Hodina jízdy v autoškole
(Před 20 lety)
Svítá. Je obyčejný zimní den. Teploměr ukazuje pár stupňů pod bodem mrazu, fouká studený vítr a na silnicích jsou místy zmrazky. Auto je pokryto silnou vrstvou jinovatky.
Přichází první žák. Je mu asi 35 let, pracuje jako předák v továrně. Na zkoušce neuspěl z jízdy, a mně ho přidělili, abych ho doučil.
Začali jsme raději od začátku: držení volantu, rozjíždění, řazení rychlostních stupňů, odbočování, otáčení a couvání. Dnes je na řadě jízda městem. V předchozích hodinách vždy trpělivě vyslechl výklad a pak se pokoušel s větším či menším úspěchem správně provádět nacvičovaný úkon. Po mnohém opakování se naučil rozjíždět i s ruční brzdou, přestal si plést jedničku s trojkou a dvojku se čtyřkou. Motor při couvání už nevyje ve vysokých otáčkách a do křižovatek se přestal řítit s vytřeštěnýma očima a sešlápnutou spojkou.
"Vítám vás, pane Macku, tak jak jste se na dnešek vyspal?"
"Dobře, soudruhu učiteli."
"Takže to dnes půjde bez problémů?"
"Snad. Rád bych už měl ty zkoušky za sebou. Před domem čeká nová škodovka a žena se bojí jezdit."
"Vy se nebojíte?"
"No, tady v Praze ano, ale u nás venku to bude pohoda."
Otevírám auto a dávám panu Mackovi škrabku. Neví, co s ní, a tak mu ukazuji, jak oškrábat okna. Pouští se do práce velmi odpovědně, ale pomalu. Zatím vyplňuji výkaz a pak se jdu podívat, jak se dílo daří. Neškrábe vodorovně, jak jsem mu ukázal, ale svisle, ne v ostrém, ale v tupém úhlu. Začínám tušit, že si to dnes asi užiji. Mlčím však, abych ho nevyvedl z míry ještě dřív, než usedne za volant. Společně jsme prohlédli vůz, přečerpali benzín do karburátoru. Můj první dnešní žák usedá do vozu a sápe se po klíčku.
"Počkejte přece, co musíme udělat nejdříve?"
Pohlédl mi do očí, ťukl se do čela a spustil tirádu na svoji zapomnětlivost.
"Nojo, musím si upravit sedadlo, zrcátko a připoutat se."
Kývám hlavou. Sedadlo si upravil, připoutal se, ale namísto seřízení zrcátka vysunuje hlavu, aby viděl zadní okénko. Opravuji ho, zrovna jako minule, a čekám, co bude dál. Opět sahá po klíčku.
"Co ještě?" ptám se už stručně.
"No nastartovat, podívat se do zrcátka a jet!" odpovídá už trochu podrážděně. Nechci ho ještě znervóznit, a proto ho upozorňuji, aby vyřadil a startoval se sešlápnutou spojkou.
Správně vyčkal mezi jednotlivými pokusy. Konečně motor naskočil, zařazuje jedničku a otáčí se, aby se podíval, zda něco nejede.
"Myslíte, že se vám podaří vyjet?" ptám se. Zarazí se a po chvíli uvažování říká:
"Máme vpředu málo místa, že?"
"No vidíte, že jste na to přišel. Škoda, že jsem se musel zeptat."
"Dobře, já nejdříve couvnu," rozhoduje se už sám.
Zařadil zpátečku, nastavil rozjezdový plyn a začal uvolňovat spojku.
"Takhle to nepůjde, pane. Ještě něco musíte udělat!"
Nechápavě na mne civí a neví si rady. Vysvětluji mu: "Místa je tu málo, musíte natočit volant k chodníku, aby vám při couvání předek vyjel do vozovky. A koukat se musíte dozadu, abyste nenarazil."
Motor bručí, pan Macek je otočen, noha na spojce se pomalu zvedá až odspodu. Auto se nehýbe a já tuším, že mu asi brzy dojde trpělivost a odskočí z pedálu. Nenápadně přišlapuji svůj pedál a čekám. Spojka se dostává do záběru a auto se začíná hýbat. Vtom za vůz vstupuje starší paní a chystá se přejít ulici. Rychle přišlapuji oba učitelské pedály. Pan Macek se otáčí, kouká se na nohy a diví se, kam se mu ztratil pedál. Motor stále vrčí v otáčkách. Pro žáka chodkyně jakoby neexistovala.
"To musíte reagovat na vzniklou situaci, milý pane. Vždyť ta paní mohla přijít o nohy!"
Kousek jsme přece jen popojeli, dávám pokyn k přeřazení na jedničku a vyjíždíme. Deset metrů, dvacet, třicet - a dvojka nikde.
"Přeřaďte na dvojku!"
Žák sešlápne spojku, nepustí plyn zakvedlá řadicí pákou a řadí čtyřku. Auto poskakuje. Pan Macek si ihned uvědomil příčinu, řadí dvojku. To už ale auto stojí, žák uvolňuje spojku a motor zhasíná. Nestojíme sice u kraje, ale vozovka je dost široká a navíc nikdo nejede. Žádné nebezpečí nehrozí.
"Proč to zhaslo?" ptám se. Chvíle ticha.
"Asi jsem dal málo plynu, ne?" navrhuje pan Macek a znovu startuje motor. Na obzoru za námi se vynořila řada aut, která vyjela na zelenou. Musíme vozovku uvolnit, a tak stručně konstatuji:
"Než jste přeřadil, auto se vám zastavilo. A rozjíždět se musíme na jedničku. Tak, šup tam s ní!"
