Úvodem, než se rozepíšu o zájezdu, několik málo poznámek - spíše srovnání. Vzhledem ke svým nedávným zážitkům se domnívam, že k tomu, co chci napsat jsem kompetentní.
Není to tak dávno, co jsem popisoval mé cestování na východ od našeho státu. Je to naprosto neporovnatelné s cestou do Norska. Na Ukrajině jsou nejméně o 20 let pozadu, co se týče zajištění cestování. Tam nás kontrolovali, nejen na hranicích, ale i ve vnitrozemí. O Moldávii raděj nemluvit. Na cestě do Norska jsem ani nepostřehl, kdy jsme byli v Polsku, Německu, Švédsku. Vezli nás velice spolehliví řidiči, kteří neudělali žádné přestupky, proto jsme se nesetkali za celých 5000km ani s jedinou kontrolou. Hygiena byla zajištěna na všech čerpacích stanicích, ať už zadarmo nebo za poplatek. O tom se nám „na východě“ ani nesnilo. Další rozdíly nebudu popisovat.
Prosím proto všechny případné čtenáře, aby zapomněli na „Dubiska“ a byli hrdí na to, že jsme se přiklonili tam, kde jsme po celé naše dějiny patřili.
Náš zájezd byl expediční. Znamenalo to, že jsme si vozili kuchyni. Mimo jediné destinace, kde jsme přespali tři noci, jsme se každý den stěhovali do jiné oblasti. Navštívili jsme Hemsdalfjel, Hardangervidda, Jotunheimenu. Navštívili jsme také fjord Sogne, prohlédli jsme si největší ledovec Evropy Josterdalbrenn splazu Nigardsbreen. Zajezdili jsme si na raftingu na řece Sjoi.
Norská příroda je překrásná. Má svůj osobitý ráz a je v ní mnoho napětí. Musíme si uvědomit skutečnost, že jsme hodně vysoko na severu a ještě v devět hodin večer je světlo. Počasí je zde nevyzpytatelné. Stalo se nám, že jsme vystoupili na sedlo a viděli jak se k nám blíží veliký černý mrak z vedlejší doliny. Nejen, že z něho hodně pršelo, ale také se i blýskalo. S vědomím, že jsme vlastně nejvyššími body v krajině jsme si pomáhali dostat se mimo bouřku. Řídili jsme se podle místních turistů. Také raději obrátili a šli nazpět. Shodou okolnosti i druhý den za stejné situace se bouřka obrátila a naše údolí po okolních horách obešla. Když jsme se vrátili do výchozí polohy, bouřka už řádila v kotlině před námi. Jestli na nás spadlo dvacet kapek, tak nepřeháním. Počasí nepředvídatelné. V terénu neustále vládlo napětí dané mraky a terénem. Moc mne mrzí, že nejsem schopen svými fotografiemi toto napětí zachytit…
Nádherná je túra na vyhlídku z hřebene nejtěžší stěny Evropy. Trvala mi a mé ženě zhruba tři hodiny. Jdete, spíše šplháte, po kamenech. Když vyčerpaný a se starostí, jak se bezpečně dostanete dolů, vyšplháte na vrchol sedla, nesmíte udělal ani krůček dopředu, neboť stěna končí a kolmo padá dolů.
Přiznám se, že mně pořádně sevřelo, když jsem se podíval dolů. Bylo dosti chladno a větrno. Pár snímku a honem dolů. Má žena byla prozíravější a šla jinou cestou než já. Na této cestě, sice delší, ale s menšími kameny, jsme bezpečně sešli. Tyto sestupy na kamenitých cestách jsou velice nebezpečné. Musíte se naprosto soustředit na každý krok. Zakopnout a upadnout si neumím představit a raději používám k podporu hole.
Další krásný zážitek je pohled na kolmou stěnu Trolltindan zdola. Měli jsme štěstí a viděli při akci dva horolezce. Šplhali sice na protilehlé stěně, ale klobouk smekám (viz Galerie).
Další zpestřením zájezdu byl Raft na řece Sjoi. Tento zážitek jsem si nemohl nechat ujít. Stálo to za těch 850Kč. Tuto akci zajišťuje Česká CK. Nejprve nás proškolili s předvedli jak se zachraňuje vypadnuvší plavec. Pak nás naučili veslovat a nakonec jsme podepsali revers. Vyfasovali jsme neoprény, boty, helmy a plovací vesty. Donesli jsme si šestičlenné čluny na vodu, pozdravili diváky a pluli. Zpočátku byla voda klidná. Velké překvapení nás čekalo, když jsme zabočili do poklidné zátoky. Lodivod nám řekl, ať si všichni sedneme na jeden okraj lodi. Pak raft obrátil dnem vzhůru a my se ocitli ve vodě. Prvního vytáhl mne. Pak už jsme vytahovali ostatní, neboť jsme byli poučeni, jak tonoucího vytáhnout. Na raftu byly dvě ženy. Jízda byla velice zajímavá. Podle povelu jsme museli veslovat. Jednou byl člověk nahoře a podruhé ve vodní díře. Házelo to s námi ostošest. Před posledním, nejhorším mlýnem jsme u břehu zastavili a vedoucí se zeptal jestli chceme do toho vodního pekla., kde se před námi posádka překlopila. Dva členové posádky vystoupili a my se do toho pustili. Když jsme do té vařící vody vjeli dostali jsme z boku takový kopanec, že jsem spadl na dno raftu k nohám druhého háčku. Vyrovnal jsem to a naložili jsme dva plavce na břehu a ve zdraví dojeli do cíle. Plavba trvala i se školením 2,5hod. Zážitek na celý život…
Ještě jsme navštívili Královský skok Ridder spranget Došli jsme také k největšímu ledovci Evropy. Lodí jsme pluli po nejdelším fjordu Sogne (galerie). Projeli jsme Orlí stezkou s jedenácti serpentinami.
