nakonec se mně ho podařilo přesvědčit, že básníka nemůže přebásňovat, a během půl hodiny básničku uměl, jako když bičem mrská. Dokonce i výslovnost byla víc než snaživá - Jiří Žáček už nebyl „Jiží“, ale „Jiřřří“, jenom na slově „sestřenice“ Tai beznadějně havaroval. Posléze prohlásil, že je to „blll… hnůůůsný slovo“, a tak jsme ho nechali tak.
Od té doby se ho každou hodinu ptám, jestli už byl na básničku vyvolaný.
"Ještě ne, paní profesorka volá ty, co hlásí…“
„Dobrovolníky?“
„Nooo,ty!“ pokýval hlavou.
„No a proč se nepřihlásíš? Vždyť básničku umíš dobře!“ podivuji se.
„Jo, dobže!“ podíval se na mne ustaraně. „Já bojím, já zapomenu. Já musí přijít na tabule, ukloní se a nekývá se…“ „ To moc najednou! Něco zapomenu…jííístě!“ povzdechl si hluboce.
A tak jsem s ním ještě několikrát básničku „prošla“, musel stát jako u tabule, uklonit se, dívat se na mne jako na publikum… A šlo mu to dobře. Tak teď čekám, kdy se konečně přižene se zprávou, že už to má za sebou!
Pamětníci, vzpomínejte!