SeniorTip

Co jsme si představovali v listopadu 1989

a co se stalo

Beseda s Waltrem Komárkem

Klub novinářů Pražského jara si na svou schůzku pozval Waltra Komárka, aby s členy pobesedoval na toto zajímavé téma. Pro nás, seniory, kteří jsme toto vzepětí celého národa a jeho následky prožili na vlastní kůži, je to téma věčně živé. Přetiskujeme proto záznam besedy tak, jak jej uveřejnil členský zpravodaj Klubu.

Odpověď na tuto otázku bývá determinována často různými subjektivními pocity. My starší, jak jsme tady, si řekneme, že naše představy byly jiné a jejich uskutečnění je taky jiné. Mladí lidé mají jiné představy. Chtěl bych se vyvarovat jakékoliv sentimentality a rád bych realisticky zhodnotil to, co dozrálo do toho listopadu, co se stalo potom a jak se na to dívám. Chtěl bych , abychom se na chvíli oprostili od těch pocitů, protože jakmile se dostaneme do říše představ, již dopředu víte, co vám kdo bude říkat.

Víte, že ten národ se dnes v podstatě štěpí na dvě poloviny, kde už předem můžete počítat, jaká bude reakce. Je to jako s Czech tekem, kdy jedni budou říkat bijete naše děti, vracíte se k totalitě a druzí budou tvrdit, že dostali málo na frak.

S tím se bohužel nikam nedostaneme. Horší je, že se to polarizuje generačně a že realisticky jsou schopni to hodnotit starší lidé, kteří to zažili, zatímco ti mladší již nemají zkušenost a hodnotí vývoj ze své stránky. Bohužel platí tu rovněž to staré, které se týká historiků z povolání, tedy že historii píší vítězové, a tudíž tu nedávnou naši popisují k obrazu Václava Havla nebo Václava Klause. To jenom na okraj. Chtěl bych do té diskuse přispět reálným pohledem.

Já jsem šel do toho listopadu s očekáváním, že jsou reálné předpoklady, aby po určitém politickém uvolnění, kdy se logicky Československo reintegruje se západní Evropou, aby se odsunuly bariéry, které deformovaly jeho vývoj a abychom šli velmi rychle kupředu a blížili se k Rakousku. To bylo objektivně dáno ekonomickou situací. My jsme v Prognostickém ústavu, kde pracovali různí Klausové, Dlouzí, Dybové, Ježkové, měli sjednocenou analýzu situace. Oni všichni se na ní podepsali, takže nemůže nikdo říkat, že k tomu byl někým přinucen.

Ta analýza na reálných faktech konstatovala, že Československo je velmi blízko žebříčku rozvinutých zemí. Že přesto, že ležíme ve východní zóně, přesto, že jsme vázáni na východní trh, a tím pádem jsme odděleni určitou bariérou od vysoce kvalitní elektroniky, kvalitní chemie, módního zboží a širokého sortimentu západních zemí, protože jsme i devizově orientování na východní trh, takže náš zahraniční obchod se západem byl spíše okrajový, čímž byly velmi omezeny volné devízy, ale přesto, že tu byla tato orientace, všechny objektivní rozbory ukazovaly, že Československo roku l987 je velmi silnou průmyslovou zemí. Když jsme dělali všechny mezinárodní komparace průmyslové vyspělosti, kdy jsme brali 29-30 reprezentativních výrobků, nejen tedy tu proskribovanou ocel nebo cement, ale řekněme kyselinu sírovou, plastické hmoty, textil, obuv, maso, potraviny, ale také celé strojírenství, tak když se bodovaly jednotlivé komodity na obyvatele, byl to div, ale byla to realita, my jsme byli relativně nejsilnější průmyslovou zemí světa. Bylo to tak, když jsme hodnotili první místo třiceti body, tak vycházelo, že Československo se 3l8 body bylo absolutně první, za ním následovala industriálně také možná předimenzovaná Belgie asi s 230 body a Spojené státy asi až na pátém místě se 170 body.

Byli jsme si vědomi toho, že takové hodnocení je diskusní. Jinak vypadalo v elektronice, pro nás nepříznivé, jinak v kvalifikovaných oborech, jinak se sortimentem naší nabídky, jinak s kvalitou našeho exportu, takže ale průmyslová síla daná potenciálem té země byla tohoto druhu.

Tato průmyslová síla byla především v tom, že v řadě oborů tato malá země vyráběla největší série díky tomu, že je dodávala na sovětský trh. Naše výroba elektrických lokomotiv byla větší než vyráběl Westingshause. Obráběcí stroje a nákladní automobily Tatra se vyráběly v obrovských sériích. Při tom snesly jak tropické podmínky, tak sibiřské mrazy.

Tato technika v podmínkách, pro něž byla určena, sloužila dobře, ale v konkurenci na západních trzích neobstála.

