Již od dětství mě lákala Francie. Nejprve kouzelné a tajuplné zámky na Loiře, později bohémská sladká Paříž, a když jsem si – již v dospělém věku – přečetla kdeco od Miroslava Horníčka, stala se předmětem mé touhy Provence. Paříž jsem v poklusu zhlédla předloni, a tak když se na začátku letošního roku začalo uvažovat o cíli letošního zahraničního zájezdu, doufala jsem v skrytu duše, že naším cílem bude vysněná Provence. Vyšší mocnosti – v mém případě manžel – však rozhodly jinak. Žádná Provence! Budou se poznávat perly Francie. A těmi perlami měly být, alespoň podle katalogu Čedoku, Bretaň a Normandie.
Lovci perel jsme se stali v pátek 15.června 2007, když nás po dvouhodinových letištních procedurách konečně pohltil airbus ČSA létající na trase Praha – Paříž. S nelibostí jsem konstatovala, že opět nesedím u okénka, nýbrž u uličky, ale rychle jsem se s tím smířila a jala se tipovat, kdo z procházejících cestujících by mohl patřit k účastníkům zájezdu. A nutno říct, že jsem se ve svých odhadech ani moc nemýlila. Odstartovali jsme s asi půlhodinovým zpožděním zapříčiněným „přetížeností letových drah nad Evropou“. Tuto formulaci jsem si zapamatovala a při zpáteční cestě jsem konstatovala, že ve vzduchu je husto zřejmě pořád – ať je to v pátek v poledne, nebo ve středu navečer. Nu což! Připoutala jsem se, vyslechla bezpečnostní pokyny a dozvěděla jsem se, že do Francie nás letadlem české letecké společnosti dopraví kapitán s polským jménem.Mezitím jsem zaregistrovala, že mladík, který v naší trojici sedadel obsadil ono kýžené místo u okénka, sotva dosedl, usnul. No jo, asi se s výhledem z okna lépe spí!Než jsem tento poznatek stačila vstřebat, ocitl se přede mnou balíček s občerstvením a díky turbulencím, do nichž jsme se dostali, začala moje káva opouštět šálek. Drncalo to, jako když jedete trabantem po kočičích hlavách. Ale i to se přežilo, káva naštěstí neskončila u mne v klíně, ale pouze na tácku, takže let pokračoval v pohodě. Na výsuvných obrazovkách nad sedadly jsme byli průběžně informováni, kudy letíme, v jaké výšce a při jaké venkovní teplotě. Sotva jsme odevzdali pozůstatky po našem hodování, dozvěděli jsme se, že začínáme klesat a chystáme se na přistání v Paříži, kde bylo oblačno, teplota 24°C. O tom, že začínáme klesat, mne nikdo informovat nemusí. Vždy totiž ohluchnu jako poleno a začne mne krutě píchat v uších, ačkoli žvýkám jako pubescent první kategorie.
Přistání i pasová kontrola proběhly úspěšně a nastal lov na zavazadlo. Všichni jsme se rozestavili kolem pojízdného pásu a lačným pohledem sledovali otvor, z něhož měl vyjet kýžený kufr či taška. Nejprve nejelo nic. Asi po pěti minutách vyjela rozměrná krabice, k níž se však nikdo nehlásil. Důstojně nás tedy všechny objela a zmizela „kdesi“. A zase nic. Po dalších pěti minutách opět vyplula na molo již známá krabice. Ani tentokrát neměla úspěch. Abych to zkrátila, prozradím, že se projela šestkrát, než se v závěsu za ní objevil první kufr. Nu a mezi posledními třemi zavazadly – jak je u mne ostatně zvykem – dorazil konečně i náš kufr. Se šťastně uloveným kufrem jsme se vydali hledat průvodkyni Čedoku, jež nás v příletové hale měla čekat. Čekala, nasměrovala nás nejen k vytouženým toaletám, ale také k východu, u něhož nás čekal modrý autobus značky Renault s nápisem Čedok a s pohodovým řidičem. Průvodkyně nic neponechala náhodě, měla