Rozjíždíme se. Připravuje se zařadit dvojku, když na semaforu před námi naskakuje žlutá. Dívám se mu do tváře, abych si ověřil, že změnu zaregistroval. Hledí sice před sebe, ale nevnímá, protože se viditelně soustředil na správné zařazení dvojky. Nezbývá, než abych vozidlo zastavil sám. V tu chvíli jakoby se probudil"
"Nojo, červená. Ale já bych zastavil, soudruhu, to jste nemusel!"
Stojíme téměř na stopčáře. Neříkám nic, myslím si svoje. Žák zatím vyřadil, ale dál nic.
"Připravte si jedničku", radím mu.
Červená se žlutou, rozjíždíme se.
"Jsme pomalí, přeřaďte se do pravého pruhu," dávám pokyn, když jsem se předem přesvědčil, že je pruh volný. Dívám se žáka, abych se ujistil, že i on se podívá do zrcátka. Nedočkal jsem se. Pan Macek dal znamení, nepodíval se a už se hrne doprava.
"Podíval jste se do zrcátka?"
"Ne, zapomněl jsem," přiznává provinile a rychle vrací volant a dívá se do zrcátka. Vidí, že je volno a tak se znovu chystá přejet.
V tu chvíli došla řidiči za námi trpělivost. Zřejmě si pomyslil, že jsme blikač zapomněli, dal znamení a ihned akceleruje vpravo. Strhávám volant zpět do přímého směru.
"Vždyť tam bylo volno," diví se pan Macek
"Bylo, ale už není," odpovídám lakonicky. "Už zase je," a pomáhám mu přesunout volant doprava.
Jízda chvíli pokračuje v klidu.
"Na příští křižovatce pojedeme doprava!" hlásím včas a zřetelně.
Pan Macek kývl hlavou, jako že ví - a dal znamení doleva.
"To je pravá?" hlásím se důrazně.
Kvapně přehazuje blikač. Blížíme se ke křižovatce, kde má odbočit. Pro směr doprava přibývá další jízdní pruh, ale žák pokračuje v pruhu pro jízdu rovně. Za námi nikdo není, a tak vyčkávám, zda se probudí. Bílé šipky na asfaltu přece jen zabraly. Na hranici křižovatky otáčí volantem doprava a přejíždí až do protisměru.
"Zajeďte ke kraji a zastavte!" vybízím ho.
Zastavil a hned se hlásí o slovo.
"Odpusťte, já jsem si nevšiml, že tam přibyl ten pruh doprava!"
"Je zbytečné se omlouvat. Co myslíte, že by vám na to řekl zkušební komisař?"
"No, vyhodil by mě zase!"
Kývám souhlasně hlavou, ale pan Macek se jen tak nedá.
"To u nás by se mi to nestalo. V naší obci takovéhle křižovatky nemáme."
Nepokládám za vhodné vysvětlovat, že řidičák se nevydává jen pro jeho obec a ptám se věcně:
"Tak co jste měl udělat před křižovatkou?"
"Dát znamení, zařadit se, přibrzdit, přeřadit a zhodnotit situaci."
„Vidíte, nacvičovali jsme to, šlo vám to, a teď jste to stejně neudělal. Tak příště nezapomeňte."
Pokračuje v jízdě a zastavujeme na nedalekém parkovišti.
"Zaparkujte mi, prosím, mezi tamta dvě červená auta. Vidíte to místo?"
Přikývl hlavou a pokouší se. Tady v klidu je vidět, že trénink měl smysl. Zacouval docela dobře.
"Fajn, to se vám povedlo. Zkuste to ještě z druhé strany!"
Zařadil a vytáčí se ven těsně kolem sousedního auta. Sešlapuji pedály a zastavuji. Tázavě na mne hledí.
"Vyřaďte, zajistěte vozidlo, vystupte a běžte se podívat ven!"
Poslechl a provinile se vrací.
"Tak, co jste viděl?"
"No ještě kousek a nárazník by nám promáčkl zadní dveře. Měl jsem asi jet nejdříve rovně“.
Souhlasím. Rovná volant, vyjíždí a couvá z opačné strany. I tentokrát se docela strefil. Kontroluji čas. Do konce vyučovací hodiny zbývá už jen pár minut, a tak se vydáváme na základnu. Volím jednoduchou trasu a vydávám daleko více pokynů, abych neztrácel čas a nekomplikoval jízdu. I tak se žákovi podařilo několik hrubých chyb: chtěl projet na žlutou a nezastavil na stopce.
Zastavujeme před autoškolou.
"Pane Macku, přikoupené hodiny jste vyčerpal a bylo to horší, než minule. Co tomu říkáte?"
"Máte pravdu, dnes to nějak nešlo. To jsou asi nějaké skvrny na slunci, nebo co já vím. Ale ten řidičák mít musím. Řeknu někomu, aby se mnou jezdil!"
"To vám tedy nedoporučuji. Raději si u nás přikupte hodiny. Nechám na vás, kolik to bude. Ale na zkoušku vás zatím pustit nemohu, to jistě chápete. Chcete-li však jezdit s jiným učitelem, já se zlobit nebudu!" dodávám.
Zakýval záporně hlavou, polkl naprázdno, převzal průkazku, zašeptal pozdrav a odkvačil.
Otevřel jsem dveře, vystoupil jsem a protáhl se.
Právě jsem si vydělal 16 korun.
Ivo Antušek