Na tom všem se ukazovalo, že ten český inženýr, technik i dělník mají vyšší kvalifikaci, než země okolní. Je však handicapován tím, že nemá v subdodávkách náročnou elektroniku a náročné prostředky.

Srovnávání dokazovalo, že náš HDP se pohybuje někde mezi 8 až 9 tisíci dolary na hlavu. Tehdy vypadala situace tak, že jsme měli k disposici poměrně slušné statistiky OECD, které srovnávaly HDP v kurzech a s tou naší výší mezi 8 až 9 tisíci dolary jsme se pohybovali zhruba na konci žebříčku vyspělých zemí. Byli jsme citelně před Portugalskem, citelně před Řeckem, které se pohybovaly v paritě kolem 6000 dolarů na hlavu. Byli jsme na tom v podstatě stejně se Španělskem a velmi blízko Irsku. Pak bylo před námi Rakousko s 11 000 dolarů na hlavu.

U nás to bohatství unikalo jednostrannou strukturou těžkého strojírenství, které vázalo celý ten blok energetiky, zpracování surovin, těžbu paliv. Většina výroby šla do SSSR, odkud jsme dostávali některé cenné komponenty, především ropu a zemní plyn za podstatně nižší ceny, než byly ceny světové, ale velmi nevýhodný byl odkup zpracovatelských výrobků.

My jsme kritizovali Státní plánovací komisi ne proto, že toto hospodářství se hroutí, nebo že toto je rozvojová země, ale proto, že naše hospodářství má daleko větší možnosti pro životní úroveň obyvatelstva, že zaostáváme za západními zeměmi, i když ekonomika se jim svým potenciálem blíží, čili že je špatná motivace, sortiment atd..

Samozřejmě jsme prognózovali to, že už s Gorbačovovými reformami tady musí přicházet obrat, aby se jednostranný vývoz na východ měnil na vývoz na západ, aby se výroba přesunovala ke kvalifikované chemii, navazovala na moderní petrochemii. My jsem počítali s tím, že jakmile se odstraní ty umělé bariéry, začne se země rychle ubírat tím západním směrem.

Neštěstí bylo, že tehdejší zkostnatělé vedení státu, místo aby reagovalo na Gorbačovovy reformy hned z počátku, tak naopak do poslední chvíle jim bránilo, a tím problémy narůstaly. My, kteří jsme měli k dispozici čísla, kteří jsme měli kulaté stoly s americkými ekonomy, s ruskými akademiky, jsme byli přesvědčeni, že listopad musí přijít, že to nemůže být ekonomická, ale celková, politická reforma.

Otázka byla, jak tuto příležitost využít. Byly všechny podmínky k tomu, aby po masovém vystoupení obyvatelstva se začala ihned rozvíjet ekonomická reforma nabalená na ten balík demokratických možností. A tam se stal zásadní omyl, místo aby politika vystihla tuto situaci a otevírala cestu ekonomice, tak politika zabrzdila ekonomiku a udělala z ekonomiky politiku. Místo abychom akcelerovali převedení těch našich hlavních výrob na západní trhy s vědomím, že východní trh se rozsypává – a to převedení bylo možné – jsme začali do ekonomiky bušit. Hlavní Klausova politika byla, že začal kompletně rozbíjet místní ekonomiku. Myslet si, že tisíce závodů můžete privatizovat během jednoho roku, to mohou jedině šílenci. Ti lidé neměli vůbec představu, co je to podnik, takže tu vznikl takový chaos, že ti mladí jakobíni si ještě dnes myslí, že ta revoluce teprve začíná.

Pád komunismu byl jasný, vítězství demokracie bylo jasné, v ekonomice mělo jít jen o postupný přechod z východních trhů na západní i za cenu určitých ztrát a expandovat. Šlo jen o tento manévr.

Při tom se dával sluch teoretikům, kteří byli naprosto odtrženi od skutečnosti. Klaus přece znal všechny analýzy, pracoval na nich v Prognostickém ústavu, ale orientoval se na radikální vlnu, měl radikální rétoriku a nestyděl se začít říkat, že jsme rozvojová země. Zaostalá rozvojová země. Což bylo neuvěřitelné. Vždyť ten člověk seděl se mnou, na všem dělal. Dyba mu říkal: „Ty jsi se zbláznil, nebo co…“. Pak jsme chodili s Havlem, a on a ti jeho, začali vykládat, jako by tu žádný průmysl ani nebyl, že tu bylo technické muzeum, takto všichni mluvili. A to je těžké, když stojíte proti takovým lidem. Vy vidíte Vítkovice s moderními výškovými konvertory, máte postavenu nejmodernější v Evropě středojemnou trať v Dříni, měli jsme nejmodernější textilní stroje, a oni chodí kolem a říkají, že to je technické muzeum. A k tomu chodí ještě staří členové Obrody a říkají, ukaž nám jediný náš výrobek, který za něco stojí.

Pro ně se zastavil vývoj v roce l968 a zůstali zapšklí.