Potěcho zážitcích jsme sice náležitě unavení, ale spokojeni odjížděli domů. Cesta autobusem pokračovala do Trelleborgu ve Švédsku, se zastávkou v Lilehameru. Trajektem pak do Roztok a pak už velice fádní krajinou až na naše hranice. Jediné zpestření byly větrné elektrárny v Německu. Nedej Bože, abychom taková monstra postavili u nás.
Na zájezd se sešlo 40 turistů ve věku od dvaceti až po nejstaršího účastníka, kterému bylo 78 let. Zúčastnil se všech akcí, které se konaly. Na zájezdě byla také Euro poslankyně paní Rögnerová, velice příjemná a skromná žena.
Na závěr bych ještě poznamenal - Norsko je zaslíbená země pro turistiku. Stanovat můžete kde se vám zlíbí. Také se to využívá. Stany vidíte na místech, kde by normální člověk, ani psa nevyhnal. Například na největší náhorní planině Evropy. Tam stanovali Češi a den před naším příjezdem tam bylo mínus 6stupňů. Velký vítr tam je pořád. Kempy jsou přiměřeně vybavené. Všude byly ledničky a někde i mikrovlnky. O hygienu je postaráno, za sprchy se platí. Nikde jsem v přírodě neviděl honosné stavby. Norsko je bohatá země, ropa, plyn, ale nedává to okázale na obdiv. Je tam trochu dráž. Chléb nás stál asi 70Kč 1kg. Pro turisty jediná a myslím zásadní chyba - špatné značení turistických cest. Na vrcholech hor není označený ani název hory, ani nadmořská výška.
Norsko jako cíl turistické cesty každému zdravému a alespoň trochu trénovanému turistovi mohu vřele doporučit!
naprosto neporovnatelné s cestou do Norska. Na Ukrajině jsou nejméně o 20 let pozadu, co se týče zajištění cestování. Tam nás kontrolovali, nejen na hranicích, ale i ve vnitrozemí. O Moldávii raděj nemluvit. Na cestě do Norska jsem ani nepostřehl, kdy jsme byli v Polsku, Německu, Švédsku. Vezli nás velice spolehliví řidiči, kteří neudělali žádné přestupky, proto jsme se nesetkali za celých 5000km ani s jedinou kontrolou. Hygiena byla zajištěna na všech čerpacích stanicích, ať už zadarmo nebo za poplatek. O tom se nám „na východě“ ani nesnilo. Další rozdíly nebudu popisovat.
Norská příroda je překrásná. Má svůj osobitý ráz a je v ní mnoho napětí. Musíme si uvědomit skutečnost, že jsme hodně vysoko na severu a ještě v devět hodin večer je světlo. Počasí je zde nevyzpytatelné. Stalo se nám, že jsme vystoupili na sedlo a viděli jak se k nám blíží veliký černý mrak z vedlejší doliny. Nejen, že z něho hodně pršelo, ale také se i blýskalo. S vědomím, že jsme vlastně nejvyššími body v krajině jsme si pomáhali dostat se mimo bouřku. Řídili jsme se podle místních turistů. Také raději obrátili a šli nazpět. Shodou okolnosti i druhý den za stejné situace se bouřka obrátila a naše údolí po okolních horách obešla. Když jsme se vrátili do výchozí polohy, bouřka už řádila v kotlině před námi. Jestli na nás spadlo dvacet kapek, tak nepřeháním. Počasí nepředvídatelné. V terénu neustále vládlo napětí dané mraky a terénem. Moc mne mrzí, že nejsem schopen svými fotografiemi toto napětí zachytit…
Stálo to za těch 850Kč. Tuto akci zajišťuje Česká CK. Nejprve nás proškolili s předvedli jak se zachraňuje vypadnuvší plavec. Pak nás naučili veslovat a nakonec jsme podepsali revers. Vyfasovali jsme neoprény, boty, helmy a plovací vesty. Donesli jsme si šestičlenné čluny na vodu, pozdravili diváky a pluli. Zpočátku byla voda klidná. Velké překvapení nás čekalo, když jsme zabočili do poklidné zátoky. Lodivod nám řekl, ať si všichni sedneme na jeden okraj lodi. Pak raft obrátil dnem vzhůru a my se ocitli ve vodě. Prvního vytáhl mne. Pak už jsme vytahovali ostatní, neboť jsme byli poučeni, jak tonoucího vytáhnout. Na raftu byly dvě ženy. Jízda byla velice zajímavá. Podle povelu jsme museli veslovat. Jednou byl člověk nahoře a podruhé ve vodní díře. Házelo to s námi ostošest. Před posledním, nejhorším mlýnem jsme u břehu zastavili a vedoucí se zeptal jestli chceme do toho vodního pekla., kde se před námi posádka překlopila. Dva členové posádky vystoupili a my se do toho pustili. Když jsme do té vařící vody vjeli dostali jsme z boku takový kopanec, že jsem spadl na dno raftu k nohám druhého háčku. Vyrovnal jsem to a naložili jsme dva plavce na břehu a ve zdraví dojeli do cíle. Plavba trvala i se školením 2,5hod. Zážitek na celý život…