nás už i rozesazené podle zasedacího pořádku, a tak jsme jenom vypudili ze „svých“ míst vetřelce a byli jsme připraveni na dlouhou cestu směr Chartres, kde nás čekala proslulá katedrála. Jenže katedrála se ještě měla načekat! Vyjížděli jsme totiž z Paříže v pátek kolem třetí hodiny odpolední, takže jsme byli uvězněni v nekonečných kolonách , které se pouze posunovaly. A tak zatímco z Prahy do Paříže jsme letěli asi 1 hodinu 25 minut, z Paříže jsme se probojovávali víc jako 2 hodiny. A protože do Chartres bylo ještě daleko, dostaly se na pořad první úpravy programu…
Chartres
Do Chartres jsme tedy přijeli v pátek až večer. Moc nechybělo do deváté hodiny, když jsme vjížděli do ulic města, jehož upravenost a půvab nás okouzlily hned zpočátku. A to nás už z dálky vítaly věže impozantní katedrály. Jak už jsem se minule zmínila, prohlídka města a hlavně katedrály byly naplánovány na páteční podvečer. Jenže katedrála se zavírá večer o čtvrt na 9, takže nezbylo, než si její návštěvu nechat na ráno příštího dne. Čas nás tlačil i z jiného důvodu. Na 8 hodin byla objednána večeře v restauraci v jedné okrajové části Chartres… A tak následovalo kličkování našeho autobusu směr Mainviller (což byla –nazveme-li to „po našem“- něco jako místní část Chartres). Autobus posléze zastavil u skupiny budov, jež ve mně svým vzhledem asociovala spíš Divoký západ než Francii. Jednoduchá zánovní dřevěná budova připomínající bytelnou stodolu, s venkovním kovovým schodištěm, které umožňovalo přístup na pavlače táhnoucí se ve dvou řadách po celé délce stěny, to byl náš hotel. Z pavlače vedly dveře přímo do malých pokojů s příslušenstvím. Hned vedle hotelu stál supermarket, naproti Mac Donald a o kousek dál nevelká restaurace vybavená ve venkovském stylu. Tam nás čekala večeře. A tak honem uložit zavazadlo do pokoje, udělat zadost základní hygieně a poklusem na večeři! No a tady jsme se setkali s jedním problémem, který nás spolehlivě provázel, ať jsme stolovali kdekoliv. A tím problémem bylo nesmírně stěsnané sezení u stolu. Jako by se Francouzi s někým vsadili, že k třímetrovému stolu nacpou celý zájezd čítající asi 30 lidí. A tady musím s údivem konstatovat, že se jim to vždy nějak povedlo. K večeři jsme dostali jako první chod nesmírně chutně upravený salát s nezbytnou bagetou. Ne nakrájenou na plátky, jak jsme zvyklí u nás, ale nalámanou na nevelké části. (Nutno říci, že francouzské bagety, jakož i pečivo vůbec by zasloužily zvláštní oslavnou kapitolu!) Měla jsem neblahé tušení, že bude následovat ryba. Tušení mne nezklamalo, ale ryba byla kostíprostá a tak dobrá, že se po ní jen zaprášilo. Zajímavé bylo, že Francouzi jako přílohu k rybě podávají často rýži.Tentokrát se přílohou staly kromě rýže i opékané brambory a mladé zelené fazolové lusky, což je příloha velmi častá a chutná, to vše ve velmi decentním množství. Na závěr každý doplnil denní dávku vitamínů miskou ovocného salátu. K pití jsme dostali na stůl karafy s vychlazenou vodou a každý přibližně 2 dcl červeného vína. Víno jsme pak dostávali ke každé večeři, ale tak chutné, jako bylo to z prvního večera, nebylo už žádné z nich. Po večeři, která se protáhla přes 10. hodinu, jsme už směřovali do postelí. Město bylo na večerní procházku příliš vzdáleno a vedoucí navíc slibovala, že druhý den bude snídaně v 7, abychom o půl 8. mohli vyjet do centra Chartres.