No a samozřejmě na mustr rozvojové země byly pasovány další kroky s pomocí zahraničních odborníků, které však byly vymyšleny pro zaostalé africké a latinsko-americké státy, a ani tam nezabraly.

Také Miloš Zeman ve své známé stati v Technickém magazínu, která ho udělala slavným, se přidal k těmto názorům a napsal, že jsme nejméně vzdělaná země, že je nesmysl vytvářet sofistikované obory, protože na to vůbec nemáme. I on byl od reálné ekonomiky odtržen.

Oni léta nenavštívili jediný závod, jedinou vývozní společnost. Havel udělal hlavní chybu tím, že dovolil udělat z ekonomiky politiku. Chtěl tu mít co nejdříve kapitalistickou ekonomiku, s představou, že to je asi americká. Že jsou v západní Evropě nejrůznější ekonomiky, dost odlišné, a že jsou možné se sociálním rozměrem, a že liberální ekonomika má celou řadu poloh, to nerespektoval. Tady podle mého názoru začal naprosto nešťastný vývoj, nechápu roli Mariána Čalfy. Každý den jsme ve vládě polemizovali s Klausem, Čalfa vždycky odešel, Havel nakonec klepal na rameno Klausovi, i když se poté rozkmotřili spíše z osobních důvodů. Tady nešlo o politický program, ani o ekonomický program, ale o chaotický způsob momentálních nápadů a ztratila se politická odpovědnost. Nikdo nebyl za nic odpovědný.

Já jsem tehdy hovořil s mnoha západními politiky, a ti byli zděšeni z toho, co se tady děje, že se sem dá naroubovat nějaký latinskoamerický kapitalismus. Já jsem byl velmi zklamán protože realistická prognosa zaručovala daleko lepší vývoj.

Nás nikoho nenapadne hájit ten minulý režim. Ale i za něj tu žili lidé, kteří byli poctiví a chytří, a nebylo to tak, že všichni jsme byli nějakými hydrami komunismu, a že všechno bylo špatné. To teď vykládají ti mladí lidé, které přivedli na svět jejich socialistické matky a socialističtí otcové a dali je vyštudovat na vysoké školy.

Byl jsem jednou na večeři pořádané Havlem, a tam seděli za jedním stolem umělci, kteří působili v době normalizace a vyprávěli, jak to bylo hrozné, jaká to byla doba temna. Dokonce to byli takoví, na jejichž produkci se dalo dívat a mohli jsme si jich vážit. Ale proč říkají takové věci o té minulosti, když jim se vůbec nic nedělo, když režim si je kupoval a oni rozhodně v nějakém temnu nežili?

Je možné říct, že lékař, který tehdy bral 2000 nebo 2500 korun pohrdal pacientem a neléčil ho?

Přes všechno, co jsme prožili, přes všechny ty průšvihy jsme dneska na takových 70 až 74 %

Evropské unie, ale na 45 % platu. To přece lidé cítí. My máme 3,3 euro na hodinu, proti těm zhruba 17,20 eurům Rakouska až k těm 27 eurům Dánska. Trochu se to vylepšuje tou paritou, že máme nižší ceny. I když to se pomalu drolí a začíná se vyrovnávat s těmi evropskými cenami.

Podle mého názoru jsme stále ve vleku emocí a novináři nedovedou postihnout realitu.

Když se vrátím k listopadu: Komunistická strana se na Vokovickém sjezdu zcela rozpadla. Ale někteří lidé ještě po tom rozpadu vyjednávali s již neexistující mocí, s Adamcem, o složení vlády a o svých místech v ní. Když jsem tam přišel, jeden mi říkal, že když to tak dopadlo, že by chtěl být ministrem zahraničí, protože jeho syn má za ženu Američanku a kdyby ne, tak alespoň že by mohl být velvyslancem v Kanadě.

Já jsem tuto zkušenost neměl. Když jsme dělali ekonomické prognózy a analyzovali fakta, zdaleka jsem nedocenil hloubku možného politického selhání. Nemůžete udělat dobrou ekonomickou prognózu, když se spletete v politice. A proto nemohu cítit žádné rozčarování. Klausova velikost byla, že jemu se podařilo z jeho fikce udělat reálný politický program a díky tomu lišákovi Koženému ho realizovat. O kupónovku nebyl z počátku velký zájem, bylo kolem miliónu zájemců, ale když ten rošťák Kožený slíbil 10 tisíc korun za knížku, tak to vyrostlo na 8 miliónů šťastných kupónových akcionářů, kteří si povídali u piva, knížku dá babičky, knížku dá dědeček, klukovi koupíme motorku nebo si koupíme auto, začali kalkulovat a zapomněli, že prodávají celý český průmysl za babku normálním zločincům, kteří odjeli s celou námořní flotilou.

Ivo Krieshofer

Děkuji tímto své manželce, že přepis úvodu besedy přepsala a neposlala mě s tím k šípku.

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás