Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Brodce
Ještì ne¾ se ve vzpomínkách dostaneme do Brna, ráda bych pøiblí¾ila jednu dìdinku. Pùvodnì jsem chtìla pøiblí¾it tuto dìdinku podle informací nalezených v poèítaèi, ale není o tom ¾ádný podrobný popis, jen odkaz, ¾e Brodce byly pøiøazeny k Opatovicím a ¾e le¾í mezi Tøebíèí a Jihlavou. A já se k nim musím ještì vrátit, nebo» to byly prázdniny mého mládí a pozdìji i mládí mých dìtí.
Nemìla jsem babièku, ke které bych mohla jezdit na prázdniny, i kdy¾ jsem za¾ila babièky obì. Ta první, tatínkova maminka ¾ila v Praze a vidìla jsem jí všeho všudy asi tøikrát. Po prvé asi v šesti letech, kdy celá naše první tøída se zúèastnila spartakiády v Praze. Je to k nevíøe, ale stále vidím naše úbory, bílé halenky, èervené sukénky, bílé pono¾ky, boty… A èervenou krychli. Tu mi dìlal tatínek. Bydleli jsme s tatínkem týden u babièky v Bøevnovì.
Pra¾ský dìdeèek byl dùstojník ve výslu¾bì a babièka byla dáma, která mívala paní pro pomoc v domácnosti. Bydleli v Kromìøí¾i v kasárnách a odpoledne se panièky oficírù bavily hraním karet. Moje maminka v¾dycky zlostnì odfrkla a øekla: „Taková, ta mi nepøekroèí práh domu! Místo aby se øádnì starala o rodinu (mùj tatínek mìl ještì dvì sestry), chodí po kavárnách, nebo hraje karty. Mìla by se stydìt!“ A taky je pravda, ¾e v¾dy, kdy¾ došlo k slovním pùtkám mých rodièù a na pøetøes pøišla tatínkova maminka, bylo zle. Jinak se moji rodièe nepøeli a s oblibou øíkali: „V dobrém man¾elství jsou hádky obyèejnì kvùli dìtem, jinak ne.“ Teprve v dospìlosti mnì maminka obèas øekla: „ty jsi celá pra¾ská babièka, jen bys hrála karty a furt nìkde lítala.“ Mìla pravdu, karty hraji ráda dodnes a pokud mnì nohy bìhaly jako srnka, lítala jsem.
Ale zpìt k tìm Brodcùm.
Do Brodcù se jezdilo na etapy. Parta, která tam u¾ byla odjí¾dìla kolem desáté a autobus pøivezl nové táborníky. V dobách mého dìtství rostlo v lesích kolem tábora velké mno¾ství hub a tak v¾dy pøed odjezdem domù jsme si pøivstali a skoèili si do lesa „k bednì“ pro pár høíbkù, kuøátek, bedlí, rù¾ovek, køemenáèù, holubinek a bùh ví èeho ještì. Ta bedna tam skuteènì byla pro potøeby døevaøù. V deset hodin byl na konci Brodcù v¾dy velký mumraj, ti co odjí¾dìli referovali svým známým zá¾itky ze svého pobytu a ti co pøijí¾dìli shánìli svá dìcka a urèovali, co kdo ponese, nebo» do tábora to bylo dobrou pùlhodinu svi¾né chùze. A ¾e bychom šli k táboru moc svi¾nì se taky nedá øíct, dodnes vidím ten rozta¾ený prùvod lidí vlekoucích bagá¾, rance, tašky, dìcka, nafukovaèky, kytary, vozembouch, housle, ešusy a všechno mo¾né potøebné k tábornickému ¾ivotu. Jako kdybychom osídlovali nedotèenou, zaslíbenou zemi. Zavøu oèi a jsem tam.
Cesta se vinula kolem dolního rybníka, v jeho¾ polovinì byl pionýrský tábor. Strá¾ní vì¾e, pøed vstupem do tábora závora, dlouhý døevìný barák pro menší dìti a stany pro ty odrostlé. Na sto¾áru vlajka. Pravá strana cesty byla lemovaná ušlapanou trávou nesèetných dìtských no¾ièek, která pøecházela pozvolna do rybníka s krásnì písèitým dnem. Strana rybníka byla lemována lesem, tu zachmuøeného blí¾ícím se šerem, tu prozáøeného pøíslibem sluneèného, teplého dne.
My jsme pokraèovali dál, do lesa, s vonným jehlièím, spoustou napadaných šišek a nápadnì posplétanými koøeny, které vystupovaly z mìkkého podkladu, jako dílo umìleckého kováøe. Na konci lesní cesty jsme vystoupili na zaèátek louky, s èásteènì zastøeným výhledem na tábor. Ka¾dý nedoèkavì zrychlil a pøes døevìný mùstek jsme pokraèovali pøes louku do tábora. Pokud bylo krásné horké léto, tak suchou nohou, pokud pršelo, louka byla nasáklá vodou jako školní houba.
Dospìlí se zouvali, my dìti jsem spoléhaly na køídla své nedoèkavosti a tryskem jsme probíhaly pøes mokrá místa. Letmý pohled nìkdy klamal rozum o stavu terénu, aby se pak nelítostnì vysmíval naší hlouposti, kdy¾ jsme se zaèali èvachtavì brodit na druhou stranu. Prvním úkonem velitele tábora bylo rozdìlení jednotlivých stanù pøíslušným rodinám. Ka¾doroèní návštìvníci dostávali pøidìlené stany, které u¾ívali v minulých létech, nováèci ty ostatní.
A teï trochu odboèím. Jako první pøijí¾dìli do tábora ¾áci Uèòovské elektrotechnické školy. Mùj tatínek je uèil topografii a základùm pøe¾ití v lese a také vedl ranní rozcvièky. V¾dy v sedm hodin vylezl ze stanu v modrých štráfkovaných trenýrkách a bílém vasilku. Zapískal na píš»alku a hrozivì zaøval: „Náááástup na rozcvièku, svi¾nì, svi¾nì!!!“ A ¾e paneèku umìl øvát. Tøeba, kdy¾ mnì vysvìtloval matematiku typu: „vlak A vyjel ze stanice Brno rychlostí 60 km za hodinu a vlak B vyjel ze stanice Praha rychlostí 120 km za hodinu, kde a kdy se potkaly?“ Aèkoliv matematika byla mým nejoblíbenìjším pøedmìtem, tak to nevím dodnes. Bohu¾el.
Kromì toho umìl také pøíšernì chrápat a kdy¾ se jednomu nepodaøilo hned usnout, nepomohla ani peøina na ucho, ani vata do uší. Vùbec nechápu mou maminku, ¾e to vydr¾ela celý ¾ivot. A byli man¾elé pøes padesát let. Pamatuji si, ¾e nejprve mlaskala, co¾ pomohlo na chvilinku a pak s ním zatøepala. To obyèejnì vyletìl jako èert ze škatulky a velice rozèilenì a hlavnì hlasitì zaèal hulákat: „Co je? Co se stalo? Ale… nic, nic, jen hroznì chrápeš. Otoè se, vzbudíš celý barák!“ Neartikulovanì zavrèel, otoèil se a po chvilce nasadil v jiné tóninì. V Brodcích to bylo to samé, v bledì zeleném. A v tom lesním tichu a v tom malém stanu se to náramnì pìknì rozléhalo. Tatínek byl silný chasník a podle síly chrápání to bylo jasné celému táboru. Však si ho také dobíral jeho kamarád, který dìlal mistra v uèilišti. Kdy¾ náhodou ubral na intenzitì, nebo zcela vzácnì spal potichu, øíkával pan Veselský mamince:“Poslouchej Máòo, není ten Vojta ve vexlu, ¾e je tak potichu? Nebo jsi ho v noci pøidusila polštáøkem?“ Kde je jim dneska konec? Oba trempujou nìkde v nebeských lesích, zaujati krásou nedotèené pøírody...
…a tak zapískal a za hodnou chvíli se zaèalo ozývat první bouchání dvíøek od stanu a stádo rozcuchaných a rozespalých dìcek se s hlubokým nesouhlasem v oèích a za hlasitého remcání dobývalo ven. Tatínek pak za hlasitého pískání a v poklusu odvedl ¾áky na louku a zaèala rozcvièka. Po pùlhodinì vzdychání, hekání, nadávání, zevlování a brblání táhle zapískal a vyzval dìcka: „A teï trapem k první borovici a zpátky a pak se bì¾te umýt!“
Kdy¾ jsem byla malá holka, pova¾ovala jsem to na rozdíl od tìch ¾ákù, za perfektní vstup do nového dne. Rovnì¾ o nìkolik let pozdìji moje dìti. Ale nejvìtší zá¾itek to pro nás byl v dobách, kdy do Èeskoslovenska pøišli první Vietnamští studenti a taky zaèali do Brodcù jezdit. Ale o tom zase pøíštì...
Irena Atzlerová