Ráno jsme brzké vstávání přežili, honem zapakovali večer rozbalený kufr a před sedmou už jsme jako správní čeští účastníci zájezdu mlsně stepovali v jídelně, kde nás čekala pestrá, vydatná a hlavně chutná snídaně podávaná formou švédského stolu. Nasyceni jsme o půl 8. všichni ukázněně stáli u autobusu. My jsme byli vůbec netypicky ukázněná sestava! Všichni chodili všude včas, ba někdy až předčasně, nikdo se neztratil, na nikoho se nemuselo nikde čekat. I naše vedoucí kvitovala, že jsme ojedinělí zjevové v historii české organizované turistiky. Krátce po půl 8. už nás autobus odvážel do centra města, do blízkosti katedrály. Po cestě jsem přímo hltala krásně upravené domečky, obklopené záplavou květin, se svěže zelenými udržovanými trávníčky. Květina, jíž je Francie přímo zaplavena, je hortenzie. Najdete tam všechny odstíny-od světlounce růžové přes sytě růžovou, smetanově nažloutlou až po nádherně něžně modrou. Hortenzie jsem si za těch několik francouzských dnů zamilovala. Autobus nás vyklopil ne příliš daleko od katedrály zasvěcené Panně Marii. Dnešní katedrála Notre Dame již od svého založení šestkrát změnila podobu. Poprvé byl na tomto místě založen chrám ve 4. století, ale byl zničen požárem. Požár byl příčinou zániku i dalších chrámů postavených na tomto místě. Dnešní katedrála byla založena v roce1124 na základě tzv. zlatého čísla (1,618 -všechny rozměry jsou násobkem tohoto čísla) a na její podobě je zřejmý přechod od románského slohu ke gotice. Jižní věž, Clocher Vieux, je ukázkou románské prostoty, zatímco vyšší severní věž, Clocher Neuf, je už sebevědomá- světlejší a štíhlá. U střední brány, Portail Royal, jsme nemohli přehlédnout zasmušile shlížející, úmyslně prodloužené postavy ze Starého zákona. Sochařská výzdoba severní a jižní brány působí mnohem živěji a svěžeji.Katedrála se chlubí 173 nádhernými okny. Jejich nezaměnitelná modř a červeň prosvěcovaná paprsky slunce zanechá v člověku nezapomenutelný dojem.K těm nejstarším a nejslavnějším oknům patří okno na jižní straně zobrazující Pannu Marii s malým Ježíškem na klíně. Panna Maria je v katedrále zachycena na výzdobě oken a v sochách 175krát. Původní, nejstarší soška, nazývaná „černá panna“ se již nezachovala. Uprostřed lodi na dláždění najde návštěvník labyrint.Ve středověku hledali věřící cestu od jeho obvodu ke středu, což byla součást jejich mystického duchovního cvičení. Když jsme do katedrály vstoupili my, tonula loď v hlubokém šeru a právě ze středu chrámové lodě zazníval tlumený, monotónní, ale fascinující zpěv, či lépe-brumendo. Když jsme přišli blíž, uviděli jsme asi 20 osob pravidelně rozestavených po obvodu labyrintu, jež v záři několika svící snad provozovaly nějakou magickou bohoslužbu. Jejich zpěv byl doprovázen pohyby paží, jež se tu vznášely vzhůru sledovány pohledem očí, tu se spojovaly v řetěz s pažemi sousedů. V tu chvíli jsem si poprvé maně uvědomila, že jsem v zemi, která má svoji slavnou keltskou minulost… Ale pak se rozsvítilo světlo, kouzlo pominulo a člověk si uvědomil, že je potřeba si pospíšit, protože nás ten den čeká ještě daleká cesta. A tak honem ještě pár snímků před katedrálou a cesta k autobusu, který nás odveze do Rennes…
Důstojně nás tedy všechny objela a zmizela „kdesi“. A zase nic. Po dalších pěti minutách opět vyplula na molo již známá krabice. Ani tentokrát neměla úspěch. Abych to zkrátila, prozradím, že se projela šestkrát, než se v závěsu za ní objevil první kufr. Nu a mezi posledními třemi zavazadly – jak je u mne ostatně zvykem – dorazil konečně i náš kufr. Se šťastně uloveným kufrem jsme se vydali hledat průvodkyni Čedoku, jež nás v příletové hale měla čekat. Čekala, nasměrovala nás nejen k vytouženým toaletám, ale také k východu, u něhož nás čekal modrý autobus značky Renault s nápisem Čedok a s pohodovým řidičem. Průvodkyně nic neponechala náhodě, měla nás už i rozesazené podle zasedacího pořádku, a tak jsme jenom vypudili ze „svých“ míst vetřelce a byli jsme připraveni na dlouhou cestu směr Chartres, kde nás čekala proslulá katedrála. Jenže katedrála se ještě měla načekat! Vyjížděli jsme totiž z Paříže v pátek kolem třetí hodiny odpolední, takže jsme byli uvězněni v nekonečných kolonách , které se pouze posunovaly. A tak zatímco z Prahy do Paříže jsme letěli asi 1 hodinu 25 minut, z Paříže jsme se probojovávali víc jako 2 hodiny. A protože do Chartres bylo ještě daleko, dostaly se na pořad první úpravy programu… 
