Nepál – M. Everest na dosah - 5
Závěrečný díl o velehorách Himaláje a návštěva NPChitwan

19.10.
přišla druhá polovina skupiny a byli jsme opět všichni pohromadě. Dozvěděl jsem se od Vláďi, že byl jediný, kterému se podařilo splnit všechno, co předepisoval náš rozvrh. Klobouk dolů. Jinak ještě Michal a Milan byli velmi dobří. Protože však brali všechno s velkým humorem, ani nevím jestli absolvovali celý trek. Jako příklad uvedu - když jsem je požádal, aby mi poslali fotky z vrchních partií, když říkali, že pořád fotili, opravili mne. Cituji: my jsme neříkali, že jsme fotili, my jsme říkali, že jsme se potili. Nu a pak se domlouvejte. Také Karel (63 let), byl dobrý. Přešel vše až na poslední výstup k ledovci Khumbu. Jak na tom byli Jana se synem nevím. Údajně chodili sami. Tímto malým zhodnocením končí popis našeho putování po velehorách.

Večer následovala oslava šťastného návratu. Zpívalo se, tančilo i alkoholu se trochu vypilo. Měl jsem smůlu. Vypil jsem jednu kokakolu, ale radoval jsem se ze šťastného návratu. Všechno jsme si vysvětlili, na špatné zapomněli a na dobré vzpomínali.

Ráno 20.10.
jsme se šli rozloučit z Namche Bazarem tak, že jsme zašli na vyhlídku, rozloučili jsme se pohledem na překrásné osmitisícovky a odcházeli opět směrem do Phakdingu a Lukla, jen v opačném směru. O cestě napíšu jen tolik, že bylo oba dva dny krásné počasí. Měl jsem vybité baterky, tak jsem nefotil. Jediné co mne po cestě napadlo, byla myšlenka, jak je to možné, že jsem takové převýšení (myšleno převýšení Lukla Bakche) zvládl. Jak je dobré, že člověk jde a neví co ho čeká. Faktem však zůstává, že jsme byli nabití energii a dopředu nás hnalo očekáváni, co pěkného prožijeme.

Cesta i let proběhl bez větších potíží. O letu v malém letadle a pocitech z letu jsme psal jinde. Než jsme se nadali, byli jsme opět v Kathmandu. Večer porada co dál. Podle programu jsme si mohli vybrat ze tří fakultativních zájezdů. Mohli jsme se projet po řece na raftu, odjet na dvaapůl dne do Národního parku Chitwan nebo zůstat v Kathmandu a udělat si vlastní program. Osm účastníků spolu se mnou se rozhodlo pro Národní park. Stálo to sice 115 dolarů, ale stalo to za to.

Ráno jsme po vydatné snídaní, vyjeli autem směr Chitwan. Cestu jsem odhadl tak na 150 až 180 km. Jeli jsme s jednou asi půlhodinovou přestávkou 6hod. Neskutečná cesta. Chvílemi se podobala tankodromu. Co chvíli jsme stáli v zácpách. Spoustu polámaných poloos. Potkávali jsme spoustu nákladních aut značky Tata. Jsou to vlastně naše Tatry vyráběné v licenci. Vozy byly většinou velice přetížené, ale s poruchami jsem je stát neviděl. Jsem bývalý tatrovák, tak mi odpuste, že se zmiňuji. Protože se rád nechám vozit byla pro mne jízda poučná. Viděl jsem jak lidé žijí na vesnicích. U cesty ženy rozbíjely kameny na štěrk apod. Marie hodně fotila. Doufám, že mi fotky z cesty pošle. Seděl jsem u neotevíratelného okna, nefotil jsem.
V Chitwanu jsme byli přivítáni jako nějaká vládní delegace. Podali nám občerstvení, ubytovali nás do krásných a v překrásné přírodě umístěných domech. Poprvé v životě jsem spal pod moskytiérou.
Večer jsme se byli podívat na západ slunce. Starali se o nás vždy nejméně dva a v pralese tři, průvodci. Připadal jsem si tam jako “poslední Američan v Čechách“. Večeře - návštěva folklorního vystoupení a spánek. Všechno jídlo bylo podáváno ve formě švédských stolů. Výběr byl z indických a čínských jídel. Rýže, vajíčka, snad hovězí maso, hodně zeleniny. Bylo to dobré a chutné.

Ráno byla na programu projížďka na lodičkách. Lodičky byly úzké, vydlabané z jednoho kmene. Nesměli jsme se tělem otáčet, protože to rozhoupávalo velice nepříjemně lodičku. Po krokodýlech a podobné havěti jsme se dívali jen pootočením hlavy. Průvodci, kteří byli dva, ten přední vyrovnával kymácení lodičky a ukazoval na živočichy kolem nás, druhý lodičku řídil. Doporučovali nám abychom nemluvili a vnímali zvuky přírody. Něco tak krásného, jsem ještě nezažil. Po jeden a půl hodině jsme vysedli a šli na procházku po pralese. Kráčeli jsme po slony vyšlapaném chodníčku. Opět klid a promlouvala k nám příroda. Moc zvěře jsme neviděli. V dálce jen nosorožce, nějakou spárkatou zvěř a opice. Když člověk nechal na sebe přírodu působit, nenacházím slova, jak pocity vyjádřit. Byl to adrenalin, ale úplně jiný, než v horách..

Došli jsme opět asi po 1,5 hod k řece. Převozník nás převezl na druhou stranu řeky. Ještě jednu informaci - lodičky byly pro 6 nebo 8 lidí. Tam nás čekalo auto a zavezlo nás k brodu, kde jsme se zúčastnili koupání slonů. Byla to velká legrace. Přišli sloni, na které nasedli většinou čtyři lidé. Slon zašel do řeky. První co udělal, tak nás chobotem z jedné i druhé strany osprchoval a pak se s námi do řeky převrátil. Na břeh už jsme šli pěšky, každý sám. Prostě veget spojený s legrací. Když jsme se vyblbli, stálo to 50Ru, odvezlo nás auto na oběd a pak - já jsem to nazval sloní nádraží.
Je to taková konstrukce, na kterou vyjdete po schodech. Slon pod ní zacouvá a vy na něho vlezete. Slon má na zádech čtyřhrannou ohradu, a čtyři lidé si sednou každý do jednoho rohu a jedete na procházku pralesem. Půl hodiny z toho máte legraci, potom vás však všechno tlačí, cítíte se velice nepohodlně a jsou to muka. Hlavně když jde slon do řeky. To se nahrnete dopředu, pak zase dozadu. Prostě jste jako na lodi, jen ve velice malém prostoru. Nezapomenutelný prožitek mi však z jízdy na slonu zůstal. To když slon „promluvil“. Jak jistě víte sloní se domlouvají ve velice nízkých tonech. Člověk je ani neslyší. Náš slon se najednou rozechvěl a toto chvění přešlo i na mne. Chvěl jsem se po celém těle. Slyšel jsem jen slabé mručení. Na tento pocit do smrti nezapomenu.

Po této procházce nám byla ještě nabídnuta procházka do místního muzea. Ušli jsme asi celkem 6 kilometrů a cestou viděli mnoho poučného. Právě probíhala sklizeň rýže. Ještě se sklízí srpy. Výmlat rýže se provádí někde ještě klacky a v jednom případě měli takovou primitivní mlátičku. Viděli jsme také kde bydlí a jak žijí vesničané. Pak to muzeum. Bylo malinkaté a myslím, že procházka byla poučnější.
Pak už jen večeře a spánek.

Ráno bylo překrásné - mlha a východ slunce. Šli jsme krásným ránem pozorovat ptáky. Moc ptáků jsem neviděl, asi jsem slepý, ale za to jsme vnímal krásnou přírodu.
Pak už jen snídaně, rozloučení a zpátky do Kathmandu. Byla neděle, provoz byl menší, ale udělali jsme si dvě přestávky, tak opět cesta trvala 6 hodin. Fotil jsem motýly.
V Kathmandu ještě nákup dárků za poslední peníze. Pak už jen na letiště a domů. Měl jsem obavy, protože s námi neletěl vedoucí, ale jak se ukázalo, obavy byly zbytečné. Všechno proběhlo bez problémů. Letěli jsme severním směrem. Přes Kavkaz, Rusko, Polsko, Německo do Bruselu. Pak přesednout a do matičky Prahy. To se mi ulevilo, když jsem byl skoro doma. Z Prahy jsem odjel ve 14.08hd a doma byl v 18.30 hod.

Mějte se všichni moc hezky, hlavně ti, co to se mnou vydrželi až do konce.

František Blabla - Kopřiva