supermarket, naproti Mac Donald a o kousek dál nevelká restaurace vybavená ve venkovském stylu. Tam nás čekala večeře. A tak honem uložit zavazadlo do pokoje, udělat zadost základní hygieně a poklusem na večeři! No a tady jsme se setkali s jedním problémem, který nás spolehlivě provázel, ať jsme stolovali kdekoliv. A tím problémem bylo nesmírně stěsnané sezení u stolu. Jako by se Francouzi s někým vsadili, že k třímetrovému stolu nacpou celý zájezd čítající asi 30 lidí. A tady musím s údivem konstatovat, že se jim to vždy nějak povedlo. K večeři jsme dostali jako první chod nesmírně chutně upravený salát s nezbytnou bagetou. Ne nakrájenou na plátky, jak jsme zvyklí u nás, ale nalámanou na nevelké části. (Nutno říci, že francouzské bagety, jakož i pečivo vůbec by zasloužily zvláštní oslavnou kapitolu!) Měla jsem neblahé tušení, že bude následovat ryba. Tušení mne nezklamalo, ale ryba byla kostíprostá a tak dobrá, že se po ní jen zaprášilo. Zajímavé bylo, že Francouzi jako přílohu k rybě podávají často rýži.Tentokrát se přílohou staly kromě rýže i opékané brambory a mladé zelené fazolové lusky, což je příloha velmi častá a chutná, to vše ve velmi decentním množství. Na závěr každý doplnil denní dávku vitamínů miskou ovocného salátu. K pití jsme dostali na stůl karafy s vychlazenou vodou a každý přibližně 2 dcl červeného vína. Víno jsme pak dostávali ke každé večeři, ale tak chutné, jako bylo to z prvního večera, nebylo už žádné z nich. Po večeři, která se protáhla přes 10. hodinu, jsme už směřovali do postelí. Město bylo na večerní procházku příliš vzdáleno a vedoucí navíc slibovala, že druhý den bude snídaně v 7, abychom o půl 8. mohli vyjet do centra Chartres. 
založen chrám ve 4. století, ale byl zničen požárem. Požár byl příčinou zániku i dalších chrámů postavených na tomto místě. Dnešní katedrála byla založena v roce1124 na základě tzv. zlatého čísla (1,618 -všechny rozměry jsou násobkem tohoto čísla) a na její podobě je zřejmý přechod od románského slohu ke gotice. Jižní věž, Clocher Vieux, je ukázkou románské prostoty, zatímco vyšší severní věž, Clocher Neuf, je už sebevědomá- světlejší a štíhlá. U střední brány, Portail Royal, jsme nemohli přehlédnout zasmušile shlížející, úmyslně prodloužené postavy ze Starého zákona. Sochařská výzdoba severní a jižní brány působí mnohem živěji a svěžeji.Katedrála se chlubí 173 nádhernými okny. Jejich nezaměnitelná modř a červeň prosvěcovaná paprsky slunce zanechá v člověku nezapomenutelný dojem.K těm nejstarším a nejslavnějším oknům patří okno na jižní straně zobrazující Pannu Marii s malým Ježíškem na klíně. Panna Maria je v katedrále zachycena na výzdobě oken a v sochách 175krát. Původní, nejstarší soška, nazývaná „černá panna“ se již nezachovala. Uprostřed lodi na dláždění najde návštěvník labyrint.Ve středověku hledali věřící cestu od jeho obvodu ke středu, což byla součást jejich mystického duchovního cvičení. Když jsme do katedrály vstoupili my, tonula loď v hlubokém šeru a právě ze středu chrámové lodě zazníval tlumený, monotónní, ale fascinující zpěv, či lépe-brumendo. Když jsme přišli blíž, uviděli jsme asi 20 osob pravidelně rozestavených po obvodu labyrintu, jež v záři několika svící snad provozovaly nějakou magickou bohoslužbu. Jejich zpěv byl doprovázen pohyby paží, jež se tu vznášely vzhůru sledovány pohledem očí, tu se spojovaly v řetěz s pažemi sousedů. V tu chvíli jsem si poprvé maně uvědomila, že jsem v zemi, která má svoji slavnou keltskou minulost… Ale pak se rozsvítilo světlo, kouzlo pominulo a člověk si uvědomil, že je potřeba si pospíšit, protože nás ten den čeká ještě daleká cesta. A tak honem ještě pár snímků před katedrálou a cesta k autobusu, který nás odveze do Rennes…